--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Blažek Pavel
Název: Hra o Prazdroj a paragrafy
Zdroj: NN Ročník........: 0003/026 Str.: 004
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Stručná rekapitulace porušení zákona Při přípravě privatizačního projektu, v procesu jeho schvalování a následných činnostech a právních aktech došlo k přímému porušení zákonů a skutečnostem zakládajícím důvodné podezření z porušení zákona i v jeho trestní části.
1. Ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR ing. Tomáš Ježek, CSc. porušil zákon o privatizaci tím, že schválil, podepsal a vybavil dalšími úředními náležitostmi privatizační projekt zpracovaný managementem Plzeňských pivovarů s. p. minimálně ve dvou odlišných schvalovacích verzích pod č. j.: 30/31/1329/92, s datem 6. dubna 1992. V jedné schvaluje rozdělení akcií takto: 3 % RIF, 5 % právovárečníci, 10 % zaměstnanecké akcie, 5 % bezúplatný převod obcím, 10 % FNM, 67 % investiční kupóny. Podle druhé měly být akcie rozděleny jiným způsobem: 3 % RIF, 10 % zaměstnanecké akcie, 15 % FNM, 70 % investiční kupóny, 2 % bezúplatný převod obcím. Existuje důvodné podezření, že v dané věci byla vypracována pod stejnými úředními údaji ještě třetí listina. Důkazem je občasník Kupónová privatizace, privatizácia, který v čísle 6 ze dne 13. května 1992 v nabídce na str. 18 pod IČO 45357366 Plzeňské pivovary a. s. uvádí zcela jiné rozdělení akcií. Podle ní bylo na investiční kupóny vyčleněno 83 % akcií, 13 % dočasně ponecháno ve FNM (pro budoucího zahraničního investora a podobně), 2 % bezúplatný převod obcím, 2 % trvale FNM (zájem státu na trvalém ovlivňování akciové společnosti a podobně). Dokumenty vedou k důvodnému podezření z naplnění skutkové podstaty trestních činů podle ş 158 (zneužívání pravomoci veřejného činitele výkonem pravomoci způsobem odporujícím zákonu, neplněním povinností vyplývajících z jeho pravomoci, což způsobilo škodu v činnosti privatizovaného podniku, ministerstva zemědělství a mělo za následek zpochybnění privatizace), ş 159 (maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podstatným ztížením splnění důležitého úkolu) atd.
2. Ministr zemědělství MVDr. Bohumil Kubát a náměstek MZe ing. Jiří Altera spolu s generálním ředitelem Plzeňských pivovarů a. s. Miloslavem Jeřábkem podpisem Smlouvy o spolupráci a společném podnikání mezi Plzeňskými pivovary a. s. a Plzeňským Prazdrojem n. p. porušili zákon o návazné směnice pro privatizaci jak přímo (smlouva porušila zákon o účetnictví a o státním podniku, "privatizační směrnice"), tak i tím, že byla v rozporu s datem podpisu 4. května 1992 prohlášena za zpětně platnou. Spolu s faktem, že ing. Altera nebyl osobou oprávněnou k podpisu smlouvy (i když jako náměstek MZe o tom měl nebo měl mít vědomost), vzniká otázka, zda byla naplněna skutková podstata trestních činů podle ş 158 (zneužívání pravomoci veřejného činitele jejím výkonem odporujícím zákonu a neplněním povinností vyplývajících z jeho pravomoci), ş 159 (maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti, které podstatně ztížilo plnění důležitého úkolu, jímž zákonná povaha privatizace bezpochyby je) atd.
3. Uvedená smlouva o spolupráci a společném podnikání ohrozila ochrannou známku Urquell - Prazdroj tím, že učinila z Plzeňského Prazdroje n. p. "fiktivní podnik" v rozporu s platnými mezinárodněprávními zvyklostmi a i s našimi zákony - zákon č. 174/1988 Sbírky o ochranných známkách, ş 150 Trestního zákona o Porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu, ş 255 o Porušování povinnosti při správě cizího majetku. V dané souvislosti okruh osob, které nesou právní odpovědnost, je nutné rozšířit o generálního ředitele Plzeňských pivovarů a. s. ing. Vladimíra Peřinu, který jako právně zodpovědná osoba, u níž nelze pochybovat o právní neznalosti věci, jmenoval dne 3. srpna 1992 do funkce "vedoucího pivovaru Prazdroj" (neexistující organizace a funkce - poznámka autora) pod zn. ing. Bauer/2136 ing. Jaroslava Rouse se zpětnou platností od 1. srpna 1992, čímž porušil i ş 27 zákoníku práce. Protiprávním aktem současně "vedoucího pivovaru Prazdroj" přímo podřizuje výrobnímu náměstkovi ing. Hlaváčkovi z Plzeňských pivovarů a. s. ing. Jaroslav Rous navíc své pravomoci charakterizuje jako "výrobní a technologické" s tím, že jako zaměstnanec Plzeňských pivovarů a. s. nemá žádné informace o ekonomické, obchodní a technické činnosti týkající se Plzeňského Prazdroje n. p.
3. Do května tohoto roku žádný ze zaměstnanců včetně vedení nesplnil povinnost vyplývající z ş 75 zákoníku práce a neoznámil, zda je zaměstnancem, případně společníkem jiné firmy či má jinou výdělečnou činnost, která by byla v rozporu se zákonem a se zájmy Plzeňských pivovarů a. s. a Plzeňského Prazdroje n. p.
4. Odbor kontroly MZe zjistil závažné nedostatky v evidenci, hospodaření, ve smluvních dokladech a na úseku daňových povinností. S jeho zprávou byl seznámen i pan ministr Lux, který z ní však nevyvodil trestně právní závěry v rozporu s povinnostmi výkonu funkce ministra (a tedy veřejného činitele).
Někteří pracovníci ministerstva zemědělství uvedli, že privatizace plzeňských pivovarů byla výsledkem mimořádného nátlaku ze strany některých vládních činitelů a dalších osob, takže "věci nebyly řádně zkoumány, leccos se podepisovalo ihned." Jedním z důvodů tohoto spěchu měly být iniciativy plzeňských právovárečníků, usilujících o vydání privatizovaných pivovarů zpět do svého majetku.
Právo várečné, právo a právovárečníci
Plzeňští právovárečníci již v počáteční fázi privatizace vznesli nárok na spravedlivé vyrovnání svých vlastnických práv. Mělo jím být navrácení majetku, který je podle stále existujícího (to jest nikdy nezrušeného) práva várečného vázán na 250 právovárečných domů v Plzni. Zvláštní povaha tohoto práva si vyžaduje bližší objasnění. Tím spíše, že jde o "obyčejové nebo zvykové" právo, které se dochovalo do současnosti přesto, že nevyhovuje "pozitivistické právní doktríně", z níž vychází i tvorba právního systému naší transformační doby (pozitivistické pojetí vyhovovalo i nacismu a bolševismu).
Právo várečné patřilo do skupiny hospodářských výsad udělených panovníkem královskému městu Nové Plzni (dnešní Plzni narozdíl od tehdejší Staré Plzně, dnešního Starého Plzence - poznámka autora). Výkon tohoto práva tehdejší měštští radní udělili některým měšťanským domům, s nimiž právo várečné zůstalo neoddělitelně spjato - s prodejem domu se prodávalo i toto právo. Nikdo si ho nemohl ponechat bez domu. Původně zahrnovalo sladování, vaření a výčep piva (v 18. století bylo právo výčepní z vůle právovárečníků postoupeno hospodám).
V josefinské době se právovárečníci spojili a ze svých zástupců vytvořili výbor, který začal "řídit a spravovat" výrobu a obchodní záležitosti. Počet právovárečných domů se ustálil na 250 s tím, že každému domu příslušelo (a dodnes přísluší) jedno právo (jeden hlas). V únoru 1836 muselo být před plzeňskou radnicí veřejně vylito 36 sudů zkaženého piva vyrobeného tzv. nadkvasnou technologií (horní kvašení v kádích při teplotě kolem 20°C). Právovárečníci se rozhodli pro radikální řešení. Každý dům s várečným právem složil 200 zlatých k vystavění vlastního pivovaru a sladovny a zavedení tzv. bavorské technologie (podkvasné pivo - spodní kvašení v kádích při teplotě 10 - 12° C). Právovárečníci byli muži činu. Dne 28. dubna 1839 zakoupili v místě Na Bubenči pozemek (dodnes se zde nachází varny Prazdroje), který považovali za vhodný proto, že se zde nacházela zvláště kvalitní pramenitá voda a pískovcová skála k vybudování dobrých pivovarských sklepů. Výstavbou budov a sklepů byl pověřen právovárečník a stavitel Martin Stelzer (v Plzni jeho jméno dodnes připomíná Martinská ulice). Práce šly energicky kupředu. První várku Měšťanského pivovaru vystavil 4. října 1842 bavorský sládek Josef Groll z Wilshofenu, který si jako podstaršího přivedl Jana Eisnera. Mimořádná kvalita nového výrobku nazvaného Plzeňské měšťanské pivo založila slávu nejen plzeňského, ale i českého piva vůbec. Bylo-li ve várečném roce od 1. 7. 1842 do 30. 6. 1843 vyrobeno (podle tradiční terminologie "vystaveno") 3 657 hl Plzeňského měšťanského piva, pak o padesát let později to již bylo 462 540 hl. Snahám o zneužití pojmů "pilsner, pilsen, pils" začali právovárečníci čelit v roce 1983 zavedením ochranné známky Urquell - Prazdroj. Vžila se tak, že se stala všeobecně známým názvem piva z plzeňského Měšťanského pivovaru. Za sto let existence se ho vyrobilo a prodalo čtyřicet milionů hektolitrů... Po Bachových hospodářských reformách v Plzni vznikl První plzeňský akciový pivovar (Gambrinus od roku 1869), a později ještě byly založeny Plzeňský společenský pivovar Prior (pivo Prior od roku 1894) a Český plzeňský pivovar a. s. (Světovar od roku 1913). Tyto pivovary stejně jako v jiných městech (včetně pražského Smíchovského pivovaru) čerpaly ze zkušeností a úspěchů plzeňského Měšťanského pivovaru.
V době hospodářské krize 1929-1933 právovárečníci odrazili snahy proměnit právovárečný statut v akciovou společnost, která by jejich úspěšný podnik vydala domácímu a zahraničnímu finančnímu kapitálu. Naopak dokázali získat 84 % účast v Prvním plzeňském akciovém pivovaru (Gambrinus), který založil německý kapitál, skoupili 100 % akcií Prioru a Světovaru. Vytvořili mohutný koncern s řídícím postavením Měšťanského pivovaru. Ve své činnosti finančně podporovali rozvoj Plzně péčí o parky, podporou rozvoje výstavby veřejné vodovodní sítě, příspěvky na sociální výdaje města, spolufinancováním obnovy sv. Bartoloměje, výstavby a provozu divadla J. K. Tyla ... V podnikatelské strategii se jako česká firma neuzavírali zahraničnímu kapitálu. Využívali ho však promyšleně se zřetelem k exportní politice. Podle "důvěrného" dokumentu SNB z 22. července 1947 dosahovala zahraniční majetková účast na společnosti Měšťanský pivovar v Plzni výše 8,7205 % celkové kapitálové účasti a byla rozdělena následovně: Rakousko 6,28 %, Německo 0,64 %, Polsko 0,09 %, Francie 0,0005 %, Švýcarsko 0,11 %, Jugoslávie 0,46 %, USA 0,40 %, Anglie 0,40 %, Argentina 0,04 %, Maďarsko 0,26 %, Itálie 0,04 %.
Jednací řád právovárečného měšťanstva v Plzni z 10. května 1899 dodnes neztratil právní platnost. Nebyl zrušen žádnou právní normou ani právovárečnicky. Pro pozitivistické právníky všech barev a odstínů i pro daňové úřady představoval rébus pro zvláštní povahu tohoto majetku. Uvedený řád ji ve svém ş 1 definuje takto: "Právovárečné měšťanstvo v Plzni tvoří DOČASNÍ vlastníci 250 plzeňských domů, při nichž jest v pozemkových knihách poznamenáno, že s jejich vlastnictvím spojena jest právovárečnost ohledně měšťanského pivovaru. Výminka platí toliko v příčině domů čís. pop. 259 a 260 v Plzni, náležejících toho času dle vložky čís. 249 a 250 hlavní knihy I. pozemkových knih města Plzně c. k. eráru, s nimiž spojená právovárečnost přísluší na základě výměru c. k. krajského soudu v Plzni ze dne 3. července 1893, čís. 9941 civ. obci král. města Plzně, kteráž následkem toho, pokud jde o tyto domy, jest členem právovárečného měšťanstva." Obyčejové právo je pro pozitivismus mrzutost. Pro daňové úřady problémem co, koho a jak zdanit. Podle jednacího řádu nebylo pro c. k. úřady obtížné zdanit výnos 80 zlatých pro vlastníka právovárečného domu z každých 25 000 hl vyrobeného piva vymezených usnesením valné hromady právovárečníků. Potíže nastaly s hledáním cest ke zdanění výnosu vázaného na právovárečný dům, který zůstával v oběhu právovárečné podnikatelské činnosti nebo na bankovním účtu a skrze ně zvyšoval či snižoval (tato eventualita existovala via facti jen hypoteticky) hodnotu právovárečného domu (věci). A aby bylo vše ještě složitější, tak o těchto penězích, výlučně jako investicích, či darech, rozhodovala správní rada (za monarchie do výše 100 000 zlatých) a valná hromada (za monarchie nad 100 000 zlatých) hlasováním tak, že předsedající uplatňoval svůj hlas jen při rovnosti hlasů. Na sklonku třicátých let měly být právní a daňové aspekty řešeny zákonnou úpravou. Přišel však Mnichov a německá okupace. Němce tyto problémy nezajímaly. Měšťanský pivovar byl českou firmou, na niž se po vítězné válce vztahovalo "konečné řešení české otázky", které v duchu teutonského systému hodnot vyjádřil "vzletným" obrazem karlovarský knihkupec K. H. Frank jako "snění o Václavském náměstí vydlážděném českými lebkami". Po válce se na právovárečníky vrhly složky Národní fronty (včetně lidovců, národních socialistů, sociálních demokratů a komunistů) pod záminkou obvinění z kolaborace a skrze národní správu a znárodňovací dekrety, na které navázalo jiné "konečné řešení" německé provenience - likvidace soukromého vlastnictví. Ale ani toto řešení nezasáhlo právo várečné. Stejně jako současný privatizační proces, který ve svém důsledku zde v tomto konkrétním případě znamená pouhou kontinuitu komunistického a nacionalistického bezpráví.
Pokračování.
Pavel Blažek