--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kolář Vladimír
Název: K zániku totalit
Zdroj: NN Ročník........: 0003/020 Str.: 008
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 06.09.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Toto století přineslo na svém počátku totality, kterých se dnes, kdy končí, dovedlo zbavit. Těmito totalitami byl fašismus a bolševický socialismus.
Pro obě byla shodná vláda mocenské elity vzniklé nedemokratickým způsobem. Avšak již u jejich vzniku je mezi nimi znát rozdíl. Zatímco fašismus se netajil odporem k demokracii, bolševický socialismus se halil do teorie o demokratickém centralismu. Aby obě totality mohly přežívat, musely obě řešit rozpory vznikající ve společnosti, kterou ovládaly. Jedním z rozporů majících původ v ekonomické sféře života společnosti je rozpor mezi podnikateli a jejich zaměstnanci. A aby takový rozpor neohrožoval postavení vládnoucí totalitní mocenské elity, bylo třeba zajistit stav nazývaný sociálním smírem, který je v demokraciích řešen dohodou mezi podnikateli a zaměstnanci. Dohodou, kterou garantuje nad nimi stojící státní moc.
Fašismus přistupoval k řešení sociálního smíru mocensky. Prostě jeho podobu určil. Mohl pak vystupovat nad podnikateli i nad zaměstnanci jako autorita. Jim vnucená. Bolševický socialismus řešil problematiku sociálního smíru prostě tím, že jednu stranu v uvedeném rozporu podnikatele zrušil. Nemohl však zrušit podnikání jako takové, proto se dostal sám do pozice podnikatelů. Podle toho také vypadalo řešení sociálního smíru. Jako totalitní mocenská elita se stal tím, koho sám ve své ideologii označoval za vykořisťovatele. Řešení pak bylo vždy jen ve prospěch vládnoucí mocenské elity, která přes prezentaci sama sebe, jako představitele dělnické třídy, tedy zaměstnanců, jim nikdy nemohla zajistit takové sociální vymoženosti, které existovaly a byly dosaženy zaměstnanci v dohodě mezi nimi a podnikateli ve vyspělých demokratických státech.
Ať již byly příčiny zániku totalit kdekoliv a způsob jejich zániku jakýkoliv, je jisté, že k němu nemalou měrou přispělo právě řešení sociálního smíru. Donucení a strach z násilí, případně uplatněného totalitní mocí proti těm, kdo by s řešením nesouhlasil, přivedlo ovládané k nezájmu na zachování stavu totality. Nakonec nikomu z ovládaných nebylo líto zaniklého totalitního systému, nedovolujícímu jim uplatnit byť jen vlastní názor na řešení sociálního smíru.
Zánik fašistické totality přivítali však nejen zaměstnanci, ale i podnikatelé. I jim omezení dávaná fašistickou totalitou znemožňovala uskutečnění jejich záměrů. Nebylo pak tak obtížné obnovit po jejím zániku demokratický systém. Ze zániku fašistických totalit v jednotlivých státech lze se poučit o některých prvcích jejich přechodu na demokratické systémy. Ty státy, v nichž fašistické totality zanikly bezprostředně po jimi prohrané válce, musely vyřešit svůj vztah k představitelům fašistické totality. Jako příklad lze uvést zejména Německo, které přistoupilo k denacifikaci. Přes pasivní souhlas valné většiny Němců s nacionálním socialismem, jako specifickou formou fašistické totality, nesetkala se denacifikace s projevy zásadního odporu proti ní. Již garance vítězných mocností, USA, Velké Británie a Francie, zajistila vcelku zdárný průběh denacifikace.
Samostatnou kapitolou zániku fašistické totality je její zánik ve Španělsku a v Portugalsku. Fašistická totalita, přetrvávající tam dlouho do druhé poloviny tohoto století, vytvořila sama předpoklady ke svému přechodu na demokratický systém vlády. Tam bylo možno hovořit ve věci řešení vztahu nastolovaného demokratického systému k těm, kteří představovali mocenskou elitu fašistické totality, o tlusté čáře za minulostí.
Jiná situace je však při zániku totalit bolševického socialismu. Již pro způsob, jímž řešila nucené nastolení sociálního smíru, tedy proto, že jednu stranu rozporu smír vyžadujícího zrušila, tedy že zrušila podnikatele a chtě nechtě se sama stala podnikatelem, byla totalitní moc bolševického socialismu představována daleko větší skupinou obyvatelstva, než tomu bylo v totalitě fašistické. Bylo tedy více obyvatel součástí vládnoucí mocenské elity. Navíc, sám systém bolševického socialismu nutil i jím ovládané ke kolaboraci s ním. K takové kolaboraci museli ovládaní přistoupit mnohdy jen proto, aby získali, či si zachovali jen trochu lepší sociální a společenské postavení. Z nich se pak stali ti více úspěšní, kteří svůj prospěch pochopitelně nepřikládali své kolaboraci s totalitou bolševického socialismu, ale považovali se prostě za schopnější ostatních. Nyní po zániku totalit bolševického socialismu jsou to zejména oni, kdo se cítí ukřivděni, je-li jim jejich kolaborace vyčítána, či dokonce, má-li jim být na překážku uplatnění se ve společensko-politické sféře.
Ti, kteří přímo tvořili mocenskou elitu, se přirozeně brání, pronikají do státního aparátu. Ti z nich, kteří osobně totalitní moc představovali, ti se věnují podnikání a využívají svých znalostí a styků z dob, kdy patřili do mocenské elity. Jejich moc lze, a je to též nezbytné, paralyzovat mocenskými prostředky, ač k tomu, zdá se, chybí vůle od těch, kteří se prezentují jako garanti tvorby demokratického systému. Inu, samet.
Pro obnovení demokratického systému jsou však více, než bývalí členové mocenské elity, nebezpeční ti z ovládaných, kteří s totalitou bolševického socialismu kolaborovali. Na ně je nezbytné zaměřit individuální pozornost, aby morálku, s níž ke kolaboraci přistoupili, nezaseli jako zhoubný plevel do společnosti demokratické. I oni si totiž oddechli po zániku totality, avšak nejsou již schopni rozpoznat škodlivost své motivace ke kolaboraci. Považují ji ne za charakterovou vadu, ale málem za přednost, za projev své vyšší schopnosti, vyšší odbornosti. Aby bylo možno bránit se těmto lidem, je třeba zajistit přístup k informacím o nich. To nejen zpřístupněním materiálů StB, ale i zpřístupněním seznamu nomenklaturních funkcí, a těch, kteří je zastávali. To neznamená automaticky, že všichni, takzvaní nomenklaturisté zjevně kolaborovali s totalitou bolševického socialismu. Jak však, bez zveřejnění takového seznamu, může být zamezeno vlivu na společnost těm z nich, kteří skutečně svého postavení zneužívali ve svůj osobní prospěch, k řešení osobních sporů se spolupracovníky či jinými spoluobčany, k jejich denunciaci?
Je snad ještě jedna cesta. Tou je zpřetrhání kontinuity institucí totalitní moci a vytvoření institucí nových, znemožňujících zneužívání a nenutících ke kolaboraci.
Je-li použito v tomto článku výrazu totalita bolševického socialismu, není tomu proto, že by existoval v praxi jiný socialismus než bolševický. Jiný, než bolševický socialismus, je pouhou utopií.
V Praze dne 6. září 1993, pro NN
Vladimír Kolář