--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Pavlovský Pavel
Název: Přežijí rok 2000?
Zdroj: NN Ročník........: 0003/023 Str.: 014
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.08.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:

Pavel Pavlovský, srpen 1993

Přežijí rok 2000?

Naposledy nevydrželo Československo svobodu ani dva roky a k jeho rozvrácení tentokráte nemusely přímo přispívat cizí vlivy. Stačila neschopnost místních politiků, zatížených komunistickou těžkopádností, zastydlým nacionalismem, a v neposlední řadě patologickými osobními ambicemi. Takové politiky pustili k vládě lidé s porušeným vztahem ke své vlasti, která jim byla po čtyřicetdva let zlou macechou. Nové státní útvary jsou produktem občanské dekadence a morálního úpadku společnosti.

Rozpad Československa a válka v Jugoslávii nahrávají teorii o chybném uspořádání Evropy po první světové válce. Zastánci monarchistické "vybalancované" Evropy se nikdy nesmířili se zánikem Německé Říše a Rakousko-Uherska a nesouhlasili s vytvořením národních států. U nich jsou kořeny dnes tolik propagované "Sjednocené Evropy", nebo chcete-li "Evropského domu", nadnárodního federativního řádu. Kontinuitu této ideje symbolizuje dr. Otto von Habsburg, prezident Panevropské unie a poslanec Evropského parlamentu.

Za Rakousko-Uherska, i dříve pod německými císaři, byli Češi a Moravané pouhý pomalu se poněmčující plebs. Slováci pod Maďary na tom byli ještě hůře - až na samém pokraji zániku. Bylo tedy v zájmu sebezáchovy našich národů, aby se vymanily z německé nadvlády. Tvrzení o idilickém soužití Čechů a Němců jsou zavádějící. Češi sice žili na území Koruny České, ale jejich králem příliš dlouho nebyl Čech. Pro Němce bylo České království pouhou provincií Německé Říše. Od Čechů se povětšinou izolovali a k českému životu nepřispívali - jejich loyalita vždy patřila Říši.

I dnes nám někteří Němci vyčítají, že je pro nás Bohemie synonymem Čech. Pro ně je Böhmen pouze název území, které bylo obýváno jak Čechy, tak Němci, Jejich definice upírá Čechům historické právo na celou Bohémii, naopak dává právo na značnou část Čech německým kolonistům, kteří se usazovali a žili na území Českého království. Staletá přítomnost Němců v Čechách a na Moravě nezměnila historické hranice našich zemí. Není pravdou, že Německo je tam, kam šlápla německá bota.

Po 1. světové válce, kterou Němci začali a prohráli, byla vytvořena Československá republika. Historické hranice Čech a Moravy dodnes tvoří státní hranice s Německem a Rakouskem. Při současných "neo-monarchistických" snahách o integrovanou Evropu budou brzy naše historické hranice opět pouze historické. Není příliš těžké představit si, jakou roli dostanou čeští politici na dvoře Evropského domu.

Němci předpokládají "... nové uspořádání německo-českých vztahů v budoucí Evropě." Detaily tohoto nového uspořádání najdeme, mimo jiné, v sudetoněmeckém Manifestu 1979:

"12. Svobodná Evropa také znovu spojí všechny národy naší dědičné vlasti a odstraní skutkovou podstatu toho, že sudetští Němci byli vyhnáni ze své vlasti ..."

Tato vidina budoucnosti patří k základu sudetoněmecké propagandy. Je pravděpodobné, že se splní plány Němců - Československo již neexistuje a poslední československý prezident, hned po sametovém saltu, odjel do Němec a omlouval se za odsun sudetských Němců. Jednalo se sice jenom o jeho osobní názor, ale prezidentovo prohlášení dodalo zdání nelegálnosti odsunu Němců po 2. světové válce, kterou Němci zase začali, zase prohráli a zase se cítili ukřivděni jejím výsledkem a jejími důsledky. Podpořil tím silnou a rozhodnou propagační kampaň Němců za získání značného území Čech, Moravy a Slezska.

Německá propaganda se nám snaží vnutit jejich slovník, jejich hodnocení událostí a jejich, často zkreslený až nepravdivý, výklad dějin. Samotný název "sudetští Němci" není tradiční, ani přesný. Začal se používat teprve po 1. světové válce a zahrnoval všechny Němce v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, kteří nikdy nebyli politicky či územně homogenní. Pojmenování "Sudety" nahradilo "Deutschböhmen", což byl první krátký pokus Němců o vytvoření provincií, které chtěli připojit k Německu.

Němci nikdy nechtěli patřit do Československa a žít společně s Čechy, avšak mírovými smlouvami byly českým zemím ponechány historické hranice, to jest také stávající hranice oddělující česká území od Německa v rámci Rakousko-Uherska. V mírovém jednání nikdo nepochyboval o oprávněnosti a nutnosti těchto hranic pro Československo. Bylo zřejmé, že odtržením Němců obydlených území republika ztratí schopnost obrany, značný průmysl a nerostné bohatství, a prakticky se stane závislou na Německu. To ovšem, kromě Němců, tenkrát ještě nikdo nechtěl. Z české strany bylo vynaloženo hodně snahy na zlepšení česko-německých vztahů, mladá republika se však musela potýkat s celou řadou jiných problémů. Tvrzení o útisku německé menšiny je vyložená lež propagovaná Henleinovci, řízenými NSDAP. V roce 1938 dali sudetští Němci ve zcela svobodných volbách na 90 % hlasů Henleinovi, přičemž Hitler byl pro ně Führer a Třetí Říše jejich domovem. "Mnichovská dohoda", kterou dodnes mnozí z nich považují za platnou, splnila jejich touhy a volání po návratu domů. Československo přestalo existovat a Němci, včetně sudetských, začali válku a prováděli zvěrstva hodna nadlidí.

Válka je povahy kolektivní a historické, sleduje zájmy celku pro budoucnost. Stejně tak jsou kolektivní a historické mírové sankce po ukončení války. Mluvit o nemorálnosti kolektivního zájmu a kolektivní viny je v souvislosti s válkou absurdní. Jednotlivec je členem státního celku v dobrém i zlém. Do války se nevybírají lidé podle toho, který z nich si zaslouží smrt více než jiný. V každé válce pak hynou nevinní občané, jenom proto, že jsou součástí kolektivu, který je zúčastněný ve válce. Jistě je rozdíl mezi utopistickými představami, jak by měl svět vypadat, a tím, jak vypadá.

Válka má pro poražené vždy zlé následky - ještě horší pro ty, kdo válku začnou a pak prohrají. Bylo by nemorální nepotrestat poraženého agresora a jenom mávnout nad vším rukou, jako by se nic nestalo. Je naprosto spravedlivé, že jsou potrestáni ti, kdo válku začnou a prohrají, a že vítězové požadují náhradu škod. Poválečné mírové smlouvy hledí více na zájmy vítězů a snaží se pro budoucnost znemožnit rozpoutání další války poraženým agresorem. To věděli všichni Němci, i ti sudetští, a ke konci války, která opět nedopadla podle jejich představ, nemohli očekávat mnoho soucitu.

Již za války uznali spojenci neplatnost mnichovské smlouvy a jednali o odsunu Němců a Maďarů z území Československé republiky. S mezinárodně-právní platností rozhodli spojenci o odsunu sudetských Němců 2. srpna 1945 na postupimské konferenci. Odsun nebyl míněn jako trest a odveta, ale jako politická akce mezinárodního rozsahu, která měla do budoucna zabránit Německu ohrožovat pomocí německých menšin bezpečnost sousedních států. Konec války vyvola v mnoha lidech touhu po osobní pomstě. Rozvášněné bandy samozvaných mstitelů vyháněly a vraždily Němce. Jejich tříměsíční řádění bylo částečně spontánní, ale hlavně kriminální. Kontrolu nad pohrraničím v té době měli především komunisté, jejichž agenti (Rudé gardy) tam zakládali národní výbory a prováděli nábor do komunistické strany. Ministerstvo vnitra bylo již také v rukách komunistů, kteří svým lidem tolerovali mnoho zločinů. Neznamená to ale, že všechny zločiny na Němcích jdou na vrub pouze komunistům. Nezákonný výkon odvety postihl Němce po celé Evropě, a to ne v souvislosti s legálním odsunem, nýbrž v důsledku války. Zločiny páchané na německém obyvatelstvu jsou jednoznačně odsouzeníhodné, nemohou však anulovat legalitu odsunu, nicméně dávají sudetoněmecké propagandě silnou dezinformační zbraň. Kdyby nebylo války, nebyl by odsun. Nebylo by ani touhy po pomstě.

Úředně byl odsun zahájen 24. ledna 1946. Do amerického pásma bylo odsunuto 1 223 000 osob, individuálně tam přešlo kolem 250 000 osob, do sovětského pásma 636 000 a 150 000 osob, v Československu zůstalo asi 270 000 osob německé národnosti. Plánovaný odsun Maďarů nakonec uskutečněn nebyl. Po skončení dvaačtyřicetileté komunistické nadvlády vypluly na povrch "tradiční" národnostní nepokoje maďarské menšiny, oficiálně podporované maďarskou vládou. Násilné, válečné řešení Slovensko-maďarských neshod není vyloučeno. Pro Českou republiku však plní poválečné mírové sankce svůj účel.

Mírové sankce po 1. světové válce svůj účel nesplnily. Němci je sice považovali za příliš tvrdé a nespravedlivé, ale o dvacet let později již táhli na východ dobývat životní prostor, který jim nepatřil, ale tvrdili, že ho potřebují. Místní německé menšiny jim přitom sloužily lépe než nejlepší zbraně. Konec války dopadl krutě na všechno německé obyvatelstvo, snad i proto považují mírové sankce opět za příliš tvrdé a nespravedlivé. Jejich stížnosti však připomínají vraha vlastních rodičů, který žádá soucit, protože je sirotek.

Odsunutí Němci neuznali právoplatnost mírových sankcí, naopak prohlásili odsun za zločin. Dokonce požadovali náhradu škod, které jim prý byly výsledkem války jednostranně způsobeny. V jejich propagandě figuruje právo jednotlivce na domov mixované s kolektivním právem na vlast (domovinu) a s kolektivním právem na sebeurčení.

Nucené vystěhování člověka z jeho domu - domova je z pozice lidských práv bezesporu čin hanebný a nemorální. Z tohoto pohledu je svržení bomby na něčí dům - domov, zabití, či zmrzačení členů rodiny, bezesporu čin mnohem hanebnější a nemorálnější. Oba případy se dostávají na jinou morální úroveň, jestliže jsou hodnoceny jako součást kolektivních válečných akcí, kdy zájmy celku jsou nadřazeny zájmům jednotlivců. Války, stejně jako mírové sankce nejsou zaměřeny na jednotlivce, nýbrž sledují zájem kolektivní.

Ve všech významnějších dokumentech sudetoněmeckých organizací jsou prohlášení proklamující jejich právo na vlast a sebeurčení. Vlast je pro ně československé území obývané Němci v roce 1938, přesněji - to území, které bylo Československu odebráno mnichovskou zradou. Také jejich výklad práva na sebeurčení se od roku 1938 nezměnil, jsou nedílnou součástí německého národa a prohlašují "sudetoněmecká území" za historická německá území. Jejich volání po právu na návrat, dovedeno do konce, není nic jiného než volání po připojení "Sudet" k Německu. Požadují právo na návrat, právo na dědičnou vlast, právo na sebeurčení, a náhradu utrpěných škod. Všechny jejich požadavky jsou kolektivního rázu, jenom uplatnění kolektivních mírových sankcí se snaží prezentovat na úrovni lidských práv jednotlivce. Nejde-li to po zlém, zkusme to po dobrém. Tak se dá charakterizovat směr, který nastoupili Němci hned po prohrané válce. Již první poválečná prohlášení sudetských Němců volají po novém uspořádání Evropy. Místo národních států chtějí Evropu svobodných národů, kde by mělo být respektováno právo na vlast a sebeurčení pro všechny národy a národnostní skupiny. To znamená, že evropské státy se zřeknou suverenity nad svým územím, státní vlády předají své pravomoce centralizovanému Evropskému parlamentu, a stávající hranice přestanou existovat. Tím budou také anulovány výsledky dvou světových válek.

Nezávisle na sudetoněmeckých očekáváních zůstává otevřena otázka, co přinese našim národům Sjednocená Evropa. Maďaři celkem jednoznačně prohlašují sounáležitost všech Maďarů k Maďarsku, a ani se nesnaží předstírat, že tím nemají na mysli také veškerá území Maďary obývaná. Německá vláda již dvacet let oficiálně uznává platnost poválečných hranic. Na druhé straně se nijak nedistancuje od územních požadavků, které jménem sudetských Němců vznáší bavorská vláda. Politická orientace žádné země není neměnná, proto se nedá spoléhat na "trvalé přátelství", které navíc nemá historický podklad. Politické ústupky ve jménu upevňování takového přátelství se mohou momentálně zdát jenom symbolické, ale při nepatrné změně politické situace mohou být osudně reálné. Změna tak obrovská, jakou by bylo vytvoření Sjednocené Evropy, musí zrušit celou řadu mezinárodních dohod a vytvořit zcela nové politické struktury. Dnes ještě nikdo nemůže předpovídat, jak takový experiment dopadne. Jisté je, že naše národy mají se "sjednocováním" špatné zkušenosti.

xxxx

Chtěl jsem napsat pár osobních poznámek jako "doslov", ale nějak se mi to začalo natahovat. Na doslov je to asi moc dlouhé, a na samostatný článek nedodělané. Je to spíše téma na nový článek. xxxx

Nemám rád prohlášení typu: Němci jsou domýšliví, Cigáni kradou, Židi jsou podvodníci, Američani jsou hloupí. Takové přívlastky nedefinují podmět, ale předsudky mluvčího, který obvykle na základě svých předsudků diskriminuje jednotlivé Němce, Cigány, Židy nebo Američany. Takové myšlení je obvykle jednoduché a průhledné.

V poslední době jsem četl několik česky psaných článků odsuzujících odsun sudetských Němců, ve kterých se mi autoři snaží prodávat fakta jako předsudky. "Němci jsou domýšliví" je předsudek. "Němci začali válku" je fakt. První prohlášení dává Němcům, jako jednotlivcům, určitou vlastnost. Druhé konstatuje činnost Němců, jako národní a politické jednotky, to znamená kolektivu.

Tento dezinformační trik je základem sudetoněmecké propagandy. Jsou nám předkládány idilické obrázky rolníků, po generace zvelebující rodnou hroudu. Až najednou přijdou zlí Češi (národ) a upírají Němcům (jednotlivcům) jejich práva, a vyhánějí nevinné ženy, děti a starce z jejich domovů. V sudetoněmeckém obrázku Češi, jako kolektiv, dávají vinu Němcům za činy, na kterých se tito osobně nepodíleli. Vzniká absurdní situace, kde je dávána kolektivní vina Čechům za aplikování principu kolektivní viny na Němce. Říká se: "You can't have a cake and eat it, too." Nikdy mi nebylo jasné, proč vadí některých sudeťákům taková technikalita, jakou bylo odebrání československého občanství. Od roku 1938 byli šťastní občané Říše, po válce se technicky, na pár dní stali občany Československa. Co by se asi stalo, kdyby zůstali československými občany a podléhali československým zákonům. Kolik by jich muselo být odsouzeno za vlastizradu a jiné zločiny, za které byl trest smrti, nebo dlouholetí vězení a propadnutí majetku? Jaký by to byl masakr! Kolik by zůstalo vdov a sirotků? To je jistě pouze teoretická úvaha, ale vnucuje se mi, když vidím snahu odsuzovat kolektivní mírové sankce z pozice jednotlivců.