--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Karel Bedřich
Název: Češi,Němci a Evropa
Zdroj: NN Ročník........: 0003/021 Str.: 012
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Bedřich KAREL
Retribuční dekrety
Zákonem ze dne 19. června 1945, který vešel ve známost pod číslem 16 jako tzv. velký dekret, byl vymezen způsob potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů. Dekretem č.17 byly rovněž zřízeny i tzv. lidové soudy. V preambuli se praví: "O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili nacisté a jejich zrádní spoluviníci na Československu. Porobení vlasti, vraždění, zotročování, loupení a ponižování, jehož obětí byl československý lid, a všechna ta stupňovaná německá zvěrstva, kterým bohužel pomáhali anebo asistovali i zpronevěřivší se občané českoslovenští, z nichž někteří zneužili při tom vysokých úřadů, mandátů nebo hodností, musí dojíti zaslouženého trestu bez průtahu, aby nacistické a fašistické zlo bylo vyvráceno z kořene ..."
V ş 1 je uveden výčet zločinů proti státu na základě zákona č. 50/1923 Sb. na ochranu republiky, cit.: "... úklady o republiku (ş1), trestají se smrtí; kdo se dopustil přípravy úkladů (ş 2), ohrožení bezpečnosti republiky (ş 3), prorady (ş 4, č. 1), zrady státního tajemství (ş 5, č. 1), vojenské zrady (ş 6, č. 1, 2 a 3) a násilí proti ústavním činitelům (ş 10, č. 1), trestá se těžkým žalářem od dvaceti let až na doživotí a za okolností zvláště přitěžujících smrtí." ş 2 stanoví trest těžkého žaláře od 5 do 20 let a za okolností zvláště přitěžujících těžký žalář od 2O let až na doživotí tomu, kdo byl v době ohrožení republiky "členem organizací: Die Schutzstaffeln der NSDAP (SS), nebo Freiwillige Schutzstaffeln (FS), nebo Rodobrany, nebo Szabadcsapatoku, nebo jiných zde nejmenovaných organisací podobné povahy ..."
Těžké tresty (od 5 do 20 let těžkého žaláře, resp. za přitěžujících okolností až na doživotí či trest smrti) hrozily tomu, kdo v době ohrožení republiky "propagoval nebo podporoval fašistické nebo nacistické hnutí, nebo kdo v oné době tiskem, rozhlasem, filmem nebo divadlem, nebo na veřejném shromáždění schvaloval nebo obhajoval nepřátelskou vládu ..."
Stejně vysoké tresty byly určeny i "činovníkům nebo velitelům" v NSDAP (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiter Partei) nebo Sudetendeutsche Partei (SdP) nebo Vlajce, Hlinkově či Svatoplukově gardě či podobných organizacích.
Zločiny proti osobám
Zákon se rovněž zabýval trestnými činy podle tr. zákona č. 117/1852 o zločinu veřejného násilí loupeží lidí (ş 90), veřejného násilí nakládáním s člověkem jako s otrokem (- 95), vraždy (şş 134-137), zabití (şş 140 a 141) a těžkého poškození na těle (ş 156). Tresty byly odpovídající - od 1O let těžkého žaláře, až po trest absolutní.
Tresty v tomto oddílu uvedené, byly určeny i těm, kteří ve prospěch německého válečného úsilí nařídili nucenou nebo povinnou práci. Nařízení se týkalo i soudců, kteří soudním usnesením či rozsudkem, způsobili obyvateli republiky smrt či těžké ublížení na těle nebo jeho deportaci (podobné zločiny byly trestány smrtí).
Zločiny proti majetku
Podle ş 8 byly posuzovány majetkové zločiny, např. veřejné násilí zlomyslným poškozením cizího majetku, žhářství a loupeže, které se trestaly smrtí. Těžkým žalářem od 10 do 20 let nebo za přitěžujících okolností i doživotím, se trestaly zločiny porušení domácnosti soukromými osobami, krádeže, podílnictví na tr. činech, resp. i podvodu. Trest až 10 let těžkého žaláře bylo možno uložit tomu, kdo v době ohrožení republiky "zneužil tísně, způsobené národní, politickou či rasovou persekucí, aby se obohatil."
Udavačství
Podle ş 11 byl trestán ten, kdo se "v době zvýšeného ohrožení republiky ve službách nebo v zájmu nepřítele, nebo využívajíce situace přivoděné nepřátelskou okupací, jiného pro nějakou skutečnou nebo vymyšlenou činnost udal a byl trestán těžkým žalářem od 5 do 10 let ..." Pokud svým jednáním zavinil ztrátu svobody občana či většího počtu lidí nebo těžkou újmu na zdraví, byl trestám doživotím a pokud by způsobil smrt, odsuzoval se k smrti.
Již v prvním odstavci ş 13 se praví, že podobné trestné jednání "není ospravedlněno tím, že je nařizovaly nebo dovolovaly předpisy jiného práva než československého, nebo orgány, zřízené jinou státní mocí než československou ..." Důvodem k ospravedlnění nebylo ani "neodolatelné donucení rozkazem představeného", pokud ovšem šlo o dobrovolného člena zločinné organizace.
Tresty byly rovněž vysoké a pohybovaly se od 10 let těžkého žaláře až po trest smrti.
Ztráta občanské cti
Osoby souzené podle ustanovení dekretu č. 16 zároveň pozbývaly na určitou dobu, nebo navždy občanské cti, trest vykonávaly ve zvláštních nucených pracovních oddílech a část nebo celé jejich jmění propadalo ve prospěch státu. Zákon dále vymezuje co znamená ztráta občanské cti: ztrátu vyznamenání a řádů, akademických hodností, titulů apod. U poddůstojníků a důstojníků přicházela v úvahu degradace. Osoby, jež ztratily občanská práva nemohly volit a být voleny, nesměly vlastnit či být vydavateli tisku a konat veřejné projevy, stejně jako ztrácely způsobilost být zaměstnavatelem, být členem správní rady společnosti, provozovat svobodné povolání vůbec a být vedoucím úředníkem v soukromém podniku.
Mimořádné lidové soudy
V ş 21 se hovoří o zřizování mimořádných lidových soudů, jimž přísluší "...souditi všechny zločiny trestné podle tohoto dekretu, odpovídají-li za ně trestně jako pachatelé, spolupachatelé, spoluviníci, účastníci nebo nadržovatelé, osoby uvedené v ş 2 a ş 3, odst. 2; odpovídají-li za ně trestně osoby jiné, soudí je mimořádné lidové soudy tehdy, navrhne-li jejich stíhání před nimi veřejný žalobce (- 24)."
Mimořádné soudy byly složeny z pětičlenných senátů, složených z předsedy, jímž musel být soudce z povolání (občanský nebo vojenský), a ze čtyř soudců z lidu. Přednostové soudů nebo jejich náměstci a soudci z povolání byli jmenováni presidentem republiky na návrh vlády ze seznamů osob pořízených okresními národními výbory. Mimořádné soudy byly zřizovány v sídlech krajských soudů, podle potřeby mohly ovšem zasedat v kterémkoli jiném místě obvodu.
Vykonavatelé hrdelních trestů (popravčí) s potřebným množstvím pomocníků byli ustanoveni místními národními výbory v sídlech krajských soudů.
Veřejné žalobce jmenovala vláda nebo z jejího pověření ministr spravedlnost a na určité období, pro určité případy nebo na celou dobu působení lidových soudů. Vybíráni byli z prokurátorů nebo i jiných osob, které dosáhly doktorátu nebo složily alespoň tři státní zkoušky z práv. Žalobci spadali do podřízenosti ministra spravedlnosti.
Rozsudek mimořádného soudu však nikdy nemusel být definitivní, v ş 25 odst. 2) se uvádí: "Byl-li obžalovaný rozsudkem mimořádného lidového soudu osvobozen, nevylučuje se tím jeho stíhání před příslušným soudem řádným, případně před soudem státním podle zákona č. 68/1935 nebo před krajským soudem příslušným pro souzení vojenské zrady ... Tento soud posoudí věc znova řízením řádným, při čemž platí hmotně právní ustanovení tohoto dekretu (şş 1 až 20), stejně jako když osoba provinilá hned předem byla pohnána před soud řádný ..."
Výkon trestu
Proti rozsudku vyhlášenému mimořádným soudem nebylo žádných opravných prostředků a žádost o milost kýmkoliv podaná neměla odkladného účinku.
Trest smrti se vykonával zpravidla do dvou hodin po vyhlášení rozsudku. Pouze na výslovnou prosbu odsouzence mohla být lhůta prodloužena o další hodinu (...). Konalo-li se jednání za nepřítomnosti obviněného, prováděl se rozsudek do 24 hodin po dopadení ...
Středověk či nedávno skončené období nacistického teroru připomíná ustanovení ş 31 odst. 2), jež umožňuje provádět popravy veřejně a uvádí se v něm:
"Mimořádný lidový soud může také rozhodnouti, že trest smrti se vykoná veřejně. Učiní tak zejména, když surový způsob, jímž byl zločin spáchán, nebo zvrhlá povaha pachatele, počet jeho zločinů nebo jeho postavení mluví pro veřejný výkon rozsudku. V tomto případě může soud, aby se zajistila veřejnost výkonu trestu, lhůtu dvou hodin prodloužit, ne však nad 24 hodin" (...).
Tzv. malý dekret
Dekretem presidenta republiky ze dne 19. června 1945 byl zřízen Národní soud, který fungoval jako soud trestní, případně jako soud čestný.
Osoby, kterých se jeho ustanovení týkala jsou vyjmenovány v ş 2 a jednalo se zejména o státního presidenta tzv. protektorátu, členy protektorátních vlád, členy ústředního vedení Vlajky, členy Kuratoria pro výchovu mládeže, členy výboru a činovníci české Ligy proti bolševismu, vedoucí činovníci Národní odborové ústředny zaměstnanců (NOÚZ) a Svazu zemědělství a lesnictví, novináře, kteří propagačně sloužili režimu, nebo osoby vůbec, které byly vedoucím postavením v životě politickém, vysokým úřadem, vysokou funkcí velitelskou nebo význačným místem v životě hospodářském vázány být svým spoluobčanům vlasteneckým vzorem.
Paragraf 4 uvádí, že "Osoby označené v ş 2 budou souzeny Národním soudem jako soudem čestným, i když se nedopustily činů trestných, ale nechovaly-li se po 21. květnu 1938 jak se slušelo na věrné a statečné občany československé." Odsouzenec byl potom zbaven aktivního i pasivního volebního práva do veřejných zastupitelstev, dále práva svolávat veřejná shromáždění a zúčastnit se jich, organizovat se v politických spolcích a organizacích, vydávat politické časopisy nebo jiné politické publikace, redigovat je a psát do nich ...
Je zřejmé, že lidmi dekretem postiženými nebyli pouze skuteční kolaboranti či zrádci, ale i osoby nepohodlné nastupující komunistické garnituře, u kterých bylo možno předpokládat, že novému režimu nakloněni nebudou. Svou neblahou roli sehrála i obyčejná lidská závist a touha po cizím majetku. Typickým příkladem manipulace s paragrafy a snahou po odstavení nepohodlného člověka, byl případ komika Vlasty Buriana.
Definitivní řešení
Benešovy dekrety však byly zaměřeny hlavně proti občanům německé a maďarské národnosti, přičemž byla rozhodující národnost přihlášená při sčítání lidu v roce 1929.
Vládními dekrety v době od května do října 1945 bylo na základě čs. práva dosaženo úplné konfiskace německého a maďarského majetku. Již zmíněným dekretem č. 5/45 byl majetek "státně nespolehlivých osob" (Němců a Maďarů) dán pod národní správu, což se fakticky rovnalo vyvlastnění. Dekretem č. 15 ze dne 21. června 1945 byla nařízena za účelem zemědělské reformy konfiskace zemědělského majetku Němců a Maďarů, jenž byl Fondem nár. obnovy přidělován tzv. oprávněným uchazečům.
Vyhláškou min. financí z 22. června 1945 o zajištění německého jmění z účtů, vkladů a bezpečnostních schránek byla obstavena a posléze zabavena finanční hotovost. Následujícím dekretem z 25. října téhož roku byl bez náhrady zabaven veškerý ostatní, dosud nekonfiskovaný movitý i nemovitý "nepřátelský majetek".
Likvidovaný německý majetek přešel únorovým pučem v roce 1948 v podstatě beze zbytku do rukou nových bolševických vládců. Moskva a českoslovenští komunisté se tak stali vykonavateli pochybné Benešovy vize symbiózy národní a sociální revoluce v poválečném Československu.