--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Sedlářová Iva
Název: Když se dva perou třetí se směje
Zdroj: NN Ročník........: 0003/017 Str.: 018
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Když se dva perou, třetí se směje

Koušu do tvrdého oříšku, vím to. Téma bolavé a hořké. Lze vůbec dojít ke shodě vyhovující oběma stranám? Mají právo potomci německých starousedlíků se vrátit pod rodnou střechu domovů svých předků, teď, víc jak po půl století? Či památka našich arijských i nearijských příslušníků zavražděných a umučených v nacistických koncentrácích by byla tímto aktem potupena a znesvěcena? Bylo vyhnání spravedlivým trestem rozpínavosti fašistického Německa? Přiklonit se na jednu či druhou stranu znamená hluboce se dotknout strany druhé. Kde jsou ve hře emoce, lze těžko dojít ke shodě.

Kdybych se nedokázala vcítit do přístupu člověka, kterému otce či matku umučili nacisté v Terezíně a rodný dům lehl popelem, či německé stařenky, která v šumavském podhůří vyrostla a má zde hrob svých rodičů, dilema by bylo snadné. Mnohý by mne asi označil jako kosmopolitku. V první řadě se cítím být tvorem této planety, kterému bylo dočasně dopřáno na ní žít. To mne zavazuje k vděku a ohleduplnosti k její lehce zranitelné kráse. Za druhé jsem člověkem, který se náhodou někde narodil a vyrostl, aniž si mohl toto místo sám vybrat. Má lidská příslušnost mne zavazuje chovat se ohleduplně k druhým. Miluji tento kousek země. Je to můj domov. Hora Říp se sklání ke mně jak matčin prs, jak krásně vyjádřil byť komunista Josef Hora. Skláněl by se však ke mně stejně, kdybych se narodila z německé matky, nebot zde jsem se poprvé nadechla. Vlastně kdoví...

Vzhledem k naší geografické poloze o žádné izolaci nemůže být ani řeč. Kdoví, zdali můj prapředek je skutečně praotec Čech.

Jsem autentickým svědkem doby od postupu hitlerovské armády l5. března l939 do Čech. Pravda, mé vzpomínky z protektorátu jsou kusé. Vím jen, že z našeho okolí mnoho lidí navždy zmizelo. Z doby po roce l945 však již pamatuji vše. V květnových dnech toho roku mě otec vzal přes matčiny protesty k tehdejší rokli, kde později za komunistické éry vyrostla stavba socialistického realismu - hotel Internacionál a nad ním ve svahu sportovní areál Dukly v Praze 6. Tehdy tam byla jen vykopaná jáma. K té auta sovětských vojsk přivážela mrtvé Němce - civilisty. Muže, ženy, děti. Jak pytle brambor je sypali do jámy. Muž v německé uniformě je musel zouvat, sundavat prsteny a ušlapávat, aby se vešlo více vrstev. Prosil a plakal aby ho zastřelili. Dostal bičem. Od českých dozorců. Nejotřesnější moment byl, když jakýsi sovětský voják vysypal do jámy obsah vojenské deky - tři děti, ve věku od několika měsíců do dvou let.

Nikdy později jsem neslyšela, co s pozůstatky mrtvých bylo dál. Při hloubení základů citovaných staveb musel být hromadný hrob odkryt. Ticho. Komunistické ticho. Konečně i o hromadném hrobu komunistických obětí v Ďáblicích bylo ticho.

Další má vzpomínka je z odsunu v roce l946 na Šumavě. Chaloupka z kamení vysoko v kopci. Dva staří lidé s malým děckem, které si pořídili, když jim dva dospělí synové padli v německé armádě. Prostí jako jejich stavení. V jejich způsobu myšlení je Hitler připravil o syny, Beneš o domov. Na rozloučenou poklekli a políbili práh stavení, které opouštěli navždy. Za několik let zbyla jen halda kamení ze stavení, které se stalo terčem naší socialistické armády. Přenesme se o mnoho let později. V sedmdesátých letech dva šumavští mladíci zdrhli za kopečky, jak se říkalo. Nikoliv z politických důvodů. Pěstovali hazardní hry - plátýnko, a se zákonem v patách toto řešení byla jediná volba jak neskončit za mřížemi. A o dalších několik let později po slavné naší sametové se oba, již muži střdních let, vrátili. Za "krátké" peníze jeden z nich koupil trosky starého pivovaru a začal budovat hotel světové úrovně. Druhý v holandské dražbě získal krachující socialistický podnik. Dnes, po třech letech, kupují oba další a další podniky a hotely. A to v částkách 80 miliónů Kč, 50 miliónů Kč atd. Dá rozum, že nejsou pravými vlastníky.

Citovaný případ není zdaleka ojedinělý. Téměř všechna okázalejší stavení našeho pohraničí jsou již skoupena. Kdo prodává skutečně všechny ty "podnikové chaty a školící střediska" a kdo je skutečným kupcem?

Kdyby pan ministr Dlouhý místo propagace českých jogurtů si vzal na záda tlumok a za ruku pana ministra Dybu a šli na kafe do všech bývalých podnikových, ROH-ckých a stranických rekreačních objektů v pásmu pohraničí od Karlových Varů po Slavonice, tak by se nestačili divit. Oni by, jen tak mimochodem, na to kafe ze svých platů ještě měli, zrovna tak, jako němečtí turisté tam výhradně ubytovaní. My ne. Alespoň dotud, než se kurs marky a koruny vyrovná v poměru l:l. Dočkáme se však vůbec? Vždyť i díky těmto praktikám se rozdíl snad ještě prohlubuje. Snad proto nápisy na propagačních letáčcích, jídelních lístcích apod. jsou nejprve v němčině.

Než dojde k dořešení otázky mají-li či nemají sudetští Němci právo na domov, bude pohraničí dávno německé, skoupené na česká jména.A prodají je nepraví nepravým. Není proto celá ta otázka uměle vyvolávanou hysterií k odvedení pozornosti?

Kdysi jsem slyšela, že když se ková koňům kopyto, stisknou se jim nozdry. Ostrá, silná bolest prý přehluší mnohem slabší v noze a kůň drží nohu zvednutou poslušně jak beránek.

Iva SEDLÁŘOVÁ