--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Nesvadba Marcel
Název: Causa Pavlíček
Zdroj: NN Ročník........: 0003/018 Str.: 030
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 02.02.1983 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Bylo 2. 2. 1983, krátce po vysvědčení, a to znamenalo pro žáky VGJŽ (Vojenského gymnázia Jana Žižky) v Moravské Třebové konec čtyřdenního "opušťáku". Toho dne se všichni vraceli na "pakárnu", což v místním slangu znamenalo vojenský internát. Já, spolu se svým spolužákem Jardou Medem jsem měl službu dozorčího roty, která patřila ke každodenním povinnostem žáka VG. Měli jsme ji, jak se říká "za odměnu", já, za soustavné nedodržování vojenské kázně a Jarda k tomu stejnému ještě přidal špatný prospěch. Služba se nastupovala v 15 hod. odpoledne, a tak jsme museli opustit své domovy o něco dříve než obvykle, a to nám na náladě zrovna nepřidalo. Ale nedalo se nic dělat, jak se říká, "vojna je vojna" a my museli do služby nastoupit. Služba probíhala v poklidu, a jelikož na ubytovnách ještě téměř nikdo z žáků nebyl, tak ani soudruzi (oslovení pane bylo nepřípustné) důstojníci nehýřili aktivitou a byli zalezlí ve svých teplých kancelářích nebo v některé z městských hospůdek. My s Járou jsme si podrobně sdělovali své zážitky z domova a sledovali jsme, jak nám služba pomalu ubíhá. Rušno nastalo okolo 22 hodiny, kdy přijížděl rychlík od Prahy a s ním i kluci ze vzdálenějších míst republiky. Za chvíli jich byla plná chodba a vše se vracelo do starých kolejí. Otrávení a unudění absolventi VŠ řadili kluky po jednotlivých četách před pokoje, kde je donekonečna počítali a oznamovali jim, že je po "večerce" a že musejí jít spát. Když se konečně podařilo všechny nahnat do pokojů a situace na chodbě se jakžtakž uklidnila, mohli jsme se společně s Jardou odebrat na své vyhrazené stanoviště a tam si na chvíli sednout. Sedět se smělo pouze tehdy, když na chodbě nebyl nikdo z důstojníků. Já, jako hlavní dozorčí jsem zabral židličku a Jarda jako pomocník se musel spokojit s plechovým stolkem, tedy "hlavním stanovištěm". Tato pohoda nám vydržela pouze deset minut, a to ne kvůli mrazivému zimnímu větru, který foukal všemi škvírami mezi nedovřenými dveřmi, ale vyrušil nás halasný příchod dvou důstojníků naší roty. První se vřítil do dveří mohutný npor. Hruška, velitel 5. čety, který vždy když mu došla slova, argumentoval tím, že se se mnou bude bavit, až budu na "stejné inteligenční úrovni", jako je on. Tuto "úroveň" bych opravdu nikomu nepřál, a proto jsem vždy ironicky poznamenal, že na takové "úrovni" určitě nikdy nebudu, což ho zřejmě uspokojilo, a považoval debatu za ukončenou. Jako druhý se do dveří nahrnul por. Pavlíček, ZVP naší roty, krátce zvaný "politruk". Oba dva, červení nejen od mrazu s notnou dávkou energie a lehce zvýšenou hladinou alkoholu v krvi, vracející se z výroční schůze ZO KSČ, byli v bojové náladě a potřebovali se zřejmě nějakým způsobem seberealizovat. Tu jim vadil můj rozepnutý knoflík u košile, tam zase zaprášený stolek, potom Jardovy špatně vyčištěné "kanady" a nakonec špatně setřená chodba. Po této pětiminutové "rozcvičce", kdy se oba trochu uklidnili a poznali, že si dostatečně namasírovali své "ego", odebrali se do kanceláře, která se nacházela přímo proti našemu stanovišti. Jenže, neuplynulo ani pět minut a oba důstojníci se vyřítili za strašného láteření do temné chodby a začali otevírat jeden pokoj po druhém, rozsvěcet zářivky a budit všechny kluky s tím, že oknem viděli, jak žák Perner z 3. čety leze na internát oknem a ještě k tomu v civilu, který bylo v té době zakázáno nosit a na internátě ho žáci nesměli mít vůbec. Mohl se nosit pouze, když byli žáci na "opušťáku" v místě svého bydliště.
Soustavným prohledáváním všech pokojů byl por. Pavlíček asi tak vyčerpaný, že na jednom z pokojů utrhl závěs a převrhl poličku, když se chtěl něčeho přidržet. Nakonec byl žák Perner nalezen v pyžamu ve své posteli na svém pokoji. Byl ne zrovna jemným způsobem vytažen z postele, to patřilo k běžným mravům důstojníků na VG, a v pyžamu odveden do kanceláře. Až potud jsme s Jardou všemu přihlíželi, pak se před námi dveře kanceláře uzavřely. My jsme však zůstali nic netušíc stát u nich, protože hned vedle bylo naše stanoviště, a pokračovali jsme v nerušené debatě. Náš rozhovor však z ničehonic přerušil hlasitý křik, který se ozval z kanceláře. Zpozorněli jsme a slyšeli jsme, jak por. Pavlíček křičí na Pernera: "Tak budeš mluvit, nebo ne?! Přiznej se, ty hajzle!". Potom jsme opakovaně, asi pětkrát za sebou slyšeli tupý úder, a vždy mezitím ránu, jako když něco spadne na zem. Mezi tím vším bylo slyšet křik por. Pavlíčka, který neustále po každém úderu a pádu na zem opakovaně řval: "Vztyk, pozor!" Stáli jsme oba v němém úžasu jako přikovaní a nebyli jsme schopni slova, jen jsme se po sobě nechápavě dívali. Když nám došlo, co se vlastně děje, skočili jsme oba po klice od dveří kanceláře a chtěli jsme jít dovnitř. Za těmito dveřmi byly ještě jedny, které byly po celou dobu pootevřené, jak jsme si později všimli, když jsme otevřeli ty první, protože hned za nimi stál npor. Hruška a hned se na nás obořil: "Chtěli jste špehovat, že jó?, dejte si na mě pozor nebo s vámi zatočím!", zítra budeme hlásit veliteli roty všechno, co jsme viděli i slyšeli". Na to Hruška: "Dobře si to rozmyslete nebo se mnou budete mít velké problémy a stejně nemáte žádné důkazy". Tímto vyhrožováním zastrašoval mne i Jardu při každém našem setkání. Když jsme spatřili Pernera, měl límec košile od krve a krev měl i kolem nosu a v ústech. Trochu byla od krve zmazaná i zeď v kanceláři, toho jsem si všimnul, když jsem byl druhý den u velitele roty ohlásit, co se stalo. Pernera jsme se podrobně vyptali, k čemu došlo a řekli jsme, že to ráno ohlásíme. Poslali jsme ho zároveň k doktorovi na ošetřovnu, i když jako karatista byl na nějaký ten úder zvyklý. Potvrdil nám, že ho por. Pavlíček za asistence npor. Hrušky opakovaně udeřil pěstí do obličeje, až upadl, a když ležel, tak do něho kopal, než se zvednul. Byli jsme rozhodnuti, že ráno všechno ohlásíme veliteli roty, i když nám ještě několikrát přišel npor. Hruška vyhrožovat, ať si na něho dáme pozor. V té chvíli ale již byl por. Pavlíček doslova jako "zmoklá slepice" a držel se stranou, spíš ještě Hrušku uklidňoval, ať prý nás nechá. Bylo mu jasné, že přestřelil. Druhý den jsme společně s Jardou šli všechno oznámit veliteli roty, ale to jsme ještě netušili, jaké nás čeká peklo. Velitelem roty byl tehdy kpt. Stratil, který nahradil do té doby úřadujícího mjr. Šance, jenž byl pro neschopnost a nemožnost převelen na OVS Pardubice.
Když jsme vstoupili do kanceláře velitele roty, seděl tam npor. Hruška i por. Pavlíček, ten měl hlavu zabořenou v papírech a tvářil se, že něco píše, asi by se radši na místě propadl. Normálně jsme předali službu a na dotaz, zda-li se něco zvláštního během naší služby přihodilo, jsme celou věc oznámili. Npor. Hruška vyletěl ze židle, jako když do něho střelí a začal křičet, že to je sprostá lež a že si to s námi vyřídí, my jsme se samozřejmě bránili a kpt. Stratil celou situaci, o které byl již předem od obou důstojníků informován, uklidňoval, por. Pavlíček seděl mlčky za stolem. Velitel roty nám oznámil, že jsme vznesli závažné obvinění a že to budeme muset dokázat, a pakliže se toto nezakládá napravdě, budeme oba vyloučeni z VG. Tímto na nás byl vyvíjen psychický nátlak, abychom své obvinění stáhli zpět, ale my jsme dál trvali na svém, a tak byla ustanovena (bohužel nevím, kým) zvláštní vyšetřovací komise ve složení: předseda pplk. Zacharovič, místopředseda mjr. Dubský, učitel fyziky a absolvent VŠ v hodnosti četaře, jako třetí a poslední člen této komise, jehož jméno si už nepamatuji. Tato komise byla postavena vyloženě proti nám a měla za cíl nás zastrašit a změnit naše výpovědi. Bylo nám neustále předhazováno, že jsme si vše vymysleli, že čteme detektivky a potom nás napadají takovéto věci a další podobné absurdity, čímž se nás snažil pplk. Zacharovič ovlivňovat. Takto jsme byli vyslýcháni téměř půl roku, skoro každý den. Někdy si pro nás dali zavolat během vyučování, jindy zase v době osobního volna.
Jediný, kdo nám věřil a stál na naší straně, byl mjr. Dubský, který mně říkal: "Vás si Nesvadbo pamatuji, vždyť jsem Vás učil, Vy jste chytrý kluk, tohle by jste si přece nevymyslel". Jenže předseda komise byl nejen jiného názoru, ale i jiné hodnosti, bohužel vyšší. Když už si nevěděl rady s našimi stále stejnými odpověďmi, rozhodl se, že předvolá npor. Hrušku i por. Pavlíčka a že my budeme muset své výpovědi říci před nimi. Věděli jsme, že to nebude lehké, protože oba dva se nám mohli mstít na každém kroku (a to také činili), ale rozhodli jsme se, že když už jsme se do něčeho dali, tak to dotáhneme do konce. Volali si nás jednotlivě, abychom nemohli své výpovědi vzájemně korigovat. První vypovídal Jarda, druhý jsem šel já. Vstoupil jsem do místnosti, kde na židli, obkročmo a jako na koni seděl npor. Hruška, byl bokem ke mně. Aniž by se na mne podíval a aniž by byl tázán, vyzval mě, abych se upravil a postavil se do pozoru. Opáčil jsem, že jsem si myslel, že kvůli tomu tady nejsem. Naštěstí zasáhl přítomný mjr. Dubský, který předpokládaný konflikt odvrátil. Po dobu asi půl hodiny mně byly kladeny různé otázky, na které jsem odpovídal. Předseda komise měl s sebou dokonce i Pernerovu košili se známkami krve, o kterých se mně snažil namluvit, že jsou od třešňového kompotu a že tyto skvrny nechal podrobit chemickému rozboru na ošetřovně u pplk. dr. Koblovského, který potvrdil, že to není krev. Hned mně bylo jasné, že lže, protože na ošetřovně byl problém sehnat sterilní injekční stříkačku, natož provést chem. rozbor krve.
Když jsem trval dál na svém a tvrdil, že je to krev, pplk. Zacharovič se rozčilil a chytil mě za klopy od saka, přičemž si zabodl do ruky odznaky fotbalových klubů, které jsem měl zespodu připíchnuté na klopách. Když si uvědomil, že ztratil nervy, snažil se vše převést v žert a vysvětloval, že mně předváděl, jak prý podle mě, Pavlíček držel Pernera. Hruška seděl pořád ve stejné poloze na židli bokem ke mně a snažil se zachovat chladnou hlavu. Po skončení mé výpovědi byl předsedou komise vyzván, aby se k tomu vyjádřil. Jeho jediná odpověď byla: "Sprostá lež". Víc neřekl ani slovo. Potom byl předvolán por. Pavlíček, který byl při mé opakované výpovědi značně nervózní (že by svědomí?), ale i on nakonec ze sebe vysoukal, že to není pravda a že jsme si to vymysleli. Byli jsme vyslýcháni ještě několikrát, ale připadalo mně, že asi jenom proto, aby to vypadalo, že se něco děje. Npor. Hruška i por. Pavlíček zůstali nepotrestáni a na celou věc se postupně zapomnělo, dopomohl k tomu ještě můj odchod z VG v červnu téhož roku. Když jsem přijel v září na VG odevzdat věci, potkal mě mj. i mjr. Dubský, který mně tenkrát řekl: "Je to škoda, že jste odešel, mohli jsme to dotáhnout do konce, Vám by spíš věřili než Medovi, měl jste dobrý prospěch, jemu věřit nebudou, takhle je to ztracené". Já jen mohu dodat to, že jsem přesvědčen o tom, že by tento případ stejně nikdy k žádnému konci nedošel, protože jak se říká: "Vrána vráně oči nevyklove".
Poznámka: Hodnosti důstojníků jsou uváděny tak, jak byly dosaženy v r. 1983.
Npor. Hruška snad prý odešel do VVŠ ve Vyškově, por. Pavlíček (nyní kpt.) dále působí na VG v Moravské Třebové...
Marcel Nesvadba, Turnov