--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Karel Bedřich
Název: Češi,Němci a Evropa
Zdroj: NN Ročník........: 0003/020 Str.: 014
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Bedřich KAREL
Spravedlnost zvyšuje národ, ale hřích jest ku pohanění národům (Kniha přísloví, 14).
Aktu vysídlení německého obyvatelstva českých zemí bylo třeba dát zákonný rámec, jenž by onen tzv. vlastenecký čin ospravedlnil a světu bylo tak demonstrováno, že se nic nedělo náhodně či živelně, ale rozhodnutím legislativní instituce. V atmosféře vítězné eufórie po skončení šestiletého nacistického běsnění to nebylo žádným problémem. Všichni ještě měli v živé paměti hrůzy německé okupace a více než 300.000 obětí z řad československých občanů.
V rozjitřených a ještě nestabilizovaných poměrech, kdy se markantně projevovaly důsledky válečného rozvratu, spatřily světlo světa tzv. Benešovy dekrety, jež na podkladě zákona upravovaly způsob zacházení s Němci, Maďary a českými či slovenskými zrádci a kolaboranty, včetně konfiskace jejich majetku, případně potrestání nacistických zločinců a národních zrádců.
Nejsem právník a nechci tudíž hodnotit úroveň těchto zákonných opatření po odborné stránce. Staly se však fundamentem, jenž posvětil akt vysídlení téměř třímiliónové skupiny našich německých spoluobčanů a je nesporné, že jsme se tak postavili po bok takovým diktátorům, jakými byli Stalin či Hitler. Pouze dva režimy v historii lidstva - nacistický a komunistický - se mimo masových vražd desítek miliónů nevinných obětí, dopustily neméně odsouzeníhodných zločinů, jakými byly násilné přesuny početných skupin obyvatelstva. Za všechny vzpomeňme krymských Tatarů a dalších národností před válkou žijících na území Stalinovy sovětské veleříše či občanů zejména slovanských národností, které během válečného období upadly do područí Hitlerovy Třetí říše.
Vyhnáním Němců jsme i my přistoupili ke zcela nepřijatelnému principu kolektivní viny, kdy za zločiny jedinců pyká celá národnostní skupina bez určení míry provinění jednotlivců. Často používaný argument - zejména lidmi u nichž naprostá absence svědomí přerostla ve slepou nenávist - že s krutostmi začal nacistický režim, z nás odpovědnost za stejně nelidské jednání nesnímá.
Dekrety presidenta republiky
V mnoha případech jsme svědky, že řada lidí - mnohdy i odborně fundovaných - argumentuje v otázce vyhnání právě dekrety, aniž by znala jejich konkrétní obsah. Bohužel Necenzurované noviny nemají tolik prostoru, aby zákony mohly být zveřejněny celé. Pokusíme se proto v několika výňatcích postihnout alespoň jejich podstatu.
Z textu Košického vládního programu datovaného 5. dubnem 1945 bylo jasné, co bude po definitivní porážce hitlerovského Německa následovat. Podstatný rozpor byl však v tom, že v programu se vycházelo zejména z toho, že bude řádnou soudní cestou rozlišováno mezi těmi, jež se provinili proti československému státu a mezi těmi, kteří v podstatě nic nezákonného nespáchali a měli mít možnost znovu optovat pro Československo. Viníci měli být potrestáni a vypovězeni z republiky, podobně i přistěhovalci po osudném roce 1938. Skutečnost však byla naprosto opačná, vznikly dekrety, které se staly nepochybným porušením mezinárodních konvencí a smluv o lidských právech ... Paradoxní ovšem je, že podle stejných ustanovení by musely být odsouzeny i tisíce slovenských občanů, kteří se podobně jako Němci a Maďaři podíleli na likvidaci republiky a mnoha válečných zločinech (- masové vyhánění slovenských Židů a jejich transport do nacistických koncentráků), o aktivní vojenské podpoře německého válečného úsilí na Východě ani nemluvě. V průběhu roku 1945 a počátkem roku příštího, tak byla parlamentem schválena řada zákonů, jež se zabývaly vztahem obnovené ČSR k Němcům, Maďarům a domácím zrádcům či kolaborantům.
Dekret č. 5
Prvním zákonem, jenž byl přijat 19.5.1945, se stal Dekret presidenta republiky o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů.
V ş 1 se praví, že "Jakékoliv majetkové převody a jakékoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce." (Absurditou dneška zůstává, že arizovaný majetek zabavený během okupace židovským občanům, nebyl dodnes vrácen původním majitelům, pokud ovšem vůbec přežili nacistický holocaust).
Už v tomto opatření je pevně zakotven princip kolektivní viny, kdy znění ş 4 jasně stanoví, že "Za osoby státně nespolehlivé jest považovat a) osoby národnosti německé nebo maďarské ..." V odstavci b) se naproti tomu vymezuje konkrétní vina domácích zrádců či kolaborantů a organizací, jež podporovaly okupanty (členové Vlajky, Rodobrany, Úderných oddílů Hlinkovy gardy, funkcionáře Spolku pro spolupráci s Němci. České ligy proti bolševismu, Kuratoria, HSLS, Hlinkovy gardy, Hlinkovy mládeže, NOÚZ apod.).
V následujícím ş 5 je potom stanoveno, že "Za státně nespolehlivé jest z osob právnických považovati ty, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému nebo maďarskému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům." Obsah ş 6 potom určuje, koho lze považovat za občana německého či maďarského původu, přičemž závazným datem je sčítání lidu v r. 1929.
Ustanovení ş 7 a všechny následující, vymezují zavedení národní správy a určují povinnosti národních správců. V ş 26 jsou stanoveny tresty za porušení nebo obcházení dekretu: pokud se nejednalo o čin přísněji trestný, bylo porušení zákona považováno za přečin se sazbou do 5 let trestu na svobodě a peněžitým trestem do 10 mil. korun, případně úplným nebo částečným zabráním majetku.
Dekret č. 5 podepsali, kromě presidenta Beneše, Gottwald, Šrámek, David, Ursíny, Široký, Nosek, dr. Šrobár, Pietor, Ripka, Ďuriš, dr. Šoltész, Procházka, Nejedlý, Kopecký, gen. Hasal, Hála, Stránský, Majer, Laušman, dr. Clementis, gen. dr. Ferjenčík a Lichner.
Dekret č. 12
Zákon vešel v platnost 21. června 1945 a zabýval se konfiskací a urychleným rozdělením zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa.
V jeho úvodu se praví, cit.: "Vycházeje vstříc volání českých a slovenských rolníků a bezzemků po důsledném uskutečnění nové pozemkové reformy a veden snahou především jednou pro vždy vzíti českou a slovenskou půdu z rukou cizáckých německých a maďarských statkářů, jakož i z rukou zrádců republiky a dáti ji do rukou českého a slovenského rolnictva a bezzemků, k návrhu vlády ustanovuji ...", následuje ş 1, ve kterém "S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví: a) všech osob německé a maďarské národnosti, bez ohledu na státní příslušnost (...), b) zrádců a nepřátel republiky ... c) akciových a jiných společností a korporací, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům ..."
Další části zákona určují komu bude zabavená půda přidělována (- do vlastnictví osob slovanské národnosti...) a v jaké výměře. Zákon rovněž stanoví, že přednostní právo na příděl mají osoby, které se vyznamenaly v národněosvobozovacím boji (- bývalí vojáci, partyzáni, političtí vězňové a deportovaní či rolníci poškození válkou).
Dekret podepsal dr. E. Beneš, Zd. Fierlinger, min. Nosek, dr. Šrobár, dr. Stránský, Ďuriš a Majer.
Je naprosto jasné, komu ve svých důsledcích zabavení majetku prospělo - jednoznačně na něm vydělala komunistická strana, jejíž nemalý volební zisk byl ovlivněn právě konfiskacemi německého a maďarského majetku.
Podobně i osidlování od Němců "vyčištěného" pohraničí řídila zejména komunistická strana, proto není žádným tajemstvím, že největší procento hlasů odevzdaných KSČ pocházelo zejména z pohraničních krajů ...
Nepopírám, že vysídlení českých Němců bylo i reakcí na zločiny nacismu a následkem šestileté protektorátní frustrace, avšak přijetí teze o kolektivní vině všech Němců bez rozlišení, popřelo všechny právní normy a uvolnilo veškeré morální zábrany. Důsledkem bylo probuzení agresivních a ziskuchtivých sklonů u mnoha donedávna německou okupaci trpně přijímajích lidí. Brutalita s jakou byl odsun provázen, se od krutostí páchaných nacisty v ničem nelišila, obětmi byli zpravidla nevinní lidé: staří a nemocní, ženy a děti.
Samu podstatu tohoto naprosto nedemokratického řešení, jež předznamenalo pozdější vývoj po komunistickém převratu v únoru 1948, přesně vystihl roudnický kněz V. Kotrch slovy: "Vyhnáním Němců z Čech začíná úplně nová kapitola našich dějin: naše odvracení se od západní kultury ..."
(pokračování příště)