--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Karel Bedřich
Název: NATO - stále zamlženo
Zdroj: NN Ročník........: 0003/025 Str.: 012
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Nedávné moskevské události snad přesvědčily poslední váhavce o tom, že cesta vedoucí k demokratickým změnám v Rusku bude ještě dlouhá a nelehká. Důsledky třičtvrtě století trvajícího bolševického panství zapustily v bývalé východní veleříši hluboké kořeny a nebude snadné se jich zbavit. Nemnoho chybělo k tomu, aby v Rusku opět zvítězila rudá diktatura s převažujícím vlivem stále nespokojenější armády a první nesmělé pokusy o změnu politického systému by byly udušeny vlastními zvratky ...

Co by to znamenalo pro Evropu a zvláště pro země bývalého sovětského bloku, si můžeme pouze domýšlet. Ať už by radikální obrat nazpět měl jakkoli krátké trvání, ostrá změna kursu by zcela logicky ovlivnila i vnitropolitické dění u nás. Evropský status quo je totiž dosti křehkou záležitostí a k jeho narušení stačí málo.

Znovu se s velkou naléhavostí v centru pozornosti objevuje otázka vstupu České republiky a ostatních postkomunistických zemí do Severoatlantické aliance. Snahy po urychlení podobného kroku paradoxně podpořil zářijový dopis B. Jelcina zaslaný vládám západních zemí, v němž ruský president projevil určitou nelibost nad positivním posunem v podpoře úsilí o začlenění středoevropských zemí do NATO a doporučuje spíše zpomalení tempa.

Mnohoslibně zapůsobila návštěva německého ministra obrany, o němž je známo, že jeho nemalá vastřícnost ke vstupu bývalých sovětských satelitů do Aliance není doma přijímána s nadšením. Volker Rühe se právě pro svůj radikální postoj dostal do sporu s kancléřem Helmutem Kohlem a druhým čelným vládním představitelem Klausem Kinkelem, kteří preferují upevnění a prohloubení integrace mezi státy tzv. evropské dvanáctky, jež by mělo začleňování ostatních zemí předcházet. Různící se názory mezi spolkovými představiteli dokazují, že shoda nepanuje ani mezi zbývající západoevropskou atlantickou representací. Nemalá část Aliance totiž není vůbec ochotna v krátké době přijmout další země, dokud jejich vnitropolitická situace nebude dostatečně stabilní. Významnou roli hraje zvláště ve vojenských kruzích nedůvěryhodnost a strukturální odlišnost východních armád. Konečně, při všeobecně známém zamoření AČR komunistickými relikty bývalé ČSLA, není ani divu. Rovněž lze těžko odhadnout, která z armád bývalých komunistických států je na tom lépe ... A pouze nesmírně naivní člověk a politický diletant může považovat sterilní diplomatickou mluvu, pomocí níž je "pokrok" v transformaci naší armády komentován, za důkaz nezřízené touhy po urychleném splynutí.

Pro vstup do NATO platí i další hlediska. Jedním z nich je názor, jenž sdílí právě ministr obrany Rühe, a sice, že integrace států východní Evropy se společenstvím by patrně nemálo přispěla ke stabilisaci jejich vnitřního i zahraničněpolitického postavení.

Přesto však většina západních politiků nemá mnoho chuti a vůle vyvíjet patřičnou aktivitu ve prospěch věci. Problémy, se kterými jsou nuceni se potýkat ve vlastních zemích i ve zbytku Evropy, nejsou jistě zanedbatelné. Nevůli evropských skeptiků posílil už zmíněný Jelcinův dopis a stal se alespoň pro některé z nich jedním z argumentů, proč se vstupem středoevropských zemí do NATO nespěchat.

Těžko lze totiž přehlížet stále silnou a moderními jadernými zbraněmi vyzbrojenou ruskou armádu. Podobnou obavu konečně vyjádřil i V. Rühe, když během své pražské návštěvy prohlásil, že "evropské stability bude dosaženo jedině s Ruskem a nikoli proti němu."

Naší nadějí na vstup do Aliance v dohledné budoucnosti, je vcelku dobré mínění představitelů západních vlád o schopnosti ČR začlenit se do evropských ekonomických struktur a vyhlídka na nejméně problémové splynutí se Západem vůbec. Nečekejme však, že svého cíle dosáhneme v nejbližší době. Brusel si teprve začíná vytvářet kritéria pro vstup východoevropských zemí a mnoho naznačují i nedávná prohlášení předních západních politiků.

K. Kinkel např. nedávno konstatoval, že "k rozšíření NATO na Východ může dojít jen tehdy, pokud to nevyvolá nějaká nová nedorozumění s Ruskem..." V podobném duchu se vyjádřil v rozhovoru pro tv stanici SAT-1 i kancléř H. Kohl, když se vyslovil pro "pozdější integrování Polska, Maďarska a ČR do NATO", přičemž se odvolal i na svůj rozhovor s presidentem Clintonem. V podstatě shodné názory sdílí i Brusel, bývalý vrchní velitel sil NATO v Evropě gen. J. Shalikashvili sice potvrdil, že Aliance není uzavřenou organisací, ale pro její rozšíření prý ještě nenastal pravý čas. Generální tajemník NATO M. Wörner zdůraznil, že ještě "nelze pomýšlet na bezprostřední přijetí nových členů". Stejně oprávněné jsou i obavy posunout hranici atlantického společenství na čáru dotyku s natolik nestabilním kolosem, jakým je bezesporu rozpadající se byzantská říše na Východě ...

Co se nás samých týče, poslední pochyby o nutnosti urychleného navázání co nejtěsnějších vazeb s evropským společenstvím padly společně s moskevským Bílým domem a průzkumy veřejného mínění to pouze potvrdily.

V nejbližší budoucnosti můžeme totiž očekávat další společenské otřesy nejen v Rusku či na Balkáně, ale i v zemích od ČR nepříliš vzdálených. NATO je potom možno považovat za nejlepší záruku naší i celoevropské bezpečnosti.

Bedřich KAREL