--------------------------------------------------------------------------------
Autor: David Radek
Název: Až na dno blahobytu
Zdroj: NN Ročník........: 0003/024 Str.: 028
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Radek DAVID Asi před týdnem mi pan dr. Jan KELLER zaslal svou knihu, jejíž titul si dovoluji použít pro název této, poněkud osobité, recenze - tedy recenze po svém.
Nejsem ani profesionální ekolog, ani pracovník v oblasti ochrany přírody a životního prostředí... Řadím se mezi obyčejné lidi, snad poněkud s jiným (pro někoho možná extrémním) vnímáním přírody a všeho, co s ní souvisí, ať kladného nebo záporného. Miluji přírodu živou i "neživou". Ročně "věnuji" např. Šumavě třista až pětset pěších kilometrů, nafotografuji stovky diapozitivů a fotografií, a to vše většinou s pocitem, že v budoucnu nemusím již tento kraj v tomto stavu více spatřit. Zvláštní pocit...
Tato slova nepronáším proto, abych na sebe upozorňoval (existují mnohem zajímavější lidé). Chci tím jen naznačit, v jaké rovině se bude pohybovat mé hodnocení vzpomenuté knihy, kterou jsem - jako jednu z mála publikací - přečetl přes noc, chcete-li: jedním dechem.
Skutečnou recenzi tak ponechám našim čtenářům, kterým v několika pokračováních nabízím zkrácené ukázky z této knížky.
Považuji za nezbytné zdůraznit, že autor knihy se vzdal honoráře ve prospěch aktivit Hnutí DUHA, jehož představitel Jakub Patočka v úvodním slovu píše:
"... Tak jako i my někdy s oblibou zkoušíme, pan Keller odhaluje veřejně uznané absurdity s jemnou ironií. Mám zato, že je to vhodný přístup ke světu, který věnuje větší pozornost hokejovým klubům Pittsburg Pinguins a Edmonton Oilers než tučňákům utrápeným pro ropu...".
Přestaňme se už konečně tvářit, že se vlastně nic neděje. Nesnažme se podobat onomu pánovi, který padaje z desátého poschodí s každým dalším patrem s úlevou zjišťuje, že se opět nic nestalo. Prý byla jen spokojenost nejvyšší zhruba metr nad zemí.
SPLODINY BLAHOBYTU
Heslem dne je prosperita. Ekonomové a politici bez ohledu na stranickou příslušnost slibují svým voličům více štěstí, více blahobytu, více prosperity. Zaklínadlo prosperity k nám promlouvá z rádia, zubí se na nás z televize a mává na nás z plakátů, z nichž ještě včera civěly neméně stupidní reklamy na vyspělý socialismus.
Nikdo se příliš neobtěžuje objasnit, co vlastně ona magická prosperita znamená, jaký je účet, který za ni bude třeba zaplatit, a jaké jsou vůbec šance lidí přežít důsledky slibovaného blahobytu. Údaje o odvrácené straně prosperity se již nevešly na rozjásané plakáty a nevešly se ani do vysílacích časů reklamami přetížených médií. Je to škoda, neboť tyto údaje jsou výmluvné.
V roce 1992 vymírá denně na planetě, která patří politikům a ekonomům, nejméně 140 rostlinných a živočišných druhů. Tyto druhy již v budoucím ráji prosperity zaručeně nenalezneme. Většina je jich vyhubena v důsledku masové likvidace dříve nezměrných pralesů, jichž letos opět ubylo 17 milionů hektarů. Plocha obětovaná pouštím se tak zase zvětšila o rozlohu celého Rakouska. V příštím roce tomu bude nejinak. Za uplynulý rok přibylo téměř 100 milionů obyvatel na planetě zmenšované pouštěmi. Devíti desetin z nich se prosperita určitě týkat nebude. Koncentrace kysličníku uhličitého v atmosféře opět stoupla a zemský povrch se zase o něco více rozpálil. Ochranná ozónová vrstva nad ním naopak dále slábne, a to tempem, které dvojnásobně překračuje rychlost předvídanou vědci ještě koncem 80. let (Brown 1992 : 3). Stav světa se zhoršuje působením splodin naší prosperity a situace dosáhla rozměrů, kdy další splodiny blahobytu již ohrožují prosté přežití. V této situaci politici a ekonomové volají po urychlení ekonomického růstu, slibují ještě větší blahobyt a zaklínají se novými a nebývalými perspektivami. Toto šílenství se stalo běžnou normou politické kultury. Lidé, kteří vyzývají lidstvo k tomu, aby spáchalo ekologickou sebevraždu, jsou odměňováni čestnými doktoráty. Téměř nikdo se tomu nediví, všichni se již těší na to, jaké to bude. Prý super.
Skupinky těch, kteří říkají nepříjemnou pravdu a varují, jsou označovány za podivíny, o které se v lepším případě zajímají šprýmaři z humoristických časopisů, v případě horším tajná policie, která nežertuje.
Nebudeme již po sté popisovat, co se děje s přírodou. Spíše se pokusíme hledat odpověď na otázku, proč se to vlastně děje. Avšak hlavně se soustředíme na věc zdaleka nejpodivuhodnější - proč se s tím nic neděje? Jak je možné, že lidé, i když tuší, anebo dokonce vědí, že jim zcela bezprostředně hrozí velké nebezpečí, činí tak neuvěřitelně málo pro to, aby toto nebezpečí odvrátili. Co způsobilo, že místo toho probíhají v lehce euforickém tranzu dost možná poslední etapou svých dějin? Co je dokázalo zhypnotizovat natolik, že jednají vzhledem ke hrozícímu nebezpečí zcela iracionálně a pokračují v tom, co měli již dávno zastavit? Jak je vůbec možné, že mechanismy pudu sebezáchovy, které v individuálních případech působí vcelku spolehlivě, v případě lidstva jako celku žalostně selhávají?
... freonová bezohlednost
Na příkladu hysterické výroby freonu potvrzuje dr. Keller mé a nejen mé tvrzení, že člověk je skutečně bytost "myslící": dokáže zlikvidovat či vyhubit sám sebe, a to je skutečně "obdivuhodné"... Nechme opět hovořit fakta:
Freony vynalezl roku 1928 Thomas Midgley... Téměř čtyřicet let sloužily ke všeobecné spokojenosti všech uživatelů ledniček. Jsou vyráběny dodnes, i když narozdíl od třicátých let bezpečně víme, že "zřetelný nárůst četnosti rakoviny kůže, nárůst počtu těžkých očních onemocnění, zeslabení imunitního systému, značný pokles výnosu četných zemědělských plodin s vážnými důsledky pro výživu světové populace, stejně tak jako dramatické účinky na mořský plankton - to vše jsou vysoce pravděpodobné důsledky úbytku ozónu, který lze pozorovat již dnes a který v našich zeměpisných šířkách činí v zimním období 2,3 až 6,2 %".
(Crutzen, Müller, 1988 : 233).
I když badatelé placení firmou Du Pont v polovině sedmdesátých let snášeli důkazy o naprosté neškodnosti freonů, halonů a příbuzných sloučenin, vlády Spojených států (roku 1978), Kanady (1979) a Švédska (1979) jejich užívání omezily alespoň částečně... Ještě v červnu 1984 se na stránkách německého listu táže firma Aerosole: "Musela ta hysterie kolem ozónu vůbec být?" Zástupce firmy ujišťuje, že vědci se od počátku mýlili ve svých odsudcích freonů, a slibuje, že firma bude pokračovat ve výrobě sprejů s freony, neboť právě ony, jak známo, naše životní prostředí chrání nejlépe.
V květnu 1985 anglický polární vědec Joe Farman oznámil, že ozónová vrstva nad Antarktidou se již několik let rychle zmenšuje... Výrobci CFC ve Spojených státech okamžitě Farmanovu zprávu zpochybnili a úbytek ozónu nad Antarktidou prohlásili jen za přechodnou anomálii.
Zimní sezóna 1991/92 přinesla drastický, i když tentokráte ještě přechodný úbytek ozónové vrstvy nad Evropou. Začátkem roku 1992 prach ze sopky Pinatubo na Filipínách zvýšil působení CFC, takže přechodně byla značná část ozónové vrstvy dokonce i nad Severní Amerikou. Pod dojmem této stratégie přichází prezident Bush s iniciativou zrušit výrobu CFC ve Spojených státech do roku 1995 (prezident Havel nepřichází, kromě "škemrání" o pomoc bývalému SSSR, s ničím..., pozn. R.D.). Již podle stavu z roku 1991 lze ovšem očekávat jen v USA v průběhu příštího půlstoletí vzrůst výskytu rakoviny kůže o 12 milionů případů. Úbytek planktonu, který byl potvrzen roku 1991 v jižních mořích, však naznačuje, že to nebude rakovina kůže, nač se bude především umírat... Již roku 1988 uzavřeli ministři životního prostředí (!) Evropského společenství dohodu (tzv. "burden sharing"), podle níž omezování výroby CFC se týká jednotlivých zemí a nemůže tedy bránit tomu, aby země s menší výrobou svoji výrobu rozšiřovaly. Tato dohoda umožňuje firmě Du Pont otevřít nové provozy v Lucembursku, které až dosud produkovalo freonů směšně málo - pouhých 170 tun ročně. Firma Du Pont k tomuto množství přidá velkoryse dalších 1000 tun ročně.
I v případě, že by výroba freonů byla zastavena okamžitě, úbytek ozónu a doprovodného sílení tvrdého ultrafialového záření bude pokračovat ještě desítky let. Ani tato vize nedokáže přimět politiky a výrobce k rázným krokům.
Stručná historie výroby freonů zřetelně ukazuje dvojvrstevnatost postupující ekologické krize. Nejde v ní totiž pouze o to, že společnost ničí přírodu, že vyčerpává její zdroje a zamořuje prostředí, které až dosud sloužilo k životu... Moderní společnost vytváří mechanismy, které dokáží hypnotizovat její členy do té míry, že slepou uličku vývoje vnímají jako jedině správnou a vysoce perspektivní.
... samolikvidační principy
Takzvané vyspělé společnosti se liší od civilizací předchozích nejen tím, že mohou být stěží rozvráceny svými sousedy, tedy zvnějšku, jak se to zcela běžně stávalo kulturám v minulosti. Vyspělé společnosti představují unikát také v tom, že nutně, nezmění-li radikálně způsob svého fungování, budou rozvráceny v důsledku právě těch principů, na nichž jsou založeny.
Jedná se především o princip ekonomického růstu, který je úzce a mnohonásobně provázán s mechanismy tržní ekonomiky, dále o princip pasivní demokracie, který se vyvinul v souvislosti s fungováním politických stran, a konečně princip konzumního stylu života... Blahobyt je hnacím prvkem ekonomiky trhu, vystupuje jako základní legitimizační prvek pasivních demokracií a je synonymem konzumního stylu života. Volba, před kterou dnes stojíme, je osudová. Pokud se nezřekneme blahobytu, máme možná ještě šanci sami nějak dožít, budoucí generace již takovou šanci mít nebudou...
Jsou lidé, kteří tvrdí (a někteří z nich si to snad dokonce i myslí), že lze zachránit obojí... Hovoří zasněně o rozumných úsporách energie, recyklaci a filtrech, které jednou umožní všechno napravit. Jejich snaha zachránit planetu alespoň částečně je dojemná, ale nebezpečná. "Zhlediska drastiských změn, které musejí nastat, máme-li přežít, jsou mnohé aktivity dnešních environmentalistů triviální - a co je horšího, stávají se překážkami našeho prohlédnutí. Jakkoli jsou snahy o větší důraz na veřejnou dopravu, recyklaci, méně škodlivé obaly, více veřejné zeleně, o filtry na komínech apod. samy o sobě hodnotné, zastírají nutnost osvobodit se od destruktivního produktivismu vcelku. Z čistě ekologického hlediska už nezbývá žádný čas ani prostor pro čistší výrobu a recyklaci přebytečných věcí" (Hoogendijk 1991 : 89).
Příště: Trh, ekonomický růst a příroda Redakční úprava, mezititulky a foto: Radek DAVID