--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Karel Bedřich
Název: Češi, Němci a Evropa
Zdroj: NN Ročník........: 0003/025 Str.: 016
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Prohlášení německých biskupů ke smíření s českým národem (Augsburg, 1990), z něhož jsem citoval v závěru předešlého pokračování, nezapomíná ani na staletí společných dějin, kdy oba národy žily vedle sebe ve vzájemné shodě, cit.: "Vzpomínka na časové údobí, jež se vyznačuje nespravedlností a duchem revanšismu, násilí a odvety, nám nesmí dát zapomenout na dlouhá staletí pokojného soužití Čechů, Slováků a Němců v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Navzdory všemu napětí a sporům bylo česko-německé a slovensko-německé sousedství charakterizováno po většinu doby jeho trvání vzájemným dáváním a přijímáním a vedlo naše národy společně k velkému hospodářskému a kulturnímu rozkvětu, jenž působil daleko za hranice jimi obývaných zemí: teprve ničivému nacionalismu a ideologiím našeho století se podařilo toto jedinečné kulturní soužití ke škodě všech nahlodat a nakonec rozbít..."

Společná výstavba nové Evropy

V závěru prohlášení se hovoří o výhledech na budoucí evropskou spolupráci bez balastu ideologií a dogmat, spolupráci v duchu vzájemného pochopení a důvěry.

"Demokratická revoluce ve střední a východní Evropě strhla přehrady, které byly mezi národy uměle vytvořeny. Všude tam, kde padají hraniční zátarasy a kde lidé mohou naplnit novým životem po staletí vytvářenou sounáležitost sousedních států a zemí, můžeme dnes zakusit Evropu jako duchovní jednotu ... Po strašných zkušenostech našeho století může být mír mezi národy zajišťován stále méně oddělováním nebo dokonce silou zbraní. Trvalý základ míru mezi lidmi musí vytvořit důvěra a pravda ... S vděčností můžeme konstatovat, že ve vztazích mezi českými, slovenskými a německými katolíky pro to byly už dávno vytvořeny dobré předpoklady, na nichž nyní můžeme dále stavět. Chceme zde připomenout zásluhy sudetských Němců, především sudetoněmeckých katolíků, kteří společně s ostatními vyhnanými ze svého domova se hned od počátku zřekli jakékoliv politiky nenávisti a pomsty a po několik desetiletí přispívali k usmíření ... Mezi našimi národy leží ještě dnes pozůstalost celého půlstoletí, které dalo vyrůst bezpráví a utrpení, nedůvěře a lhostejnosti mezi lidmi. Odstranit toto neblahé dědictví a získat lidská srdce pro společnou výstavbu Evropy je úkolem této, nám dnes darované dějinné chvíle ..."

Česko-německé sousedství se musí zdařit Ve společném prohlášení českých a sudetoněmeckých křesťanů (Praha/Mnichov, 1991) se podepsaní obracejí na všechny, jimž tento cíl není lhostejný ...

"Obracíme se společně na Čechy i Němce s výzvou, aby přijali za své následující vůdčí myšlenky:

- Budoucnost můžeme utvářet pouze s vědomím staletých společných dějin Čechů a Němců. Proto je zapotřebí tyto dějiny bez předsudků poznávat, a to i s jejich temnými úseky. Povrchní zevšeobecňující soudy o "Češích" nebo o "Němcích", popřípadě o "sudetských Němcích" jsou na překážku budoucímu porozumění.

- Vztah mezi Čechy a Němci byl v tomto století na obou stranách v nacionalistickém zaslepení zatížen útiskem, krutostí, vyhnáním a vraždami. Zločinné bezpráví volá po smíření podle právních zásad. To, k čemu došlo, musí sloužit jako trvalá výstraha, aby se nic podobného v budoucnu již nikdy neopakovalo. Nesmí to však být překážkou v novém začátku, a to zvláště s ohledem na skutečnost, že na většinu dnešních Čechů a Němců již z věkových důvodů nepadá žádné podezření z osobní viny na oněch činech. - Zdar budoucího soužití je pro oba národy otázkou životního významu. Veškeré úsilí o zvládnutí minulosti je třeba podřídit tomuto cíli. Přátelství, které se v posledních desetiletích rozvinulo mezi někdejšími "dědičnými nepřáteli" Francií a Německem, ukazuje, že pohled zaměřený do budoucna může váhu tradičních problémů změnit..."

Němečtí signatáři se obracejí zvláště na sudetské Němce s prosbou, aby působili jako spojující článek mezi Čechy a Němci a aby se nedali zatlačit do role těch, kteří jsou překážkou smíru ...

"Návrat by znamenal posunutí těžiště života do prostředí, které by sotva kdo mohl prožívat jako vlast. Proto by podobné požadavky, odůvodněné právem na vlast, měl zastávat pouze ten, kdo by se toho kroku chtěl skutečně odvážit. - Zpětné přiznání protiprávně zkonfiskovaného majetku by bylo uskutečnitelné pouze ve formách a rozměrech, které by nyní probuzené naděje musely spíše zklamat. Země je po čtyřiceti letech socialistického plánovaného hospodářství zpustošena. Vyhnání osob, které dnes užívají příslušných statků, nepřichází v žádném případě v úvahu...

-Takový postoj nemůže být ani zradou práva, ani zpronevěřením se vůči předkům, kteří budovali starou vlast. Zda někdo chce či smí prosazovat právo, není otázkou právní, nýbrž otázkou morálních hledisek. Má-li být určitý pozemský statek přiřčen spravedlivě, má čin zakládající mír větší hodnotu než boj o předmět, který již není věcí nezbytnou k životu ..."

Čeští signatáři se obracejí zvláště na Čechy s prosbou, aby přehodnotili svůj vztah k Němcům a především také k sudetským Němcům.

-Spolková republika Německo upevnila od roku 1949 svoji pověst jako svobodný, demokratický právní stát, který ctí práva jiných národů a hranice jiných států jako nedotknutelné a který aktivně spolupracuje na budování sjednocené Evropy ...

-Do obrazu našich dějin je třeba opět začlenit německý podíl na utváření kultury a hospodářství v naší zemi. Akt nápravy v této rovině by mohl být důkazem vůle k vyrovnání. -Musíme se rovněž snažit chápat, že sudetští Němci, kteří navštěvují svoji starou vlast, nepřicházejí jako revanšisté, ale že je přivádí zájem o historii vlastního života nebo života jejich rodiny. Ze setkání, k nimž při takové příležitosti dojde, mohou dokonce vyrůst trvalé kontakty ... Mezi Čechy i Němci jsou lidé dobré vůle ve většině. Tito lidé nesmějí mlčet. Neboť: česko-německé sousedství se musí zdařit !"

Společné prohlášení podepsala řada osobností, z českých např. J. Drbal, L. Hejdánek, D. Kroupa, V. Malý, D. Němcová, A. Opasek a další, z německých to byli P. Becher, R. Hackenberg, H. Hejl, J. von Herzogenberg, E. Nittner, F. Olbert, A. Otte, P. Sladek a j.

Epilog

Poselstvím, jež vyzývá k oboustrannému smíření a budoucí spolupráci v jednotné Evropě, by blok věnovaný nepříliš vzdálené a tragické historii česko-německých vztahů mohl skončit. Na samý závěr si však dovolím ještě několik slov vztahujících se spíše k dnešku.

Ještě v polovině roku se zdálo, že k prvním kontaktům se sudetskými Němci dojde - byť na nižší úrovni - v dohledné době. Přesto jsem již v úvodní části bloku předpokládal, že přílišný optimismus pramenící z pouhých politických proklamací není vždy důkazem vůle k zahájení dialogu. Většina z koaličních stran totiž po celou tu dobu hledala spíše důvody, proč nejednat ...

Sudetští Němci v uplynulých padesáti letech několikrát vyjádřili prostřednictvím svých duchovních a politických představitelů hluboké politování nad útlakem a krutostmi páchanými na českém národě před, i v průběhu poslední světové války příslušníky vlastní etnické skupiny i německým národem zvláště. Stejným způsobem sami postiženi nabídli postiženým smír a vzájemné vyrovnání. Díky komunistickému příkrovu, jenž tuto zemi po čtyři desetiletí svíral, zůstal jejich hlas voláním po poušti, a není jejich vinou, že nebyli vyslyšeni.

Není ani možné navždy pominout mnohasetleté společné dějiny spolužití obou národů. K obnově nadlouho přerušených sousedských vztahů jednou dojít musí, nelze totiž škrtnout téměř tisíc let trvající historickou epochu - kontinuitu dějin nelze nadlouho přerušit žádným násilným zásahem, ani ji oddělit sebevíce tlustou čarou. R. Hilf ve své knize Němci a Češi (1973) vyslovil jednu hlubokou pravdu: "Sudetští Němci pochopili tehdy (1938) právě tak málo, jako později Češi, že osmisetleté společenství v prostoru Čech nemůže být zrušeno ve prospěch jedné nebo druhé strany, nýbrž jen v neprospěch obou."

Mnoho lidí je přesvědčeno, že problém vyhnání - ať už bylo jakkoliv nespravedlivé - je jednou provždy uzavřen. Podobný názor je však naprosto mylný: otázka česko-německého vyrovnání není zdaleka vyřešena a letité antipatie, způsobené navíc i naším stálým uzavíráním se do ignorantské ulity, vytrvale otravují dnešní soužití a ohrožují i vztahy budoucí.

Seriál začínal slovy Emanuela Rádla z jeho knihy Válka Čechů s Němci, citací z úvodu stejného díla jej i uzavírám. V předmluvě ER vysvětluje proč se odhodlal k napsání rozboru ideologie česko-německého zápasu a píše: "Jen krok za krokem jsem se probíral z vládnoucí ideologie protiněmecké a proto chápu ty, kteří se nemohou z ní vybavit. Nestačí říkat o sobě, že nejsem ŢšovénemŢ, že Ţvlastenectví je překonanéŢ, že Ţnemám nenávisti k NěmcůmŢ atd. Mnoho lidí se dává takovými prázdnými frázemi uspávat, takže nevidí, jak se topí v nacionalismu přese všechnu svou domnělou snášenlivost. Neboť nesnášenlivost je do nás hluboko vštípena, a je třeba nejen průměrné šosácké ŢspravedlnostiŢ, abychom ji překonali; je třeba zbavit se strachu, že by pravda a spravedlnost mohly ublížit našim zájmům, je třeba stálé snášenlivé praxe a zvláště také zkušenosti..."

Bedřich KAREL

Poznámka poněkud delší ...

V čísle 21 a 22 byly otištěny dva články L. Vydry (Omluvili se již Němci za vlastizradu? a Jistý pan Neubauer). Podtitulem prvého je motto: "náboženskou nesnášenlivost vystřídal nacionalismus", s nímž se bohužel autor článku plně ztotožnil i když stejné pochybení připisuje druhé straně. Vůbec už nevím odkud čerpá přesvědčení, že "německý nacionalismus není tak docela mrtev". Přitom sám vyvolává - přesně v duchu bolševické taktiky a pomocí shodné rétoriky - strašidlo ohrožení "národního bytí" Čechů a Slováků "velkoněmeckým nacionalismem". Zatím se mu podařilo vyvolat příšerku již téměř zapomenutého a notně pokřiveného českého šovinismu ... Jakými spletitými cestami se dostal od zasvěcené a věru dobře formulované kritiky Bělohradského tezí v článku Proč nemyslet jako Evropané, až k podobným úvahám, mi není známo. Oč snadnější to mají pisatelé anonymů, které zpravidla dostávám, když se ptají kdo mne platí... Natolik náhlý zvrat v myšlení je nepochopitelný nejenom pro mne, ale patrně i pro čtenáře.

Paranoidní vidění autora je neobvyklé a každý argument - byť sebenesmyslnější - je dobrý, proto i zmínka o údajné finanční podpoře Mečiara "při rozbití ČSFR". Pochopitelně sudetoněmeckými milióny a "fanatiky ve vedení lendsmanšaftu." Takže nikoli nacionálně socialistické HZDS, touha Slováků po sebeurčení a nemožnost další existence ve společném státě, ale opět vnější nepřítel. To jsem už někde slyšel, příteli Vydro ! Občanský filosof Kroupa i naši čačtí komunisté mohou být navýsost spokojeni.

Podobným stylem autor pokračuje. Termíny jako "sveřepé odmítání odškodnění" se mísí se "starou zpupností" a SL mu připomíná chorvatské ustašovce (?) či dokonce "nacionální sionisty při vytváření státu Izrael" s vizí krvavého konfliktu (sic !) trvajícího bezmála sto let...

Vyhnání vydává za "akt válečného práva vítězných mocností", čili opět ona obehraná písnička našeho špatného svědomí - my jsme přece Němce nevyhnali, to Američané, Angličané, Rusové ... A zcela protismyslně hrubé bezpráví, jakým bezesporu vyhnání v š e ch Němců bez rozdílu bylo, staví do jedné roviny s odsuzováním válečných zločinců, tedy konkrétních osob, v Norimberku. Něco tak hloupého jsem nečetl ani v nezávislém Rudém právu či plátcích příbuzných. Některé myšlenky jsou však vskutku pozoruhodné, např. "horlivost s jakou byl tento odsun proveden nám Němci vnukli sami", přičemž se zcela nesmyslně dovolává K. Jasperse ...

Celý ten podivuhodný koktejl vrcholí výkřikem, že "tlak landsmanšaftů se soustřeďuje právě na Čechy, o nichž patrně předpokládají, že jsou nejslabším článkem řetězu" (- jakého se nedočteme, snad tábora míru ...). Vše uzavírá hlubokým poznáním, že za komunismus vděčíme německému nacionalismu. Budiž, podíl tu jistě byl, leč já jsem přesvědčen, že za ono půlstoletí si můžeme hlavně sami - vyhnáním a masovým vyvlastňováním to začalo a komunisté vše pouze završili, navíc - do jisté míry - po demokratických volbách, čili na naše horoucí přání. A to byla vlastizrada naprosto shodná se sudetoněmeckou ... Na rozdíl od nemalé části našeho občanstva však sudetští Němci záhy po válce došli poznání, že vlastním pochybením přišli o mnohem víc než voláním Heim ins Reich ! získali, ztratili vlast i své domovy ... Hlouběji rozebírat druhý článek (Jistý pan Neubauer), by bylo již vysloveným mrháním času. Duch i styl je stejný a supernacionalismus zde převládá nad posledními zbytky logických úvah. V úvodu autor dokonce tvrdí, že "dopustíme-li to (-rozuměj konsumní způsob života), Hitler se za čas změní v jakéhosi romantického Napoleona ... obnovené Velkoněmectví se stane základem nové evropské aristokracie ...", atd. Přitom zcela opomíjí fakt, že v Německu proběhlo od války 70 000 procesů s nacistickými zločinci, že dozorci z koncentračních táborů jsou ještě dnes (- po 5O letech) stíháni pro svou válečnou činnost. A není třeba chodit příliš do minulosti: nevraživost lůzy proti tureckým přistěhovalcům, která měla za následek několik mrtvých, zvedla vlnu odporu a statisíce Němců vyšlo na protest do ulic ...

Věřím, že válka, ani nacistické běsnění nebude Němci nikdy zapomenuta. To my jsme jiní kabrňáci - všeodpouštění zločincům začalo dekretem č. 115/1946, a nemýlím-li se pokračuje pardonováním komunistických zločinů dodnes. Proto úvahy o našem neopuštění Evropy "ani za komunistického útlaku" ponechám bez komentáře.

Na F. Neubauerovi nezůstala ani nit suchá, autor jménem všech - jak jinak - odmítá jeho "německy nacionální vstřícnost" (?) a právo na vlast cupuje nadrobno. A jako správnému vlastenci je mu jasné, že "sudetští Němci mohou bez konfliktů žít opět jenom s Němci". Patrně vychází z několik desetiletí bolševiky pěstované separace od civilisovaného světa a úporné české nedůvěry vůči čemukoliv cizímu a tudíž i nepochopitelnému (co je české, to je hezké...). Neopomene si ani posypat hlavu popelem a blahořečí svému prozření z bludu, ve kterém donedávna žil, považujíc "všechno co od Západu přichází za demokracii". Aniž bych sám nekriticky přejímall vše západní, rád bych zvěděl co autor shledává nedemokratického na ruce nabídnuté k usmíření. Žel je to pouze jeho problém ...

A Franz Neubauer je ještě ke všemu generálním ředitelem bavorské zemské banky, což pro nás může mít "nedozírné následky". Dobrý Bože, ještěže byl odhalen !

A tak NN opět dostály svému názvu: kde jinde je možno dobrat se podobných pravd. Stejný článek by totiž mohl klidně vyjít v Rudém právu, Haló novinách či "jejich" pravdě a nikdo by nic nepoznal... Je mi Tě líto, milý hochu. Kam na to probůh chodíš ? Bedřich Karel