--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš
Název: Glosátoru Valentovi z Respektu
Zdroj: NN Ročník........: 0003/028 Str.: 006
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Glosátorovi Valentovi z Respektu
Luboš Vydra
Opět jedna ztracená generace?
V Respektu č. 44 nás antikomunisty napadl v článku "Za absolutní spravedlnost" A. Valenta (1964). Co je na autorovi i jeho elaborátu zarážející, je jeho naprosté nepochopení situace a to tak typické pro lidi jeho věku, že si jej tu dovoluji více rozvést. Především u generace A. Valenty dochází k nebývalému nárůstu konformity, která vyvolává již na první pohled dojem, že generace starší jsou radikálnější. Samozřejmě, že se i v ní najdou lidé, kteří se od této retardace dokázali oprostit. Ale jsou to spíše vyjímky, nikoliv pravidlo.
Podle mne k tomu přispěla téměř vězeňská výchova v dětství, kdy díky počínajícímu rozvoji automobilismu nadobro mizí volný pohyb dětí v životním prostředí kolem nás a veškeré jejich svobodné projevy jsou potlačovány. Děti, často osamělí jedináčkové, jsou daleko více podřízeny vůli rodičů, z nich pak nejčastěji, protože každé druhé manželství je rozvedeno, vůli matek. Každý den jsou vláčeni do kolektivu jeslí bez citového zázemí, kde stejně jako později ve školách, výchovu vedou pouze ženy, které pro své schopnosti k přežití, opět tíhnou ke konformitě. Obraz autority tvořící se v dětech vypadá podle toho. To je vyhroceno ke všemu skutečností, že první polovina sedmdesátých let, tolik důležitá pro rozvoj intelektuálních schopností generace A. Valenty probíhá v době nejtvrdší normalizace. Socialisticky vedený styl konzumního života spolu s tvrdým ideologickým kurzem, prosyceným dezinformacemi, odvádí pozornost od toho co je ve společnosti podstatné. Televizní seriály vytvářejí syntetické obrazy životních hodnot. Vládne čecháčkovská malost, závist a udavačství jsou cností. - " Kdo nekrade alespoň hodinu, okrádá svoji rodinu! " - O skutečných hodnotách, pokud ještě vůbec jsou, se v rodinách raději nemluví, aby se dětem tak zvaně "nekomplikoval život". Při vstupu do SSM již nikdo z této generace nezaváhá. Je to přeci samozřejmé, jak jinak by se dalo dostat na školu. Vše berou naprosto pragmaticky. Jak je z přehledu patrno, jistě se nezmýlím, když nazvu tuto politovánihodnou generaci, generací "plyšových psíčků".
Berou jim dudlíka - "sametovou revoluci"
Jak se musí této generaci jevit troufalá snaha o potrestání komunistických zločinců právě od lidí z generací předešlých, kteří dosud neztratili svědomí, když přece jim bylo nakukáno, že to byli oni mladí, kteří uskutečnili "sametovou revoluci", je zřejmé. "Plyšoví psíčci" tuto "neomalenost" považují za obtížný radikalismus a jistě se v duchu diví, že se dosud neobjevila žádná soudružka učitelka, která by to zakázala. Existuje totiž přímo dojemná shoda konformních občanů parazitujících ještě v nedávné době na moci bolševiků s těmito přizpůsobivými hochy. Jsou přeci z jednoho těsta. A nechápu proč by nás ti všichni měli mít za to rádi, když jim pravdu o nich na stránkách NN říkáme pěkně bez obalu.
Jednoduché myšlení mlaďochů
A. Valenta si vypomáhá řadou "krátkých spojení". Tak například propojí naší žalobu na Václava Havla s L. Šimečkem, jenž vůbec není členem redakce a který nedávno v Brně házel po presidentovi shnilými rajčaty. Stejným způsobem však podsune i M. Dolejšího s jeho žido - zednářským spiknutím, nejsa patrně dost dobře informován, že NN již několikrát proti němu a jeho antisemitismu vystoupili. Tímto zjednodušováním ale dosahuje právě onoho černobílého efektu, který by však měl připsat sobě, nikoliv NN. Jeho pojmy "ultrakritický" a "radikální" a způsob jakým jsou použity, zcela jako by vypadly ze slovníku Levé alternativy a vypovídají o tom, že A. Valenta se ještě patrně nedávno snažil o jakýsi rychlokurs z marxistických příruček, či hltal Imprekor.
A opět na scéně je Šabata
A. Valenta zřejmě také není informován o hlubším pozadí brněnského sporu o kterém se zmiňuje, protože jinak by věděl, že tu šlo o kritiku kabinetní politiky Jaroslava Šabaty, na které by žádné přijmutí podané ruky nic nezměnilo a bylo by proto jenom zbytečným gestem. Pokud Petr Cibulka tímto popřel zásady na kterých bylo postavena tehdejší Charta 77 a OF, pak popřel pouze to co ve skutečnosti bylo odsouzeno k zániku, protože tato hnutí byla jen pouhou provizorní platformou pro vznik nových reálných mocenských center. OF, jak se stalo zřejmé hlavně dnes z časového odstupu tyto zásady vyhlašovalo ze zřetelně populistických důvodů. Pokud vím
Zlo lze zmírnit decentralizací
Petr Cibulka byl vždy pro decentralizaci právě této moci a zavedením přímé demokracie chtěl zabránit jejímu znovuovládnutí naší společnosti. Proto také neopustil Chartu 77, když jí opustili její bývalí prominenti, kteří již svůj podíl na moci pro sebe našli. Nepodílel se ale ani na tvorbě tzv. mravního kodexu Charty 77, jehož jediným fyzickým autorem byl ve skutečnosti Pavel Naumann a který byl zveřejněn jako příspěvek k diskuzi. Proč ale Pavel Naumann tolik trval, aby byl především na prvním místě řešen mravní kodex není nikomu z nás jasné dodnes. Úzkoprsost tehdejších chartistických poměrů však dokazuje, že tomuto pouhému podnětu, byla věnována tak velká záporná pozornost právě ze strany těch, kteří řady Charty 77 opustili. Jako by najednou našli argumenty pro svoje špatné svědomí. Charta 77 po odchodu prominentů nemá žádné finanční zdroje ( to ostatně samo jen dokazuje, že ani původně nebyla určena pro širší veřejnost!) a proto svoji činnost vyvíjí pouze na stránkách NN. V tom udělala mnohem víc práce, než celé její předcházející polistopadové vedení.
Dohody vítězů s poraženými
Vím sice, že konformnímu člověku s pragmatickými sklony přežít za každou cenu, morální očista společnosti nic neříká, ale právě pro nebezpečí balkanizace Evropy a možnost opětovně krvavého příštího století jako bylo naše je nezbytná. Podceňování existence mravní viny a neodstranění provinilých lidí z čela společnosti, je tím samým mravním relativismem, jenž v našem století má na svědomí již více než 175 000 000 lidských životů ztracených ve válkách a při politických represích. Petr Cibulka nezapoměl také, že moc která odstupuje by byla sebevražedně hloupá, kdyby se nepostarala o takové nástupníky, kteří nejenže jí nebudou soudit, ale naopak jí další spolupodíl na moci zajistí. K tomu se nejlépe hodí právě tolerantní tzv. humanisté, kteří pro jednostranou zaslepenost nad údajnou dobrotou člověka, považují pod svoji úroveň zabývat se jeho stínem. Dohody mezi "vítězi a poraženými", aby měly smysl se dělají dopředu a se zárukami. K zárukám patří především kompromitující materiály na "vítěze". Jsem přesvědčen, že bez těchto kompromitujících materiálů se do silového okruhu moci nelze vůbec dostat.
Petr Cibulka ví, že nejlépe informovaná vrstva ve společnosti nikdy nebyla KSČ v okolí soudruha Jakeše, ale informační služby ministerstev vnitra. Na vysvětlenou A. Valentovi pak tu sděluji, že u nás se této službě říkalo StB, v SSSR pak KGB. V postkomunistických zemích platí, že kdo má ty nejlepší informace, má i největší podíl na moci. Co je funkční, nemá důvod se rozpadat. Rozvětvená síť kágébácko - estébáckých informačních služeb, které ani po zákazu těchto organizací nikdo neznalý nemůže kontrolovat je tedy přímo ideální cesta pro rozvoj podnikání ve velkém. Kdo má velikou moc finanční, nutně má opět i moc politickou. Dosazením do této rovnice příslušných parametrů zjistíme pak, kdo má největší moc ve státě. A opačně platí, kdo má největší moc ve státě, má jí z nejlépe informovaných zdrojů. Je zřejmé, že tomu by se dalo do velké míry zabránit výběrem nezkompromitovaných, bezúhonných lidí pro FBIS a vytvořením oddělení pro boj s kágébácko - estébáckou mafií. Protože to nikdo dosud neprovedl, je zcela zřejmé, že klíčová místa, která by mohla taková rozhodnutí učinit jsou v rukách agentů těchto zpravodajských služeb, či jejich poslušností zavázaných pohunků. Jinou věcí je, že k odhalení všech těchto agentur by bylo třeba otevřít archivy KGB. Nástupnická vláda po SSSR však prohlásila, že je nikdy nevydá. Proč asi?
Valentova filosofie konformity "Etický princip spravedlnosti, který má plné opodstatnění v oblasti individuální morálky, přináší však neřešitelné obtíže, má-li být důsledně aplikován ve sféře veřejného života," píše A. Valenta. Neřešitelné problémy spravedlnosti vznikají ve sféře veřejného života proto, že je tato ovládána protagonisty staronové centralizované moci stejně tak jako člověk, který je ovládán nevědomými negativními sklony není schopen uplatnit etický princip spravedlnosti v oblasti individuální morálky. Že něco v jedné z těchto oblastí se může dařit uplatňovat a v druhé je to nemožné, je zřejmý nesmysl. Že nejde pak vůbec nic, by byl pragmatický nihilismus. Zjevné chyby v úsudku se A. Valenta dopouští, když nám přisuzuje absolutizaci tohoto mravního principu, jenom proto, že nepřistupujeme na jeho pojetí konformního pragmatismu. Naše povaha se ještě bohudík nevyvíjela v tak zotročeném prostředí jako bylo období normalizace a místo vstupu do SSM se mohla dokonce realizovat ve zjevném odporu proti sovětské okupaci, která nám také nedala zapomenout na to, kdo je u nás nepřítelem. Proto, když A. Valenta čtenáře poučuje: "Demokratický a účinný výkon moci se tudíž neobejde bez určité míry pragmatismu, nemá-li hned při prvním střetu ideálu s reálným stavem věcí ztroskotat " , mohu na to pouze říci, že tato generace "plyšových psíčků" je tak bezzubá, že nějaké pozitivní změny u nás nelze do budoucna ani výhledově očekávat.
Strach z debolševizace
Potvrzuje to i její zastoupení v tuzemských tiskovinách, kdy po způsobu svazáckých nástěnek informují sice o vzniku rozličných stran a hnutí ve světě, ale důsledná privatizace a debolševizace veřejného života v bývalé NDR jím zcela uniká. Ustrašená konformita jim brání psát o tom, že tam armáda vyměnila své kádry, že proti mnohým "aktivistům" Stasi je vedeno soudní řízení a jeden z nich Erich Mielke dokonce již byl odsouzen na šest let za mříže. Ve Václavu Klausovi a V. Havlovi pak spatřují "plyšoví psíčci" nekriticky onu ochrannou autoritu, která jim ve výchově chyběla.
Člověk je celý pouze bohatým jazykovým projevem
Pokud se jazyka týče, není nutné používat pouze jeho zbyrokratizovaných forem, ale naopak využívat jeho bohatosti a pestrosti. Nemám námitek ani proti vulgárnímu slovu, pokud vyjadřuje hloubku zhnusení výstižnějším způsobem, než slovo mírné. Spolu s F. X. Šaldou jsem toho názoru, že jenom prostitutky se mají líbit, nikoliv napsané slovo. Pravda pak má být sdělena co nejpřesněji. A pokud V. Pavlík napíše, že "se Havel chová stejně cynicky jako Husák a ponižuje řadového občana do úlohy řadového dobytka" , pak s nim nesouhlasím pouze proto, že nevěřím, že by jim to Havel mohl udělat, pokud by se mu tito občané sami nepodbízeli. Ohrožení svobody patrně ze strany NN, kterého se A. Valenta tolik obává, poukazuje opět jen na pragmatickou konformitu "plyšových psíčků", kteří zřejmě nechápou, že přímá slova nemusejí být míněna nenávistně, ale jako pokus o upřimnou pomoc tomu méně špatnému v našich protivnících. Mám za to, že i tímto postojem se lišíme od sládkovců, se kterými by nás A. Valenta rád spojil dohromady. Tato schopnost nadhledu nás zbavuje i nálepky fanatismu, kterou nám přisuzuje. A pokud nám přisuzuje v úlohu ultrapravice, pak se mýlí, protože krajní pravice stejně jako krajní levice požadují totální kontrolu společnosti, lišící se pouze způsobem argumentace. V tom se však ale musí opravdu obrátit na okruh lidí kolem doktora Sládka a jejich proklamace, nikoliv na nás, kteří máme v případě osoby A. Valenty pouze skromné přání, aby tyto hlouposti příště nepsal, neboť si jimi sám sobě škodí.
Čím jsou NN necenzurované
Závěrem ještě k tomu co vadí, jak by napsal přítel Pavlík "havkáčovi" z Respektu, na našem názvu. NN jsou i proto necenzurované, že nemají statisícové, či milionové dotace jako jiný tisk, který je určen pouze pro psaní toho za co je placen. Nemusí se řídit ideologickou strategií, kterou obvykle v jiných novinách vytvářejí šéfredaktoři a vydavatelé a kde doslova panuje strach se znelíbit. Naopak každý z našich redaktorů může svobodně zveřejnit co chce, pouze o tom musí přesvědčit ostatní kolegy na některé z pravidelných schůzek. Někdy však ani to se nepodaří a jeho názor výjde a to i přesto, že vyvolá na stránkách NN konflikt. Ale i když se přeme, není čeho litovat, neboť je to důkaz, že naše noviny dýchají, že jsou živé. Nic víc. A. Valentovi se to však stejně bude jevit neuvěřitelné a patrně by se z takové volnosti zbláznil.