--------------------------------------------------------------------------------
Autor: David Radek
Název: Až na dno blahobytu
Zdroj: NN Ročník........: 0003/027 Str.: 014
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
AŽ NA DNO BLAHOBYTU IV.
Radek DAVID
Samotný trh není schopen svými mechanismy regulovat hospodaření člověka na planetě způsobem, který by bylo možno přežít. Existují snad v oblasti dnešní politické moci spolehlivější mechanismy, které by pojišťovaly šanci lidstva na přežití ?
... potřeby politického režimu
Princip konkurence jako základ tržního hospodářství je založen na tom, že zákazníka lze přesvědčit o potřebě právě toho zboží a těch služeb, které poskytuje výrobce. Diktát podnikatelů je zákazníky vděčně přijímán, neboť dokáže využít nejistot i určité vykořeněnosti člověka v moderní společnosti. Osobní konzum dokáže vytvořit lahodnou a zářivou atmosféru bezpečného útočiště před anonymními silami neosobních mechanismů příliš velkých formálních organizací. Tato bariéra je příjemná na dotek a krásně voní. Lidé koneckonců berou i skvělou svěžest výfukových plynů vlastního automobilu, který je činí nezávislými na jízdních řádech. Stále nové a nové spotřební cetky je přesvědčují o tom, že i ve společnosti, které už dávno přestali rozumět, lze žít docela obstojně.
Společnost nakonec funguje jako velký hrací automat. Stačí do něj vložit potvrzení o určitém počtu odpracovaných hodin, automat se rozsvítí, zabliká a po stlačení příslušných tlačítek z něho začnou padat atraktivní výhry: limonády, horská kola, kiwi, hamburgery. Vše je hezky zabalené a zaručeně čerstvé. Ty společnosti, ketré podobný hrací automat nezkonstruovaly, jsou považovány za primitivní. Člověk vyspělé společnosti má nad nimi obrovskou převahu, neboť velice dobře ví, do kterého otvoru má vložit potvrzení a ze kterého otvoru mu začne padat zboží. Co se děje uvnitř, ho přitom nemusí příliš zajímat.
" V rozvinuté industriální společnosti převládá pohodlná, bezkonfliktní, demokratická nesvoboda, jež je znakem technického pokroku " ( Marcuse 1991:32 ).
Systém, který lidem zaručuje blahobyt, se nemusí bát svobody občanů. Občan by byl nerozumný, pokud by své svobody využíval způsobem, jenž by mohl blahobyt ohrozit. Lidé zvolili " pravdu a lásku ", které po krátkém čase začali pro jednoduchost říkat " prosperita ".
... konzum v pařeništi
Moderní společnost se ukázala být schopná během tří staletí spotřebovat zásoby fosilní energie, k jejichž vytvoření bylo zapotřebí mnoha milónů let. Nedokáže však zahladit stopy tohoto neskutečného rabování. Od poloviny minulého století vzrostla koncentrace kysličníku uhličitého v atmosféře o 25% . Otřesná je především rychlost, s níž k nárůstu koncentrace skleníkových plynů v celosvětovém měřítku dochází. Až do roku 1960 jsme přidali jen 20% skleníkových plynů v porovnání s jejich předprůmyslovou úrovní. V roce 1990 je to již 40%, a pokud nedojde k radikálnímu zvratu, bude nárůst činit roku 2030 již plných 100% !
Snížení emisí CO2 o plných 60% v měřítku celé planety však představuje neřešitelný politický problém. Pokud by totiž bylo povoleno každé zemi podílet se na budoucím znečištění atmosféry kysličníkem uhličitým zcela demokraticky, tedy podle počtu svého obyvatelstva, musely by například Spojené státy snížit dnešní spotřebu fosilní energie o plných 93,5%, zatímco Indie by si mohla dovolit vzhledem ke svému počtu obyvatelstva zvýšit dnešní spotřebu fosilních paliv dva a půlkrát.
Při současném způsobu života však lidská společnost ( respektive její nejbohatší pětina ) spotřebovává každým rokem takový objem fosilních paliv, na jehož vytvoření potřebovala příroda zhruba jeden milón let.
... případ Mc DonaldŢs
Relativnost potřeb, nepřirozenost konzumu a utrpení přírody, která to vše hradí, lze ilustrovat na jednom ze zvlášť podařených symbolů centralizované konzumní společnosti - na oblíbených hamburgrech firmy Mc DonaldŢs. Veškerá technologie její produkce je postavena na naprostém ignorování hodnoty všeho, co nemá podobu umaštěného hamburgeru. Jeho výroba je v pravém slova smyslu internacionální, podílí se na ní několik kontinentů, nákladný transport polotovarů hradí zdánlivě zákazník, ve skutečnosti jde úhrada na konto těch, kteří se ještě nenarodili.
Americké restaurace s hamburgery se výrazně zapojily do procesu devastace rovníkových pralesů zemí Střední Ameriky, především Kostariky a Guatemaly ( de la Court 1990:43 ).V prvé z uvedených zemí je ročně likvidováno 50 000 až 70 000 hektarů lesa, vše kvůli dobytku, jehož maso je poté z 95% vyvezeno pro potřeby rychlého stravování.
Mc DonaldŢs zná i další způsoby, jak spolehlivě devastovat přírodu. Například jeho podniky v Německu zpracovávají sice výhradně tuzemské hovězí ( každý den 5OO kusů ), avšak kromě hořčice a majonézy, které pocházejí z Bavorska, se jedná o produkt vpravdě mezinárodní. Houska vyrobená z amerického obilí je plněna sýrem a bramborami z Holandska, hlávkovým salátem ze Španělska ( v zimě z Kalifornie ), cibule a kečup jsou přiváženy z USA, pohárek na Colu pochází z Kanady, obal ze Skandinávie je potištěn v Německu a tvarován ve Francii. Snad jen kromě letadel a lodí transportujících polotovary je zde všechno na jedno použití!
POLITICKÁ MOC A PŘÍRODA
... profesionálové politiky a političtí analfabeti
Témata ekologická bohužel nemají v této situaci příliš šancí vyniknout. Nedojde-li bezprostředně ke katastrofě, budou vždy spíše bagatelizována než vyzdvihována. Vyzdvižení ekologických problémů může sice znevýhodnit pozici politického protivníka, je to však příliš nebezpečná hra a politikové to tuší. Ekologické problémy totiž vyplývají přímo z podstaty fungování centralizované společnosti masového konzumu, tedy přesně té společnosti, o jejíž řízení se politikové skromně ucházejí.
Ekologická situace v bývalém Československu byla ve druhé polovině osmdesátých let právě tak zoufalá, jako je v prvé polovině let devadesátých. Opozice vystupující proti den ze dne neschopnějšímu systému reálného socialismu učinila z ekologické problematiky zcela oprávněně jeden ze svých hlavních argumentů. Šlo totiž o to, poukázat na neschopnost systému jako celku, a ekologické údaje zde byly více než výmluvné. Přišla revoluce a s ní budování pluralitní demokracie. Ekologická otázka je přitom odsouvána stále více do pozadí a ve slušné společnosti lidé o ekologii prostě přestali mluvit. Odborníci byli odstraněni z míst ministrů pro životní prostředí a místo nich byly dosazeny dvě velké ekologické nuly ( pozn.: Autor má zde na mysli p. J. Macka a pana F. Bendu ). Sdělovací prostředky se vyjadřují k ekologii stejným způsobem, jako se vyjadřovaly tisk, rozhlas a televize minulého režimu: o systémové neudržitelné situaci zcela mlčí, epizodicky však vyzvedávají izolovaná dílčí ekologická zlepšení, aby převládl dojem celkového optimismu. S každou novou sezónou se znovu " mapují ekologické problémy ", byť byly důkladně zmapovány již koncem osmdesátých let. Zdá se, že vláda, která vydrží mapovat ekologické problémy čtyři roky, má vyhráno... Pokud se nesplní předpoklad dnešních politiků, podle něhož spálením jedné tuny privatizovaného uhlí dochází k uvolnění menšího množství CO2, než spálením jedné tuny uhlí státního, bude příští ekologická kocovina velmi, velmi nepříjemná.
... šance přírody v soupeření politických stran
Vznik centralizovaných masových demokracií vedl ke vzniku politických stran. Politické strany se značnou měrou zasloužily o to, že řeči o demokracii hovoří o něčem poněkud jiném, než o čem vypovídá běžná praxe systémů, které se na demokracii odvolávají.
Spolu s rozvojem stran se rozvíjí typ politika, který dokáže dovedně argumentovat pro cíle té strany, která ho platí, či mu alespoň zaručuje politickou existenci a kariéru. Horizont takového politika zřídka kdy sahá za nejbližší volby. Nemá to ostaně ani v náplni práce. Proto se živě zajímá o problémy, které lze pokud možno efektně vyřešit ihned, zatímco problémy vyžadující dlouhodobé řešení ho tolik nezajímají.
Vlatním cílem politických stran není v prvé řadě řešení problémů země, nýbrž rozdělování atraktivních postů mezi členy strany po vyhraných volbách. Šéf strany přitom působí jako všemocný patron, jenž rozdává svým věrným klientům četné prebendy a žádané posty.
Jaký prostor se otevírá v této situaci pro ekologii ? Jednotlivé dosud neřešené ekologické problémy mohou sloužit opozičním stranám k provokování strany vládnoucí. Jednotlivé řešené ekologické problémy mohou naopak posloužit vládnoucí straně k odrážení útoků opozice. O tom, jak málo jde o samu přírodu, se přesvědčí všichni, jakmile se po volbách role vládnoucí strany a opozice vymění.
Velkým nebezpečím demokracie je, že mínění mnohých je v ní zcela programově povýšeno na zákon platný pro všechny. Pouhá síla veřejného mínění může zastrašit občany, kteří mají na věc jiný názor. Většina má v demokracii pravdu i v tom případě, že se prokazatelně mýlí.
... všechny strany jsou konzervativní
Vůči přírodě zůstávají tradiční strany zpravidla slepé. Konzervují dědictví 19. století, kdy všechny soupeřící skupiny, ať již byl jejich základ sociální či národní, zároveň svorně vystupovaly z pozic vykořisťovatelů přírody. Na větší zisky, větší konzum i větší životní prostor doplatila nakonec příroda, ať již byl konkrétní výsledek zápasu jakýkoliv.
... televize jako symbol pasivní demokracie
Přesně podle všech pravidel pasivní demokracie skýtá televize naprostou iluzi volby, kdy příjemce může svobodně vybírat mezi řadou programů nabízejících s malými obměnami tentýž obsah. Jednostrannost působení, pasivita příjemců, pocit spoluúčasti a iluze svobodné volby postačují k účinné manipulaci průměrným občanem v podmínkách centralizované masové společnosti.
Americký sociolog R.K.Merton hovoří o občanech, kteří mají díky televizi pocit spoluúčasti na dění ve všech klíčových oblastech planety. V iluzi, že jsou přímými účastníky světového dění, prosedí před svými televizory právě tolik času, kolik by jinak mohli věnovat úsilí o změnu běhu věcí ve svém bezprostředním okolí. Podle Herberta Marcuseho je úloha televize v systému konzumu natolik klíčová, že pouhé nefungování televize by mohlo ohrozit celý systém více než všechny krvavé politické revoluce. Politická manipulace prováděná v rámci vysoce centralizovaných útvarů je v dnešní době bez televize již prakticky nepředstavitelná.
Příště dokončení.
Ze stejnojmenné knihy dr. Jana Kellera vybral a redakčně upravil : Radek DAVID