--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Sedlářová Iva
Název: Tabu
Zdroj: NN Ročník........: 0003/021 Str.: 018
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Když pustíte psa, který byl celý život uvázaný na řetězu, začne vyvádět jako pominutý.

Tolik se my, dvounozí, ani od zvířat nelišíme. Zatímco NN přešly tiše a nenápadně ze čtrnáctideníku na týdeník, kolegové z NEI Reportu své třetí výročí založení oslavili v letních vedrech ve stylu své strany. Slečny oděné pouze do své krásy a průsvitných kalhotek v roli hostesek obsluhovali Vladimíra Párala, Jiřího Růžičku či Mirka Palečka s řadou dalších, evidentně se v kolejích zažitých společenských parametrů nudících pánů.

Každému co jeho jest. Jsem daleka toho, abych vydávala nějaká puritánská prohlášení. Zkrátka mám jiné gusto. Docela připouštím, že NEI Report je možná čtenější než NN. Lépe řečeno - smutně to konstatuji. A to nikoliv pro hubenější novinářský žold, ale že to cosi vypráví o čtenářské základně a zájmech obyvatelstva. Pohled na nahé tělo mne nepobuřuje, naopak, dokonalé tělo, zvláště ženské je odosobněnou krásou. Pohled do obličejů hostesek (na rozdíl od pánů jsem netěkala pohledem do jiných partií) mně však připomínal soudružky kdysi - ještě nedávno zaměstnané v úklidových službách pro razítko do občanky, kde si zajišťovaly náhradní záskok - aby měly časový prostor pro tajně vykonávané nejstarší řemeslo světa. Co se týče již zmíněné nahé "odosobněné krásy", bych z hlediska dobrého vkusu většinu přítomných oblékla do skafandrů a dala jim čepici s kšiltem, hluboko posazenou do čela. Co mne však opravdu dohřálo a vlastně vyvolalo napsání těchto řádků, byl zahajovací akt, kdy údajně slepý houslista vrzal naši hymnu za doprovodného zpěvu funkcionářů sexuální uvolněnosti. Zřejmě časté erekce ubírají na schopnosti hlasivkám, protože zpěv to byl strašlivý. Doporučovala bych pánům z NEI, aby pro příště sáhli k vlastní hymně, najde se i mezi zlidovělými písničkami dost vhodných. (Příkladně: "Já ti ho tam našroubuju".).

Když jsem již toto téma nakousla, pustím se s vervou i do vlastních řad. Necenzurované noviny jsou necenzurovanými nejen podle názvu. Každý z nás píše tak, jak je mu blízké a ostatní to respektují. Proto se v NN najde celá řada protichůdných názorů a někdy i karikatur, které se například mně vůbec nelíbí. Budu konkrétní. Honza Bernat má můj hluboký obdiv pro svůj neskutečný smysl pro černý humor, neobyčejnou pohotovost a ten pravý politický postřeh pro absurditu. Když jsem však viděla v č. l6/93 svůj "Otevřený dopis prezidentu Havlovi" ozdobený panem prezidentem vrhnoucím do mísy,byl to šok a po shlédnutí poslední stránky s premiérem Klausem, uklidněného lékařem že injekce nebolí ani jako od Třísky, měla jsem chuť jít na frťana, ač jsem abstinentem.

Jakési nepsané tabu zaměňované s novinářskou etikou by mi asi mělo nedovolit autocenzurou tyto řádky psát. Já si to však nemyslím. A není to alibismus, protože není mým úmyslem se od zmíněných karikatur distancovat. Chci však psát jak myslím a cítím, a to platí a musí platit i o přátelích jako těch druhých.

Již měsíc marně čekám na odpověď pana prezidenta na můj dopis, který jsem pochopitelně doporučeně zaslala. Domnívám se, že jsem částečnou nepřímou odpověď dostala v nedávných Hovorech z Lán, kde pan prezident mluvil i novinářské neprofesionalitě a etice jako "jim povětšinou neznámého pojmu." Jsem skutečně v podstatě amatér, neboť na rozdíl od kolegů (smím-li je tak nazvat) z Rudého práva, MF Dnes a dalších periodik, jsem neměla za bolševiků možnost studovat fakultu žurnalistiky. Kdysi mně Ivan Šotola řekl, že ze mne něco bude až přestanu psát na pytlíky od mouky. Nikdy ze mne nic nebylo a jenom pytlíkama od mouky to nebude. Myslím si však, že je slušností na doporučené dopisy reagovat i když byly zveřejněny v NN. Rovněž si myslím, že kdyby pan Václav Havel nebyl prezidentem, že by některé jeho hry byly propadlem. Měla jsem v úmyslu jít 9. 9. na breefink s panem prezidentem. Chtěla jsem panu prezidentovi položit jedinou otázku a to, zda četl "Satanské verše" Salmana Rushdieho a v které z místností Hradu či sídel. Jistě nemusím vysvětlovat, že to měla být jedovatá připomínka vyjádření pana prezidenta k Seznamům agentů StB NN, o kterých se vyjádřil, že by je nečetl ani na klozetě. Kreslená mísa Honzy Bernata mě sice trochu svazovala nohy, leč vykročila jsem statečně, abych od vstupních dveří udělala čelem vzad. Nemám té cti, neboť ani akreditace vydavatele mně není nic platná, pan prezident hovoří jen k vybraným novinářům. Proto musím naše čtenáře zklamat, že si nepřečtou jistě zajímavou odpověď na mou otázku a dokonce ani odpověď na můj dopis. Tabu je zkrátka tabu.Ale s novinářskou etikou a dokonce ani s etikou obecnou nemá nic společného.

Iva SEDLÁŘOVÁ