--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Sedlářová Iva
Název: Memento Mori
Zdroj: NN Ročník........: 0003/020 Str.: 026
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 12.08.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

V redakci nás l2. srpna navštívila paní P. M. Nedá se říci, že by byla rozčílena - spíše zdrcena. Den předtím, ve l3.30 hod. v Obřadní síni plzeňského krematoria se rozloučila navždy se svou tetičkou. Pohřební akt, ztráta člověka ke kterému jsme měli citovou vazbu, je smutným zážitkem, poznáním pomíjivosti, kterému asi žádný z nás neujde.

Paní P. M. byla však zdrcena z čehosi jiného. Tetičku, dvaaosmdesátiletou stařenku, naposledy viděla živou již agonizující v plzeňské nemocnici. Nevidoucí zrak, pootevřená ústa namáhavě lapající po dechu. Ve spodní řadě chrupu bylo pootevřenými ústy vidět několik zlatých korunek zubů. Potom již paní M. P. viděla zesnulou tetičku ve výstavku plzeňského krematoria. Nutno podotknout, že k výstavku ostatků pozůstalé vybídla ceremoniářka obřadu.

Zesnulá ležela ve stejné poloze v rakvi tak, jak na úmrtním lůžku. Pootevřená ústa však měla vpadlý ret, u levého koutku byla krvavá rána velikosti současné koruny, celá spodní čelist byla zhmožděna, prosáklá zčernalou krví. K zakrytí vzniké modřiny byla rozbitá čelist natřeny silnou vrstvou růžového make upu. Ústa byla samozřejmě prázdná, bez zlatých zubů.

"Mně to neříkejte, to musíte tam, kde jste zadávali pohřeb" bránila se ceremoniářka. Stejnou větu opakoval i muž, který ostatky z výstavku odvážel, zřejmě spalovač. Paní M. P. je toho názoru, že jejich reakce byla přirození a nemyslí si tudíž, že by k činu došlo v krematoriu. Zároveň však bylo patrno z chování obou zaměstnanců, že se sobdobným případem již setkali.

Nebylo ale nabídnuto, aby se pozůstalí přesvědčili se svědky, zaměstnanci krematoria o stavu věci a případném zaprotokolování zjištění. V atmosféře šoku vzápětí proběhl obřad obvyklou formou za doprovodu vybrané hudby a po něm tetiččiny ostatky byly jako obvykle ihned zpopelněny. "Nechci" - sdělila mi paní M. P. chvějícím se hlasem, "již žádnou zlatou korunku a až jednou umřu, přeju si být rozptýlena na louce. Stejně popel v urně není jen popelem vašeho nebožtíka. Chci aby můj popel zapadl do zelené trávy a nade mnou zpívali ptáci."

Spojila jsem se telefonicky s II. stomatologickou klinikou v Praze na Karlově náměstí , s MUDr. Markovou, která mně sdělila, že k úpravám chrupů se používají drahé kovy a to A, dvacetikarátové zlato, či B, zlato čtrnáctikarátové. Vyhláška o zákazu extrahování zlatých částí chrupu je přísně dodržována, i kdyby to bylo v rozporu s přáním rodinných příslušníků.

Pod dojmem vyprávění paní M. P. a v paměti nedávný článek J. Maracziho v Telegrafu o katastrofálních podmínkách našeho pohřebnictví, pořízeného z tiskovky Prahy l0, jsem si vyžádala rozhovor s p. Martinem Vrzalem, vedoucím krematoria Strašnice.

Připravena na hovor se spalovačem mrtvol alla Rudolf Hrušínský svého času, odhodlána čelit hrůzostrašné podívané napůl zetlelých nebožtíků vstávajících z ohnivého lože a kroutících se seškvařováním se, byla jsem rychle vyvedena z omylu.

Od sympatického mladého muže jsem se dozvěděla, že jsem sand první novinář, který se přišel přesvědčit osobně, co je na těch historkách pravdy.

Bohužel pro mne, strašnické krematorium je t.řč. mimo provoz a spalování se provádí v krematoriu v Motole. V současné době je v adaptaci a bude vybaveno francouzskými plynovými pecemi s ekologickým systémem anulujícím chemické látky z laku rakví a formaldehydu dřevotřísky, ze kterých jsou vyrobeny. Za nesmysl byla označena šířená fáma, že urny neobsahují popel nebožtíka. Přímo na místě mě byl demonstrován postup s identifikačním šamotovým číslem, které je posléze z popelu vyjmuto a následně vloženo do urny s popelem nebožtíka.

horší je to s chladícími boxy, které v horkých letních dnech není možné podchladit více, než na l8 stupňů C. Je pochopitelné, že toto nedostatečné opatření má důsledky. Ptáme.li se po příčině, je odpověď rovněž nasnadě. Komunistům jsme přes den plnili mamutí fabriky, v noci ohavná paneláková sídliště, nu a po smrti jsme ztratili i tu malou cenu výrobní jednotky.

Záhadný pan Mandl, dnes soukromý podnikatel potřebných, který na tiskovce Prahy l0 promítal své hrůzné videofilmy z doby před osmi lety mne proto nijak neohromil. A spíše mám chuť se zeptat co dělal on před těmi osmi léty. Vraťme se však k problému se zlatým chrupem tetičky. Každého nebožtíka provází až do chvíle zpopelnění tzv. ohledávací list, vystavený lékařem konstatujícím smrt, kde je zvláštní kolonka s dotazem na drahé kovy. Tento ohledací list je možno kdykoliv si vyžádat. Udivuje mne proto postoj zaměstnanců plzeňského krematoria, že nebyl na základě oznámení rodinných příslušníků s tímto protokolem porovnán stav ostatků. Přinejměnším podivné, že? Rádi zveřejníme jejich stanovisko.

Již mimo rozhovor, čistě soukromě - zauvažovala jsem nad tím, jak lehce v době minulé mohla vládnoucí garnitura nechat mizet nepohodlné beze stopy. Pan Vrzal se významně usmíval. Asi ví více a já se nedivím že mlčí. Zmizet lze totiž vždy.

Loučíc se, ptala jsem se, jaký pohřeb by si vybral on. Evidentně změnil výraz, jako by si uvědomil, že i on bude jednou na druhé straně dvířek žároviště. "Asi žehem" pronesl po chvíli, "ale chci být rozpýlen do trávy a chci aby nade mnou zpívali ptáci"...

Iva SEDLÁŘOVÁ