--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Sedlářová Iva
Název: Až bude dvacáté století temný středověk
Zdroj: NN Ročník........: 0003/023 Str.: 006
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Potom snad přijde díky kvalitnímu výkladu historiků k závěru, že nacionalismus byl téměř zkázou lidské existence. Ono slůvko "téměř" je rozhodující, neboť znamená, že zvítězí-li nacionalismus, nebude ani posléze lidská existence, a tudíž ani historici. Posun dějin z novověku do středověku není mou originální myšlenkou. Již kdysi p. Werich měl s komunisty potíže díky své forbíně s Horníčkem. 20. září v ranním komentáři Radiofóra věnoval J.P. Kříž pozornost sudetoněmecké otázce. J.P. Kříž, mimochodem redaktor Radiožurnálu, použil ten nejprimitivnější výklad. Vše je totiž otázkou generační a až vymřou staří, mající v živé paměti útrapy nacistických koncentráků, konečně mladá generace naváže s Německem zdravé sousedské vztahy. Nevím, míní-li starci nutnými vymřít také kancléře Kohla (63), ministra zahraničí Kinkela (56), bavorského premiéra Stoibera (52). Pokud ano, potom je to v pořádku, neboť se jedná o přední německé politiky, podporující verze Landsmanšaftu o právu na vlast nebo alespoň jim zjevně stranících. V tom případě Landsmanšaft je okrajovou zanedbatelnou nacionalisticky zabarvenou skupinou, kterou nemá cenu se hlouběji zabývat.

V roce l99l až l992 jsem se převážně pohybovala v pohraničí, 30 km od bavorských hranic. Možná, že jsem se podvědomě zabývala myšlenkou tam trvale zakotvit. Nevydržela jsem a vzdala to, protože tak opuštěná, bez jakýchkoli kontaktů jsem ve svém životě ještě nebyla. Nabyla jsem dojmu, že se pohybuji na jakési jiné planetě, s jejímiž tvory mimo tělesnou podobu nemám nic společného. Veškerá komunikace se pohybovala v úrovni Němcových soudniček, která potvora mně za dveře postavila necky. Tím nechci podceňovat obyvatele pohraničí. Stalo se však zvykem za posledních 50 let, že obyvatelé kteří mají rozlišovací schopnosti hodnot a kultury, se stáhli do přísného soukromí z obranných reflexů sebezáchovy a jejich opatrnosti nikoho si do tohoto soukromí nevpustit dosud trvající, se není co divit.

Společenský život se tak projevuje pouze v několika hospodách, knajpách nejhoršího kalibru, kde se početní notoričtí alkoholici předvádějí ve své komunikační úrovni. Jejich manželky buď propadly svodům rumu a piva také, nebo čekají doma, až se jejich hlava rodiny vrátí a jednu jim vrazí v katarzi pánů tvorstva.

Samozřejmě že jsem navštívila a projela i celé přilehlé bavorské pohraničí. Rozdíl markantní vidíte ihned při přejezdu hraniční závory. Vysekané strouhy podél upravených vozovek, upravená města a vesničky s pulzujícím společenským životem. Navštívila jsem i několik hřbitovů. Říká se, že kulturní úroveň obyvatelstva se pozná pietou k zesnulým. V tom případě běda nám. Neřku-li, že šumavské hřbitovy jsou zanedbané, proti bavorským i Olšanské hřbitovy v Praze jsou projevem našeho barbarství. Když jsem se po návratu z Bavorska zastavila na hřbitově v Kašperských Horách, svíralo se mi srdce nad zpustlými německými hroby, přísně oddělenými od části pro nové osídlence, jakoby ze štítivosti. Žádná pravda o vysídlení nás nemůže ospravedlnit před tím, jak jsme se zachovali k opuštěným německým hrobům. To je skutečně otázka kutlurní úrovně, nikoliv vítězství pravdy a morálky. Nutno říci, že jsem se nesetkala ani v bavorském pohraničí ani častou komunikací s německými turisty na Šumavě (potomků bývalých osídlenců) s chutí se vrátit. Abych vám přiblížila absurditu, považte že byste se případně z pražských čtvrtí typu Hanspaulky či Ořechovky, Hřebenek atd odstěhovali do Chánova. V tom je klasické posunutí dějin a vývoj, tedy evoluční vývoj západní formy života proti komunistickému pojetí civilizace. Paradoxní v tom je, že patříme k vítězné straně a konfrontací se stranou poraženou, ba totálně zdeptanou a zničenou - nesneseme srovnání. V čem tedy tkví problém sudetoněmecké otázky, parlamentní šavlovačka o termín "odsun" či "vyhnání", stanovisko Landsmanšaftu? Pan prezident, duše emocionální a básnická, provedl více tahů na naší šachovnici, které nás stály věž.

Rovněž jako B. Karel nevidím odsun německé menšiny jako výsledek Postupimských dohod, ale Postupimské dohody jako výsledek letitého boje nacionalismu německého proti nacionalismu českému. Že německý nacionalismus měl vzhledem k velikosti Německa více síly jako přesvědčovacího argumentu, že byl zrůdný ve své ideologii rasové čistoty, že používal vyhlazovacích a likvidačních metod způsobem odedávna se odehrávajícího v našem pohraničí. Nemůže být pochyb, ať již byla příčina jakákoliv, že sudetští Němci , kteří se přihlásili k Henleinově straně a žádali o vyčlenění českého pohraničí od Československa a následně jeho připojení k Říši, se dopustili vlastizrady a je tudíž jejich vysídlení po prohrané válce do státu, ke kterému se přihlásili, opodstatněné. Protože však v každém mocenském boji, tudíž i v boji nacionální nadvlády spousta lidí je postižena nevinně, protože v době po roce l945 se již v Čechách projevovalo a prosazovalo ultralevicové smýšlení (bez skrupulí schopné odsoudit kohokoliv), každý Němec, který měl majetek, byl vyhnán spolu s nacisty. Rozlišujme proto, kdo byl vyhnán a kdo odsunut. A nemávejme rukou ani nad způsobem, jakým to bylo prováděno. Naši legislativci obhajují zrušení trestu smrti tím, že pokud nelze vyloučit byť i jen jeden justiční omyl, nelze tresty smrti obhájit. Pokud nelze vyloučit krvvou mstu u jednoho jediného německého občana bez nacistické minulosti, potom nelze souhlasit s termínem zasloužené odplaty. A já vím hned o několika. Zvláštní je, že nevraždili lidé většinou nacismem postižení, ale ti, kteří se chtěli ospravedlnit za své konfidentství s gestapem. Jejich další činnost v komunismu snad nemusím líčit.

Pan prezident Havel se omluvil za akt vyhnání. Nepočkal, až sudetští Němci se omluví za vlastizradu, prohlásí Mnichovské dohody za neplatné od prvopočátku. Potom by byla naše omluva za křivdy na nevinných adekvátní. Jistěže, svět je o kousek dál než v roce l945. U komunistů ani u Landsmanšaftu však nepozoruji evoluční změnu. Smutné je, že deset centimetrů pod povrchem země nepoznáte, že jste v jiném státě (až na ekologické změny u nás, pochopitelně). Vrabec, srnec, atd. hranice rovněž neuznává. Jen my, páni tvorstva se dokážeme vzájemně vraždit. Naši pragmatici tvrdí, že kapitál je mezinárodní. Mělo by tak být. Žel není. Nehledě k zajímavým prodejům nemovitostí v pohraničí i v Praze, nelze přehlédnout souvislos mezi stanoviskem bavorské reprezentace k otázkám výstavby ropovodu z Ingolstadtu a zmarazení investic do mladoboleslavské Škodovky ze strany Volkswagen Grupe, a přístupem čs. strany k otázkám sudetských Němců reprezentovaných Landsmanšaftem. Není od věci, že F, Neubauer je v představenstvu bavorské baky. Setkala jsem se s názorem, vlastně varováním, že novinář který se začně zajímat o zóny chystaných euroregionů, riskuje krk. Není ideálnější prostředí pro kšefty mafií, mezisklady drog a zbraní.

Po svém článku "Když dva se perou, třetí se směje" (NN č.l7) jsem byla díky ozvěně vtažena do soukolí polemiky. Mám nespočet zaslaných materiálů, několik hodin natočených pásků rozhovorů. Nejzajímavější a nejpodnětnější byl rozhovor s p. St. Krejčů. Jeho věta: "Nechme Němce Němci, udělejme si nejprve pořádek ve svých vlastních dějinách", mě přiměla sáhnout do historických dokumetů a zabývat se hlouběji počátky konfliktů nenávisti mezi námi a Němci v tomto století. A bylo to studium poučné. Ocituji vám bez vlastního komentáře dva úryvky:

Dr. Edvard Beneš, ÚVAHY O SLOVANSTVÍ, s. 8 - 9: "Proto podle výsledku prvné světové války jsme si upravili hned v letech l923-24 vztahy k demokratické Evropě západní, specielně k Francii a V. Britanii, ale už od r. l922 jsme usilovali o svou orientaci ŢvýchodníŢtj. slovanskou, tj. úpravou našeho vztahu k Sovětskému svazu a k Jugoslávii a Polsku. Vzhledem ke vztahu ostatní Evropy k Sovětskému svazu , bylo to pro nás zvláště obtížné. Ale neustoupili jsme od svých ideí a plánů, nikdy jsme se nezúčastnili politiky protisovětské, soustavně jsme pracovali k likvidaci evropské isolační politiky protisovětské,..."

"Náš boj o tuto linii ŢvýchodníŢ a ŢslovanskouŢ byl záměrně opřený o celkovou koncepci evropského vývoje a předpokládaný vývoj Sovětského svazu, jak k němu došlo pak v r. l933-34 a zejména za druhé války světové. Není to výklad ex post, řeknu-li na tomto místě, že jsem byl vždy přesvědčen, že se v daném momentě ozve i v sovětské mezinárodní politice prvek slovanství..."

"A to tím spíše, že první rozhodnutí které Leninův režim po revoluci učinil, bylo uznání národní samostatnosti Finska a Polska a pak provedení federalizace staré ruské říše dle potřeb jejích jednotlivých národů. Jasnějšího dokladu o respektování a vypořádání se s národní ideou tito internacionalisté dáti nemohli. I oni tím dotvrdili, že býti správným internacionalistou vyžaduje býti správným nacionalistou"...

"Tím vším nastane po druhé světové válce ve vývoji slovanství nové období. Bude to, myslím období velkých realisací a podstatného se přiblížení k ideálům slovanské spolupráce, vzájemnosti a jednoty, jak o tom snily mnohé generace minulé. Stane se to za okolností, cestou a činiteli, od nichž by to generace tyto nikdy nebyly očekávaly"...

Compton Mackenzie: Dr. Beneš, s. l93-l94: "Roku l923 podařilo se vůdcům nejdůležitějších politických stran přesvědčiti prezidenta Masaryka, že odpor ministra zahraničních věcí, vstoupiti do některé strany, není vždy pojímán jedině jako základní uchování jeho nezávislosti. Presidenta navštívila delegace vůdců politických stran a žádala, aby se také Dr. E. Beneš rozhodl pro příslušnost k některé politické straně. Je na Dr. Benešovi, aby se rozhodl pro odznak, který se mu nejvíce zamlouvá. V ministru zahraničí se rázem probudil smysl pro přizpůsobení, byl ochoten vstoupit do některé politické strany. Jeho jedinou podmínkou bylo, aby to nebyla strana pravice. Po Mussoliniho říjnové revoluci projevily se v Kramářově straně zřetelně sklony k fašismu a nákaza hrozila se rozšířiti i v demokratickém Československu.

asaryk se domníval, že by bylo zdravé, kdyby Beneš vstoupil do agrární strany, jež byla do značné míry stranou středu, proti tomu se postavil Švehla.

Švehla nechtěl míti Beneše jaksi v zádech agrární strany a Beneš sám nikdy takového úmyslu neměl. Nakonec se všichni čtyři předsedové největších politických stran slavnostně sešli, aby rozhodli, do které strany má Beneš vstoupiti. Zní to jako příběh z pohádkové knížky "Alenka v říši divů". Po velmi pohnuté debatě o Benešových politických názorech nařídila Silná čtyřka československé politiky, aby byl tento kus "sporného území" přiřčen straně českých národních socialistů, dělnické straně, jež sice nejde s marxismem, avšak je rozhodně levicí. Toto rozhodnutí bylo presidentovi republiky oznámeno se vší obřadností zvláštním přípisem. Jméno národně socialistická strana má tito stranu odlišiti od mezinárodního, marxistického socialismu"...

Řekla jsem, že uvedené výňatky nebudu komentovat. Věřím, že čtenář pochopí co jsem chtěla říci a přála bych si, aby se zamyslel nad přehodnocením některých historických výkladů našich dějin. Zejména jejich idealizování a jednostrannost. Nedá mi však, abych jej nezasvětila ještě do jedné, málo známé politické úvahy. V roce l940 začalo mezi Československem (vládou v ilegalitě) a Polskem jednání o příští, poválečné federální unii. Toto jednání bylo po vstupu do války Sovětského svazu přerušeno. Vše bylo odsunuto do pozdější doby, na jednání Poláků se Sověty, kteří měli chystanou polsko-československou konfederaci posvětit. Jednání mělo proběhnout na bázi jakéhosi trojpaktu se SSSR proti německé expanzi v budoucnu.

Poláciu se však báli, že úzkou spoluprací se budou Rusové vměšovat do jejich vnitřní politiky a budou podporovat sociální neklid, aby mohli Polsko sovětizovat.

V této souvislosti položil C. Mackenzie otázku Dr. Benešovi: "Mají Češi podobné obavy?"

Zde je odpověď Dr. Beneše:

"Toho já se nebojím. Rusové jsou inteligentnější, než si myslíme. Záskají mnohem víc, budou-li mít za sousedy malé demokratické Polsko a Československo, ovšem budou-li jim oba státy přátelsky nakloněny, potom musí dojít k rozumné dohodě. Budou-li se však Sověty pokoušet o sovětizaci Polska a Československa, pak vzbudí britské a americké nepřátelství. Nedovedu si představit sovětizaci Československa a Polska, ledaže by došlo k sovětizaci Německa a Francie. Jinými slovy: k sovětizaci celé evropské pevniny.

Kdyby se tak stalo, nebude válkám nikdy konec. ..." Iva SEDLÁŘOVÁ