--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kubík Jiří
Název: Plzeňské konkurzy
Zdroj: NN Ročník........: 0003/024 Str.: 014
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
(Pokračování z č. 11/1993) V Mladém světě (č. 37, str. 17) seznamuje Světlana Plaňanská čtenáře s průběhem a výsledkem soutěže vypsané Radou města Plzně na zhotovení pomníku americké armádě. Autorka článku líčí situaci, která vznikla poté, co městské zastupitelstvo v Plzni anulovalo výsledky soutěže. Rozhodnutí zastupitelstva prý ovlivnila kampaň v tisku, kterou spolu s akad. malířem J. Kovaříkem rozpoutalo několik diletantských odpůrců vítězného návrhu. Až potud vystačila autorka s informacemi z druhé ruky, plně se spoléhajíc na informace poskytnuté zastánci vítězného návrhu Vlad. Preclíka.
Patřím mezi ty odpůrce realizace vítězného návrhu, kteří podle Světlany Plaňanské ovlivnili plzeňskou veřejnost a zastupitelstvo kampaní v tisku. Narozdíl od autorky zmíněného článku jsem si informace ověřoval přímo na místě. Zjistil jsem, že kritický článek předsedy spolku Za starou Plzeň akadem. malíře Jiřího Kovaříka vyšel ještě před zahájením výstavy, ale naprostá většina návštěvníků výstavy vítězných návrhů článek vůbec nečetla. Přesto odmítli vítězný návrh jako nepřijatelný a své mínění vyjádřili zápisy v knize návštěvníků. Dotazem u pořadatelské služby jsem zjistil, že i ti návštěvníci, kteří se k úrovni vystavovaných děl nevyjádřili písemně, s rozhodnutím konkurzní komise nesouhlasili. Městské zastupitelstvo vzalo při hlasování v úvahu také neúnosné zvyšování původně domluvené ceny 3,5 mil., která se šplhala směrem k 10 mil., přestože se Vladimír Preclík rozhodl nahradit bronz levnější litinou. Také nebyl dodržen původně stanovený termín pro odevzdání soutěžních návrhů. Předseda konkurzní komise a nám. prim. města Plzně JUDr. Blažek oznámil letos v lednu všem přihlášeným, že termín pro odevzdání návrhů je prodloužen na neurčito. Účastníci soutěže obdrželi nejdříve telegramy a později dopisy s tímto sdělením. JUDr. Blažek, jeden z největších zastánců vítězného návrhu veřejnosti, nikdy nevysvětlil, proč byl termín pro odevzdání soutěžních děl takto posunut.
Z uvedeného je zřejmé, že zastupitelstvo nebylo při svém rozhodování ovlivněno pouze kampaní v tisku, ale především odmítavým stanoviskem návštěvníků výstavy a některými nejasnostmi v souvislosti s průběhem konkurzu, o jehož regulérnosti lze s úspěchem pochybovat.
Autorka obvinila odpůrce Preclíkova "díla" z nedemokratických praktik a označila je za hrstku křiklounů. Odpůrci realizace Preclíkova návrhu představují tak nezanedbatelnou část plzeňských občanů, že tuto skutečnost muselo vzít na vědomí jimi ve volbách demokraticky zvolené zastupitelstvo města Plzně. Autorka místo toho, aby zajásala nad něčím u nás tak neobvyklým, že totiž volení zástupci lidu skutečně využívají svůj mandát v souladu s názorem voliče, vylíčila plzeňské občany jako nesvéprávné nýmandy, kteří nejsou s to pochopit velikost díla jim nabízeného. V dějinách jistě takové situace nastaly, jak neopomněl zdůraznit sám autor vítězného návrhu Vladimír Preclík, když uvedl, že také realizace Rodinova Balzaka ve Francii narazila na odpor francouzských Kovaříků. To vše by bylo možno vzít v úvahu, ale pouze do okamžiku, když zjistíte, že se jedná o dílo naprosto nezdařené i po stránce profesionální, což potvrdila i řada nezávislých odborníků. Skupinka přívrženců realizace Preclíkova "díla" (sotva 10 lidí) není složena z idealistů prosazujících veřejností nepochopené dílo velikého umělce, ani ze skutečných znalců výtvarného umění. Jde jim pouze o účelové prosazení vítězného návrhu za každou cenu, i za cenu snížení původní nesmyslně vysoké částky, kterou mělo město zaplatit. Říká se, že dnes by se Preclík spokojil s pouhými 3 miliony. Autorce článku zřejmě uniklo, že akad. mal. J. Kovařík, který se z titulu své funkce předsedy spolku Za starou Plzeň snažil zabránit realizaci naprosto nepřijatelného díla pochybné umělecké hodnoty, se ani v minulosti nebál veřejně vyslovit k podobným snahám prominentních jedinců za každou cenu profitovat finančně bez ohledu na zájmy města. V roce 1968 patřil mezi nejaktivnější obránce plzeňského rozhlasu. Zatímco Vladimír Preclík pořádal doma i v zahraničí jednu výstavu za druhou, byl Jiří Kovařík vystaven neustálému šikanování ze strany úřadů a StB. Stačilo podepsat a zákazy výstav a přidělování zakázek a s tím spojené ekonomické těžkosti zmizely jako u mnohých jiných. Jeden z nejtalentovanějších plzeňských malířů nemohl 20 let vystavovat doma ani v cizině. Jiří Kovařík není nesvéprávným vůdcem skupiny křiklounů, jak tvrdí Světlana Plaňanská, ale vynikající umělec, jehož kvality jako člověka jsou plzeňské veřejnosti plně známy. Invektivy vůči jeho osobě vyslovené člověkem, který za komunistů mohl téměř vše, vypovídají spíše o lidské ubohosti takového počínání, než čemkoliv jiném.
Jakákoliv snaha uvést věci na pravou míru přímo na stránkách Mladého světa narazila na naprosté nepochopení šéfredaktora pana Karla Hvížďaly. Světlana Plaňanská tvrdí ve svém článku, že odpůrci vítězného návrhu použili metod, které jsou typické pro lidi, kteří dlouho žili v zemi, kde byla demokracie dlouhá léta umlčena. Na příkladu Karla Hvížďaly je možno si ověřit, že tento defekt nemusí odstranit ani dlouhodobý pobyt v cizině.
Poslední slovo v celé cause bude mít opět plzeňské zastupitelstvo na zasedání, kde bude přítomen Vladimír Preclík, aby se pokusil o nemožné, totiž přesvědčit muže z radnice, že jejich minulé hlasování bylo jen trapným omylem. Nezbývá než doufat, že zdravý rozum opět zvítězí a demokratické principy budou alespoň v tomto ojedinělém případě respektovány.