--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Dresler Jaroslav
Název: Pan vrchní Pavel Tigrid, Jaký prezident, takový Čapek
Zdroj: NN Ročník........: 0003/027 Str.: 006
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Jaký prezident, takový Čapek Jaroslav Dresler, Mnichov
Není pochyby: život Pavla Tigrida je román. Bizarní, překvapivý, někdy strhující, někdy šaškovský, občas dokonce snad klíčkový český román posledních padesáti let. Škoda, přeškoda, že co říká a píše o sobě, je kult. Kult, jehož zastaveními jsou třeba francouzská Čestná legie, doktorát h. c. Karlovy univerzity atd., atp.
Před válkou ještě přesně nevěděl, co chce a co bude. Dělal divadlo, na univerzitě chodil za školu a mezi krajní levičáky, vyhlížel trochu jako salonní trockista, znal kdekoho, věděl skoro všechno. Jeho kariéra začala za války v Londýně, kde brzy zjistil, že ve většině čs. politických stran, které tam působily, je všecko obsazené, tak se nakonec přidal k lidovcům a vrátil se do Prahy coby velký katolík. Byla to podivná doba. Jen si představte, že v poválečném Prozatímním národním shromáždění byl poslancem za Syndikát českých spisovatelů komunistickýc básník František Halas, který byl členem lidoveckého poslaneckého klubu. Vypravoval mi kdysi starý přítel a spolupracovník Jana Masaryka, jak šel jednou do kantýny našeho zahraničního ministerstva v Londýně cosi vyřídit a zahlédl tam tři číšníky: Byli to Karel Brušák, Josef Lederer a Pavel Tigrid. Tahali sirky, kdo z nich plivne do polévky ministra Monsigneura Hály. "Ti mládenci se tam ulejvali z armády", dodal můj informátor opovržlivě. Sudičky Tigridovi neurčily, aby plival hodnostářům do polévky. Mluvil do čs. vysílání z Londýna, psal a vydával časopisy, byl všude a nikde. Snad už chodil v neděli k přijímání. Nebyl sám, kdo navázal kontakty s americkou rozvědkou. Obratní mladí - ale i starší muži - mívají rádi víc želízek v ohni.
Po návratu do Prahy vydával Tigrid s Ivo Ducháčkem týdeník Obzory, v němž však nebyl hvězdou on, nýbrž Helena Koželuhová. Tak se stal raději šéfredaktorem týdeníku Vývoj. Komu čest, tomu čest: V obou časopisech psal Tigrid statečně a čestně proti komunistickému gestapáctví při odsunu Němců a byl vedle Koželuhové, Michala Mareše a několika málo dalších představitelem jakoby opozice ve velice úzkých hranicích "lidové demokracie". Krátce řečeno, zahrával si s kriminálem, a to mu nemůže být zapomenuto.
Působení Pavla Tigrida ve Svobodné Evropě nebylo tak slavné, jak tvrdí legendy. Nápadné je, že jsou to různé, dost odlišné varianty, které Tigrid vkládá do svého kultu. Jedna z nejkurioznějších je ta, kterou vysílal Bavorský rozhlas k 27. říjnu 1987, kdy bylo Tigridovi sedmdesát. Tigrid mluvil střídavě česky a německy v padesátiminutovém programu z řady rozhovorů s evropskými kulturními osobnostmi, který připravoval Tigridův známý, sudetoněmecký žurnalista Reinisch, vedoucí kulturního vysílání Bavorského rozhlasu. Reinisch ho dobře znal, a proto se optal bez okolků, proč byl Tigrid z RFE propuštěn. Tentokrát Tigrid nemohl balamutit na obvyklou notu, a tak si vymyslel něco nového. Prý musel odejít proto, že zaměstnal několik bývalých komunistů. A uvedl jako příklad Miloše Vaňka. Vaněk byl jedním ze zakladatelů KSČ, poznal osobně Lenina, v jehož spisech je ostatně o Vaňkovi zmínka, ale jako jeden z prvních evropských intelektuálů už v první polovině dvacátých let z komunistické strany vystoupil. Poté byl redaktorem a posléze šéfredaktorem sociálně demokratického Práva lidu. Byl snad Tigrid kvůli Vaňkovi propuštěn? Tady něco nehraje. Vaněk byl ještě řadu let redaktorem RFE, dočkal se řádné penze a posléze v klidu zaslouženého odpočinku umřel na bavorském venkově.
Tigrid byl z RFE propuštěn na hodinu, tím ztratil povolení k pobytu a musel rychle do USA. Příčiny byly dvě, první skutečná, druhá vítaná záminka. Ředitelem čs. oddělení byl v New Yorku Ferdinand Peroutka a jeho zástupcem Julius Firt. Tigrid žádal, aby ředitelství bylo přeneseno do Mnichova a on sám se stal ředitelem. To se Američanům nehodilo. A pak jednoho dne vyšel ve slovenském separatistickém časopise Slobodné Slovensko článek o RFE s fotokopií Tigridova anglicky psaného memoranda. Tigrid v něm žádal svého amerického představeného, aby z rozpočtu povolil nákup bedničky lahví whisky, která měla sloužit jako podklad dohody se Slováky, s nimž prý "to jinak nejde". To se Američanům hodilo. Tigrid dostal okamžitě padáka. Tak se nestal panem vrchním v RFE, ale v USA začínal zase jako číšník, tentokrát u Vašaty. Není známo, zda někdy plival do polévky.
Byl vždy příliš obratný, intelektuálně o hlavu vyšší než okolí. Peroutka s Firtem ho nenechali roznášet plzeňské, a tak se posléze stal redaktorem Free Europe Press, kde seděl spolu s Egonem Hostovským a kde se vyráběly letáky a Věstník opozice pro balonové akce. Tigrid však chtěl být na vlastní noze a tak s finanční pomocí svých přátel z Londýna ("druhé želízko") založil a mnoho let až donedávna sám redigoval Svědectví. Bez legendy: byl to nejlepší český časopis těch let. Tigrid v něm soustředil lidi z evropské a americké intelektuální smetánky, či spíše jejího malého křídla, které bylo proti stalinismu. Sesterské časopisy působily v řadě zemí, třeba Der Monat v západním Berlíně, Forum ve Vídni, Preuves v Paříži atd. Finance přicházely z CIA, odkud se ostatně financovala po mnoho let také Svobodná Evropa. Dokonce i Kongres pro svobodu kultury, v jehož čele stál muž tak bezúhonný, jakým byl německý existenciální filozof a univerzitní profesor filozofie na Basilejské univerzitě Karl Jaspers, byl financován z téhož pramene. Většina z těchto aktivit postupně zanikala, ale Tigrid udržel Svědectví až do samého konce. I to je, stranou všech legend, nepochybně prvořadá zásluha. Svědectví mělo dobré zázemí informátorů. Dokonce i sám prezident Antonín Novotný se v kruhu svých soudruhů - pohlížeje přitom na Adolfa Hofmeistra - vyjádřil v tom smyslu, že soudruzi jsou doma velmi loyální, ale když přijedou do Paříže, tak všechno vykecají Tigridovi. Bylo jich víc, mezi nimi se zastkvěl také Werich. Doplatil na to snad jen Jan Beneš, který se kvůli tomu dostal do kriminálu. Byl také posledním vězněm Antonína Novotného, který dostal amnestii, když A. N. musel abdikovat. Svědectví bolševiky skutečně rozkládalo. Viděl jsem to z první ruky. Když jsem v šedesátých letech jezdil na filmové festivaly, měl jsem vždy s sebou velký balík Svědectví. Vzal jsem si seznam novinářů, Svědectví dal do obálek se jmény a čísly žurnalistických schránek a odevzdal je u recepce. Bylo potěšením sledovat, jak se na to bolševici z Prahy vrhli. Dokonce jsem byl svědkem toho, jak se komunistická novinářka hádala se svým kolegou, proč prý on Svědectví dostal a ona ne. Týž den jsem svou chybu napravil.
Před lety začal Tigrid vydávat v omezeném počtu staré ročníky Svědectví jako faksimile, ale to už není to. Staré ročníky Kritického měsíčníku Václava Černého lze číst s užitkem i po půl století. Naproti tomu staré ročníky Svědectví jsou už jen dobové dokumenty. Na začátku podzimu 1989 se ve Svědectví objevil vůbec poprvé černé na bílém návrh "Havel na Hrad". Pak se Tigrid stal poradcem prezidenta republiky, a to už byl ústup ze slávy bývalého bojovníka za svobodu slova. A nakonec přece skončil jako pravidelný komentátor Svobodné Evropy (každou neděli v 19.10). Veterán studené války coby rozšafný Pantáta Bezoušek.
Srdečně zdraví
J. Dresler