--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Sedlářová Iva
Název: Nekrolog za odcházejícího politika
Zdroj: NN Ročník........: 0003/017 Str.: 023
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Nekrolog za odcházejícího politika

Tak nám nedávno došlo k dalšímu čeření beztak již neklidmé politické hladiny. K dělení rakovinných buněk v našem nemocném organismu. Soudruzi perestrojkaři se k nám odčlenili od soudruhů stalinského typu. Mezi ČSSD a krajní levicí tedy vznikl další mezičlánek. Nic lepšího, už jenom z tohoto důvodu si horní deník z Lidového domu nemohl přát. Propast tak vypadá hlubší. Mezi dvěma rudými tábory zůstala osamocená postava - její polistopadový přední aktér, nyní expředseda Jiří Svoboda. Nestálo by to za zvláštní pozornost. Politici přicházejí a odcházejí - i ti rudí. Alespoň v normální společnosti. Víme, nebývalo to v době jejich neomezeného panování zvykem. Většinou funkce bývaly doživotní a pokud nebyl představitel smeten vnitrostranickým pučem, odnesli ho z trůnu rovnou na krchov.Přes údobí senility ovšem, kdy jej televizní kamery diskrétně zabíraly jen po poprsí, aby nebylo vidět, že veliký sedí už na nočníku a v klíně má plyšovou hračku.

K zamyšlení mě přinutil výrok Petra Cibulky, který se vrátil z natáčení besedy Radiofóra k příležitosti tohoto rudého štěpení. Sedl si unaveně do křesla a pravil: "Nejhorší je, že ten Svoboda mluvil jako já".

Nikdy dvě věci nejsou úplně stejné. Ba, co dím, na první pohled stejné věci bývají úplně různé. Za Petra Cibulku mluví názory, které ho přivedly kdysi do komunistických kriminálů.Kdyby tehdy soudruh Svoboda sdílel shodný názor, nebyl by úspěšným filmovým režisérem, ale politickým vězněm jako P. Cibulka. Buď tedy předstíral dokonale tehdy, nebo dokonale předstírá teď. Inu umělec. Herec tvoří postavu, svou mimikou, barvou hlasu. Ale režisér, ten tvoří atmosféru děje. Dotváří celkový dojem koloritem exterieru, vybraného k síle okamžiku. Je duchem celého příběhu.

Tato nesporná profesionální schopnost soudruha Svobody mě dráždila po celou dobu jeho působení na politické scéně. Vždy uměl velice dovedně být hlavním, ale přitom podivně zastrčeným, nenápadným intelektuálním bolševíčkem. Demonstrujme si to na této poslední události. Soudruzi se dělí na rudé a ještě rudější a soudruh Svoboda sám, hrdě opuštěný - rudý disident, který náhle mluví jako Havel před několika léty. Očistil se nám tak sám od minulosti a vrací se k umění . Měl, jak usilovně tvoří své image pro budoucnost, snahu reformovat nereformovatelné. Skutečně? V únoru a březnu l992 jsem si se s. Svobodou vyměnila po dvou dopisech, vyprovokována jeho televizním vystoupením k ratifikované smlouvě o přátelství s Německem. Psala jsem tehdejšímu poslanci FS za rudé experty v jakékoliv tématice, že vítám jeho aktivitu neboť komunisté jsou přece ti praví, kteří vědí jak se vyrovnat s fašistickou minulostí Německa. Dokázali zapomenout bez problémů s bratrskou NDR, přestože jak známo, nejfanatištější a nejoblíbenější Hitlerovi vojáci byli právě z území bývalé NDR. Přátelství tak nerozborné, že přispěchalo bránit vymoženosti socialismu v kontrarevoluci v r. l968. Soudruzi bez ohledu na takové maličkosti jako je státní příslušnost nebo státní hranice, připraveni znovu střílet české rebely, tentokráte nikoliv pro Hitlera, ale pro Brežněva. Zcela ve stylu pohádky: "bábo, nešly tudy děti? Ano, budeme seti", mně tehdy s poslanec odpověděl: "Vážená soudružko, děkuji vám za podporu a slibuji vám, že naše strana nikdy nedopustí, aby... atd". V závěru tohoto dopisu mně s. Svoboda sděluje, že právě "režíruje" film o padesátých letech. V druhém dopisu jsem tedy na několika stránkách vysvětlila, co soudruh režisér zřejmě špatně pochopil. Ptala jsem se, co dělal český občan Svoboda v normalizačních letech po roce l968, neboť nic o tom nevím a nechci mu křivdit. Když mě však straší pomyslným nacistickým nebezpečím za našimi západními hranicemi, že by mě zajímalo co dělal, jak protestoval roli další německé agrese v rámci pěti armád varšavské smlouvy.

Pokud tvořil klidně své filmy dál jako by se nechumelilo (ačkoliv tehdy jistě ne o padesátých letech) v duchu své polistopadové verze, že jsem nucena konstatovat, že mu ani tak nevadí německý kvér namířený na českou hruď, pokud je zachována idea "ismu", kterou sdílí.

Odpověď uraženého soudruha poslance přišla obratem. Úvodem konstatoval, že by se mi měl asi omluvit za oslovení soudružko, ale že na žádné mé dotazy neodpoví, neboť je to zbytečné. Já přece všechno vím a znám předem odpověď. Závěrem tohoto svého druhého dopisu mě v roli psychiatra s. předseda KSČM diagnostikoval jako silně frustrovanou bytost, která svůj neukojený život vybíjí invektivami na přední politiky a umělce. Touche.

Frustrovaná a životem neukojená antikomunistka skutečně nedocení hrdinský akt, kdy si poslanec " poražené a převratem soužené politické strany, tobolku nacpanou tučným poslaneckým platem, ustele před portálem FS v demonstrativní hladovce za práva svých soukmenovců. Zřejmě rovněž žlučovitá nepřejícnost mě nedovolila správně ocenit symbolickou žlutou hvězdu na statečné hrudi komunistického předáka z parlamentu. Připadal mi tento akt jako urážlivý k těm dávno mrtvým v koncentračních táborech určených k likvidaci židů. V televizním "Oku" pana Feniče jsem shlédla rojení komunistů při oslavách l. máje l992 v Praze 6 na Džbáně. Ujišťuji, že za přednesený projev by dostal Jiří Svoboda ocenění spíše od Milouše Jakeše než od P. Cibulky.

Ten film padesátých let, kterým se mi pan režisér chlubil, jsem viděla. Naše televize nám jej nabídla jako hit. Nepřekvapilo mě, že hodní a slušní komunisté bojovali za ukradený, dobře myšlený Vítězný únor l948, zcizený nehodnými a neslušnými komunisty. Hodní a slušní komunisté šli na smrt či do dlouholetých žalářů. Jak jinak, jejich pravda zvítězila přece až v roce l989.

Sbohem a šáteček, soudruhu Svobodo. Ačkoliv, já jsem přesvědčena, že utíkáte z politické scény v obavách, aby si Vás zase někdo nespletl se špekáčkem, kterého si nabodne na rožeň. Než to přiznat, je lépe hrát uraženého a nepochopeného reformátora. Doufejme, že své hrdinství projevíte alespoň ve své filmové tvorbě, pokud nepřijdete bojovat za lepší zítřky do řad ČSSD, což by jednu frustrovanou a životem neukojenou ženskou vůbec nepřekvapilo. Ačkoliv, když už se nechává bývalý předseda KSČM fotografovat jak čte Necenzurované noviny MF Dnes 3l.7. l993), můžeme se dožít Jiřího Svobody v roli zarytého antikomunisty. S vrozenou nedůvěrou ke všemu co zavání komunismem, s vědomím rafinovanosti s jakou StB konstruovala děje a podvržené skutky, mlžila a dezinformovala, jsem si utvořila ucelenou představu o tomto příběhu. Kdo všechno si listuje v NN víme, a mnohdy jsme tím pobaveni. Co však má říci fotografie zveřejněná MF Dnes? Koho reprezentují dle této "reklamy" NN? Co má veřejnosti dojít?

Iva SEDLÁŘOVÁ