VZKAZ DOMORODCI

Připsáno poslanci Paynovi (ODS)

V československém týdeníku New York jsem si přečetl Váš "Vzkaz krajanům" a čtu teď také polemiky, které vyvolal. Vlastně bych Vám měl napřed poděkovat, že jste vyjádřil, co si myslí značná část domorodého českého obyvatelstva. Nemají nás exulanty rádi. Bylo třeba to tak naplno už konečně říci. Počkal jsem, až odpoví maršálové a generálové studené války v důchodu, jako Tigrid a Škvorecký, zvážil jsem všechny argumenty o zásluhách exilu, a nyní odpovídám jen sám za sebe, dejme tomu jako bývalý svobodník studené války ve výslužbě.

Je přinejmenším sporné házet všechny vystěhovalce, emigranty, uprchlíky, exulanty a komunistické renegáty do jednoho pytle. Po únoru 1948 jsme neutíkali na západ za lepším. Německo bylo v rozvalinách, i když se po měnové reformě začínalo opět zvedat. Nás nikdo nechtěl. V mezinárodních táborech IRO byl hlad a bída. Emigrace do zámoří trvala měsíce, ba roky. Když jsme přišel v červnu 1949 do tábora IRO ve Würzburku, budovy bývalých pancéřových kasáren SS obsadily kanceláře, nemocnice, kuchyně atd. a uprchlíci spali v betonových garážích pro tanky v třiposchoďových postelích bez slamníků, každý dostal dvě zavšivené deky. Když jsme pak šel ilegálně do Francie a hlásil se v Paříži na policii, udělali tam se mnou řadu fotografií a otisků prstů, dali mi pobyt na tři měsíce, ne však pracovní povolení. Když jsme předložil několikajazyčný průkaz Čs. svazu novinářů, zapsali do rubriky zaměstnání "prodavač novin". Tak jsme tu vegetovali mezi Čs. pomocným výborem, IRO, Armádou spásy, NCWC a jinými bohulibými organizacemi. Naštěstí byly v klášteře obědy pro chudé, stipendia však jen pro vyvolené.

Byly také jiné kategorie emigrantů: židé, až do procesu se Slánským, emigrovali legálně, často se vším všudy, s nábytkem, knihovnou, ba i částí majetku. Pak byli ještě prominenti: ministři, někteří poslanci, někteří šéfredaktoři. Ti posléze emigrovali do Ameriky, založili tam Radu svobodného Československa a dosávali měsíční "stipendia" ve výši 300 USD. Tehdy se z toho dalo žít, později už méně. Ani opěšatý exil, ani židé, ba ani prominenti nešli na západ za blahobytem. Jak to v emigraci bývá, byli jsme chudí na měsíce, ba léta. Někteří to nevydrželi, šli do cizinecké legie, mnozí padli v Indočíně, zejména u Dien Bien Fu. Mnoho našich lidí bojovalo se zbraní v ruce v jednotce generála Františka Moravce v západním Německu. Byli mezi nimi dobrodruzi, ale také idealisté.

Jak jsem řekl, nebylo snadné emigrovat do zámoří, nikdo na nás nečekal s otevřenou náručí. Když jsem šel v Paříži na australský konzulát, imigrační úřednice ohmatala mé (neexistující) svaly na rukách a pak mi řekla, abych za tři měsíce přinesl potvrzení, že jsem po tu dobu pracoval v dolech nebo na silnici. Háček byl v tom, že jsem nemohl dostat pracovní povolení, ba ani povolení k pobytu. To mi Francouzi prodlužovali posléze jen na týden.

V šedesátých letech konečně přicházeli hospodářští uprchlíci. Kdo mohl nějak dokázat v táboře Freidland, že měl německé předky, dostal v NSR pobyt, ba i občanství, hned podporu v nezaměstnanosti, snad i skromný byt. Zvýšhodněni byli pochopitelně židé, ti dostávali hned všechno, zejména občanství, jen když třeba řekli, že jejich otec volil za republiky německou židovskou stranu.

A pak přišel přelom v roce 1968. Když přijeli do Prahy sovětské tanky, byl Mnichov, ba celé Německo zaplaveno Čechy a Slováky. To už byl jiný kalibr. Nejeden z nich obešel všechny místní pomocné organizace, všude dostal padesát marek, nakonec si koupil elektroniku a vrátil se domů. Komunističtí prominenti, teď už vlastně renegáti, se namnoze vystěhovali legálně s pomocí ministerstva zahraničí, opět se vším všudy, nábytkem, knihovnami, archívy atd. Špatně informovaní Němci jim otevřeli univerzity, výzkumné ústavy atd. Prostudovat tuto renegátskou vlnu by byla, vážený pane poslanče Payne, velká zásluha. Jako předseda zahraničního výboru poslanecké sněmovny byste jistě získal k příslušným dokumentům přístup.

Byla zde také Svobodná Evropa. Pracoval jsem v ní 37 let jako kulturní redaktor. Majetek jsem nezískal, auto jsem nikdy neměl, ani vlastní byt nebo dům. Nevidím v té práci zásluhu. Ovšem heslo "práce pro vlast se neplatí" je také nepoužitelné. Zadarmo jsem vydával tři roky měsíčník Národní politika v Mnichově. Ani to není zásluha. Ve Svobodné Evropě jsme dostávali trochu menší než německé redaktorské platy. Neházejte nás do jednoho pytle, vážený pane poslanče!

To je nynější ředitel Svobodné Evropy, Američan Gilette, má - jak to nedávno napsal list Washington Post, ročně tři sta tisíc amerických dolarů. Čech Pavel Pecháček je na tom už podstatně hůř. Má měsíčně kolem 25 tisíc německých marek. Pak dlouho nic, a pak přijdou pěšáci a svobodníci bývalé studené války.

Pane poslanče, v Česku jsem nezanechal majetek a kromě vzpomínek už vůbec nic. V roce 1990 jsem tam u Vás byl pětkrát a názory, jakým jste dal ve Vzkazu krajanům tak jednoznačný výraz, způsobily, že to bylo taky naposled. Mějte se, jak chcete, hlavně domorodě.

Dr. Jaroslav Dresler

Mnichov