--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Karel Bedřich
Název: Češi, Němci a Evropa
Zdroj: NN Ročník........: 0003/023 Str.: 016
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Pokračujeme v ukázce z článku J. Desenského Co se zbývajícími Němci (Dnešek, 1945).
"Pak ohlásily noviny, že o d s u n N ě m c ů j e s k o n č e n . Byly o tom jakési projevy, filmový žurnál neopomněl předvést poslední odjíždějící vlak i s dramatickým okamžikem, kdy pan výpravčí dává znamení k odjezdu. Mezi vysokými komisaři vypukla panika. Co teď ? Nastřádané vkladní knížky v nové měně při navyklé životní úrovni nevystačí nadlouho ... Proto spustili poplach. Jejich vlastenecké srdce nesneslo pomyšlení, že by zde zůstalo tolik Němců, odsouzených k počeštění... My žádné odnárodňování Němců nepotřebujeme ! (Při tom počítali, kolik je to ještě slušně zařízených domácností, které ještě nezkontrolovali a nezachránili národu).
Nu, a odsun pokračoval dále, jenže materiál byl již přebraný. Byli tedy odsunováni i specialisté, kteří pak za hranicemi zakládali vražednou soutěž naší výrobě, byly odsunovány děti, které proto musely opustit české školy, které již navštěvovaly, protože řídící učitel měl rozum a přijal je.
Byla přijata nacistická zásada, že smíšené manželství se ruší smrtí zachraňující poloviny. Byli by jistě Boženě Měmcové odsunuli tatínka, kdyby paní Panklová zemřela dřív než on, a kdyby zatím nebylo uplynulo sto let..."
Legalisované zločiny
Dnes se u nás snad už nenajde rozumně uvažující a soudný člověk, který by popíral způsob, jakým probíhal odsun zvláště v prvních poválečných měsících v tzv. divoké fázi, kdy docházelo k hromadnému vyhánění německých rodin, provázenému navíc mnoha krutostmi. Lidé byli tehdy zbavováni střechy nad hlavou a nuceni odejít leckdy i bez oněch uzákoněných 20 kg majetku na hlavu ...
O českém gestapismu psal již prof. Václav Černý a nebyl sám. Našlo se (díky Bohu) více osobností českého společenského života, které protestovaly proti přijetí snad nejostudnějšího presidentského dekretu č . 115 z 8. května 1946 o právnosti (...) jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků. Těm ostatním to došlo později, bohužel až po jeho schválení tehdejším parlamentem ...
Vše odpuštěno ...
Zákonná norma, jíž byly presidentem Benešem pardonovány zločiny páchané v poválečném období tzv. Revolučními gardami i jednotlivci, byla stručná.
Znění ş 1 hovoří jasnou řečí: "Jednání k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo, které směřovalo ke spravedlivé odplatě (...!) za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné" (...). V následujícím paragrafu jsou dodatečně amnestovány i činy spáchané před platností tohoto zákona: "(1) Byl-li někdo pro takový trestný čin již odsouzen, budiž postupováno podle předpisu o obnově trestního řízení.
(3) Sbíhá-li se s činem uvedeným v ş 1 trestný čin, pro nějž byl obžalovaný týmž rozsudkem odsouzen, vysloví soud za tento jiný čin nový trest rozsudkem, přihlížeje k výroku o vině již učiněnému."
Tento v každém ohledu nemorální a vysloveně nemravný zákon, jenž se téměř nelišil od podobných "právních norem" schvalovaných v nacistickém Německu, podepsal kromě presidenta Beneše, Zd. Fierlinger, dr. Drtina a gen. L. Svoboda.
Aby nedošlo k omylu, chápu rozhořčení našich občanů po právě skončené válce, ve které si nacisté prostředky k dosažení světovlády rozhodně nevybírali, a popírat nelidské zločiny by znamenalo dopouštět se lži. Chápu dokonce, že předchozím bezprávím, lze vysvětlit jiné bezpráví - tentokrát české - ke kterému došlo po skončení války. Co však nelze v žádném případě omluvit, je státem posvěcené odpouštění zločinů (proti bezbranným ženám, dětem a starcům), které se od nacistických lišily pouze dobou, ve které byly páchány.
Ne všichni zůstali němí
V Peroutkově Dnešku č. 12 z června 1947 píše dr. V. Bělěhrádek: "Byl jsem při tom, když se v parlamentě legalisovala možnost, že takové zločiny, spáchané v revoluci, budou beztrestné. Stydím se za to, a nejsem sám. Mám pouze tu omluvu, že prach revoluce se usazoval pomalu a dlouho nám všem kalil zrak. Ve skutečnosti se nesmí beztrestnost vztahovat na zvířeckosti, páchané s nevinnými - o zacházení s viníky by bylo třeba mluvit zvlášť, aniž ovšem lze schválit všechno, co s nimi bylo prováděno; ale tato část problému má poněkud jinou psychologii v rámci revoluce. Ale nikdo spravedlivý se nemůže stavět proti tomu, abychom revidovali svou blahovůli vůči těm, kdo tenkrát pustili uzdu svým nejnižším sklonům i vůči těm, kteří jim to schvalovali ..."
Charakter a svědomí národa
V článku Odsun Němců a křesťané otištěném v SE 22,23/92 píše T. Staněk: "Vývoj v prvních měsících po květnu 1945 naznačil, že česká společnost prošla v minulých letech těžkou krizí, jež zanechala v její mentalitě zřetelné stopy. S odstupem času se jeví jako vcelku realistické konstatování, že šlo o Ţneoddělitelnou součást obrazu právního a morálního stavu poválečného Československa a předznamenání vývoje v příštích letech a desetiletíchŢ. Kolektiv autorů, kteří na konci sedmdesátých let sestavili pod společným pseudonymem Bohemus materiál k diskusi o odsunu Němců, jež tehdy probíhala v exilu a disentu, hodnotil situaci následovně: Celkově se zdá, že česká společnost nebyla způsobilá a snad ani ochotná vůbec rozpoznat, že odsun byl řešením nedemokratickým (- bohužel mám obavy, že díky nevstřícnosti řady vládních osobností či politických stran samotných, a zvláště vlivem stále probíhající a k česko-německému dialogu odmítavé kampani v našich médiích, je vůle občanstva k vzájemnému pochopení a usmíření menší než krátce po pádu komunistického režimu; pozn. aut.). Zůstává úkolem konkrétních analýz, zda lze tak obecný závěr plně přijmout. Řada dokumentů, memoárů a odborných studií uvádí, že se přes obtížnost podmínek našli lidé, jejichž přesvědčení, charakter a svědomí jim nedaly, aby se bez výhrad ztotožnili se způsobem, jímž se rozchod s domácími Němci uskutečnil".
Lidovecké Obzory
Zmíněný týdeník zveřejnil na podzim roku 1945 několik závažných příspěvků o naprosto nehumánních metodách, ke kterým při zacházení s německými občany nezřídka docházelo. V některých komentářích z tehdejší doby najdeme hořkou pravdu o způsobu provádění odsunu (I. Hais): "Když vypukl požár v Krásném Březně, jehož pachatelé dodnes nebyli zjištěni, házeli tamější Češi německé náhodné chodce do Labe a vojáci po nich stříleli kulometem... náš pan president i pan ministerský předseda už před několika měsíci za nás prohlašoval, že jednáme lidsky - a to byl omyl... Nevěřte, že by bylo nepopulární ozvat se proti této praxi, jak si to myslí strany závodící v šovinismu z důvodů agitačních. Jeden starý vysloužilý čeledín, jemuž bylo na vesnici svěřeno hlídání Němců... vysvětloval svou mírnost: ŢCopak jsme Němci ?Ţ Nežije v tomto dělníku více z Masaryka než v těch, kteří ho mají plná ústa ?"
Způsob, jak se týdeník stavěl k diskusi o odsunu a postavení Němců v republice, vyvolal nemalé podráždění na krajní levici, nechybělo ani nařčení redakce z "reakcionářství" a "nadržování" Němcům. Proti listu se chystalo důrazně zakročit V. Kopeckým (KSČ) vedené ministerstvo informací. "Téma Obzory" se projednávalo i ve vládě ...
Svědectví současníků
V dopisech, které docházejí do redakce, se často objevují pochybnosti o krutých poměrech v odsunových táborech, v nichž čekali k odsunu vybraní lidé na transport do Německa. Nevím rovněž nakolik je obecně známo, že jeden z nejhorších sběrných táborů v tehdejším Československu byl bývalý nacistický koncentrák pro židovské občany v Terezíně. Otřesné podmínky, které v tomto táboře panovaly v době jeho poválečného využití, popisuje např. bývalý židovský vězeň H. G. Adler: "Mnozí z nových vězňů se nepochybně v době okupace provinili, ale většina z nich byly děti a mladiství, kteří byli uvězněni jen proto, že byli Němci. Ten výrok zní úděsně povědomě - jen slovo ŢŽidéŢ bylo nahrazeno slovem ŢNěmciŢ. Zbědovaní Němci byli oblečeni do hadrů zhanobených svastikami. Ti lidé byli ohavně biti a kopáni a nebyli na tom o nic lépe než ten, kdo to zažil v německém koncentračním táboře."
Podobně popisuje morální aspekt vyhnání i britský publicista židovského původu V. Gollanz v knize Naše ohrožené hodnoty (1946): "Pokud je lidské svědomí stále ještě citlivé, bude na toto vyhnání vzpomínat jako na nehynoucí hanbu všech, kdo je spáchali nebo mlčky schvalovali... Němci byli vyhnáni, a to nikoli s pouhým nedostatkem úzkostlivých ohledů, ale se skutečným maximem brutality." Snad právě pro své židovské vyznání našel tolik pochopení i pro osud německých vyhnanců, jenž byl v mnohém podobný holocaustu ... Konečně, neblahý osud vyhnanců postihl i nemálo německých židů právě se navrátivších z nacistických koncentračních táborů.
Židovští vyhnanci
Vůči německým Židům postupovaly čs. úřady - s vyjímkou osob splňujících všechny podmínky nutné pro uznání za antifašistu - ve většině případů jako vůči ostatnímu německému obyvatelstvu se všemi z toho plynoucími následky. Byly dokonce případy, kdy byli židovští občané nuceni nosit bílou pásku ...
Jak píše T. Staněk, "... situace německých židů v ČSR vyvolávala pozornost také v cizině. Tak se poukazovalo hlavně na to, že samotná příslušnost k židovské obci, a to bez ohledu na národnost, dostačuje k tomu, aby jim byla automaticky zachována - též vzhledem k utrpení za okupace - všechna občanská práva. Podobné názory byly ovšem v Československu označovány za mylné ... Tento přístup souvisel s požadavkem, aby se němečtí židé prověřovali, zda nebyli před r. 1938 nositeli "germanizace" v hospodářském, politickém i kulturním životě..." (...). Hranice mezi nenávistí k Němcům a antisemitismem byla stěží rozpoznatelná.
- - - - - - - - -
Mnoho lidí je přesvědčeno, že problém česko-německého usmíření je jaksi okrajovou záležitostí, jež se Evropy vcelku netýká. Budiž, je na tom něco pravdy. Ovšem, vinu za samotný akt vyhnání nelze ze sebe smýt pouhým poukazem na nevýznamnost problému v dnešní vzrušené době. Naše svědomí zůstává obtíženo a bez otevřeného společného dialogu nelze překročit svůj vlastní stín, ať už je jakkoli vzdálen v čase (ne však v prostoru). Dialog musíme vést nikoli kvůli tolik obávanému Sudetoněmeckému landsmašaftu, leč kvůli nám samým - svědomí se potlačit nedá, alespoň u někoho ...
Výstižná slova pronesl v souvislosti s vyhnáním na konci roku 1945 papež Pius XII: "Kolují po světě mylné názory, které prohlašují, že člověk je spoluvinný a spoluzodpovědný jen proto, že je ... součástí určitého společenství, aniž by se staraly o to, zda z jeho strany tu opravdu byla osobní vina v jednání a opominutí..."
(Příště Sudetští Němci dnes)