--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Sedlářová Iva
Název: Hanspaulka Čs story
Zdroj: NN Ročník........: 0003/029 Str.: 025
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Manželé Konečných z ulice Fetrovské svůj případ nedořešili a kdoví, kdy a jak dořešen bude. V současné době v domě zůstává jediný, poslední nájemník. U ostatních dvou se spolumajitel, "rychlonabyvatel", ing. Kubeš postaral o náhradu, bez konzultace s restituenty Konečnými, zřejmě proto, aby mohl uplatňovat nárok na uvolněné byty. A tak tito stojí před domem, který jim před komunismem říkal pane, od Sametu pane jen zpoloviny a díky tomuto Sametu a jeho zákonům stojí svobodně pouze před vstupní brankou. Překročí-li pomyslnou čáru náhodného chodce, jen trošinku se pokusí o "vniknutí" do zakázaného území - svého domu, následuje fyzické střetnutí. Již dvakrát tento "delikt na kráse soužití havlovského pravověrného a restituentů řešila policie v přestupkovém řízení.
Vzala jsem psa na vodítko, diktafon do kapsy a šla jsem procházkou po Hanspaulce, připravená dělat reportáže z místa. Začala jsem a skončila v ulici Nad Šárkou. Zjistila jsem, že bych mohla vydávat noviny vlastní, jakýsi věstník o stavu bydlení v luxusní pražské čtvrti. Čím dále tím více přesvědčena o výnosném kšeftu mafie odboru výstavby a byt. odboru bývalého ONV 6, jsem se zastavila před obzvláště zpustošeným stavením, kdysi jistě velmi krásné vilky. Vyvrácený plot, plevel až do pasu. Dům obehnán kovovým lešením, okna slepá a špinavá. Nikde ani živáčka. Dýchla na mne smrt a zkáza. Po provizorních prknech, vedoucích jako chodník přes různé výkopy jsem se dostala k domovním dveřím. Po dlouhém klepání a volání (zvonky nešly) na mne opatrně vykoukla poděšená hlava paní středních let. Hlava paní Evy Stružové:
PROMIŇTE, BOJÍM SE OTEVŘÍT
V domě bydlím skoro padesát let. Narodila jsem se tam. Dům kupovali můj dědeček s babičkou. Po rodičích jsem zdědila půlku domu a polovinu jsem získala od strýce. Nájemník, který bydlel v bytě pode mnou si svého času bez mého vědomí vyměnil byt s Diplomatickými službami. Jelikož se jednalo v době komunismu o dům nerodinného charakteru, neměla jsem ani mnoho možností do obsazení měho domu mluvit. Byla jsem vystavena neobyčejnému teroru, příkladně i zavírána v bytě. Bála jsem se a rozhodla se, že alespoň polovinu domu prodám. Měla jsem spoustu nabídek, a to nabídek velice lukrativních. Tehdejší národní výbor však žádného zájemce k prodeji neschválil. Podala jsem písemnou žádost na tehdejší radu národního výboru, se svým zájemcem, kterého jsem vybrala. Když jsem půl roku neobdržela žádnou odpověď, dostavila jsem se na národní výbor osobně, kde mi bylo řečeno, že dům mohu prodat pouze Diplomatickým službám, prokuratuře a panu Šťastnému. Toto mi řekl vedoucí stavebního odboru ONV Prahy 6, pan Šilhan. Sdělil mi to ovšem beze svědků a ústně, takže žádné písemné vyjádření, které bych předložila jako důkaz, v ruce nemám. Opravdu nevím, jak se do domu dostaly Diplomatické služby. Jak jsem již uvedla, nájemník pode mnou, major ministerstva vnitra, jakýsi Hoza Karel, si vyměnil byt. Rok byl byt prázdný, major Hoza neudal adresu, sehnala jsem jej až po roce na Petřinách. Přes policii, ovšem. Po dvou doporučených dopisech se v doprovodu dvou záhadných mužů dostavil předávat prázdný byt. V bytě bylo tma, protože byl vypnut el. proud. Muži se se mnou v bytě zamkli a nutili mne, abych podepsala nějaké listiny, které jsem pro tmu sotva viděla. Odmítla jsem. Na okně jsem viděla ležet klíče. Popadla jsem je, rychle odemkla a utekla. Volala jsem policii. Policie, která se dostavila, když viděla o koho jde, žádné rozhodnutí v můj prospěch neučinila. Diplomatické služby mně potom rovněž nabízely že dům koupí. Jakýsi pan Pokorný, jakási paní Kostková se mnou rovněž jednala, nabízeli mi jakýkoliv byt v Praze. Já se ale bála, abych nenaběhla. Nakonec jsem se rozhodla pro toho pana Šťastného, kterého mně vedouví stavebního odboru ONV 6 doporučoval. Nevěděla jsem o koho jde. Mezitím si ale Diplomatické služby zařídily zákaz prodeje domu. To přišlo soudně. Měla jsem původně v úmyslu p. Šťastnému prodat ideální polovinu domu. Pan Šťastný však s neobyčejnou rychlostí dokázal zvrátit soudní verdikt zákazu prodeje domu a já byla nucena prodat mu dům celý. Dodatečně jsem zjistila, že p. Šťastný je ředitelem Mezinárodního svazu studentstva a jeho manželka je soudkyní na Praze 4. Pan Šťastný však dům koupil ne na sebe, ale na rodiče své manželky, Mužíkovy, z Nového Bydžova. Viděla jsem je jen jednou, při podpisu kupní smlouvy. S Mužíkovými jsem si měla vyměnit byt. To byla podmínka pro odkup ze strany ONV 6. Abyste si však nemyslela že mluvím o historii dávné. Vše se odehrálo na jaře 1989. Když jsem podepsala kupní smlouvu, souběžně jsem obdržela i dekret na byt po Mužíkových v Novém Bydžově. Jelikož nejsem znalá práva, čekala jsem co bude. Čekala jse déle než tři měsíce. Teprve když jsem se dozvěděla, že doba tří měsíců je určena k přestěhování a já na byt ztrácím nárok, pochopila jsem o co kráčí. Manželi Šťastnými na mne byla podána žaloba, že se v pražském bytě neoprávněně zdržuji. Dvakrát jsem měla být soudně vystěhována. Jak v padesátých letech. Razie. To bylo v devadesátém prvním roce. Takže již policie, nikoliv VB. Ovšem jako v padesátých letech. Tehdy to sice byla VB a pan předseda Národního výboru Prahy 6 měl potom, jak jsem viděla, naše záclony na oknech. Zachránil mne můj advokát. Teď tedy, v r. 1991. Měla jsem zrovna nemocná záda a ležela jsem jako lazar. Prvně jsem měla být vystěhována do jedné místnosti. Podruhé do nějaké dvougarsonky někde v Řepích. Na OPBH se divili, jak jsem přišla k dekretu, když jsem ještě byt ani neviděla. Nakonec jsem byla cpána do nějakého bytu na Vítězné náměstí. Ten byt jsem viděla. Byla tam tma taková, že se muselo celý den svítit.
Odhad na dům v r. 1989, kdy jsem vlastně byla donucena panu Šťastnému, resp. rodičům jeho manželky dům prodat, dělal panem Šťastným přizvaný soudní znalec, nějaký pan Cikánek. Odhad dělal asi 262 tisíc Kčs. Tak jsem ten dům prodala vlastně zadarmo. Ještě jsem musela zaplatit veškeré převodní poplatky, které dělaly 13 tis. Kčs.
Měla jsem v úmyslu uplatňovat restituční nárok. Bylo mi však řečeno, že to byl regulerní prodej. Mám to u soudu. Žalovala jsem o zrušení kupní smlouvy. Ovšem musím prokázat nátlak. A jak? Většina vyhrožování, utiskování atd. se odehrála velice obezřetně mezi čtyřma očima. I na ONV. Navíc protistrana disponuje neobyčejným množstvím peněz. Zaplatit se dá dneska pochopitelně stále vše. Ještě kdyby p. Šťastný dal objekt napsat na sebe, ví se co se skrývalo za Mezinárodním svazem studentstva, ale nějací neznámí Mužíkovi?
Pan Šťastný prohlásil dům v havarijním stavu. I to je uspíšením mého nuceného vystěhování. Dům však v havarijním stavu nebyl, dokud nezačal jej sám devastovat. Na zimu odkryl střechu a dům protekl až do sklepů. Přeřezal stoupačky, neteče mi voda...
* * *
Téměř naproti tomuto domu stojí poměrně nová vilka s podivně, jakoby uměle omlácenou omítkou. Jako by volala na kolemjdoucí: "Podívejte jak dopadli mí páni, ani na můj kabát jim nezbylo".
Dům postavil v sedmdesátých letech a dosud jej obývá dr. Jiří Š. Tehdy jej postavil po návratu ze Švýcarska, kde byl údajně jako diplomat. Soudruh to byl a je řádný. V listopadu 1989 prý vyzval stranickou základnu na Hanspaulce k ostrému vystoupení proti studentům. Jeho návrh nebyl přijat. A tak soudruzi nejvěrnější sesadili z předsednického postu tehdejšího předsedu partaje hanspaulské pobočky a na jeho místo usedl dr. Špringr. A sedí na něm dodnes. Žádné dítko mi na hlavu nepadlo...
* * *
Ob jeden dům vila honosnější. Jak by ne. Patřila samotnému nebožtíkovi Aloisovi Indrovi. Zdědil ji pan syn Indra mladší. A protože i potomci soudruhů nejkovanějších jsou pragmatiky, pronajal ji svému příteli do USA. Za dolary, pochopitelně. Americký kámoš vilu neobhospodařuje sám, nýbrž ji přes diplomatické služby pronajímá dále. Posledním uživatelem byl ředitel hotelu Diplomat. Pan Indra junior bydlí na Vinohradech.
* * *
Z okénka do okénka si hledí tento dům s vilou jistého agenta StB, který je již po smrti, leč jeho žena zde bydlí dále a pro jistotu si změnila jména. Tajuplně a se strachem mi šeptal soused hned vedle, že v padesátých letech u těchto majitelů bydlel po jistý čas s. Čepička a byly zde vybudovány podzemní místnosti. Buď kryt, či úložiště zbraní. Jezdila sem v padesátých letech nákladní auta plná beden. "Paní, prosím vás, nepište to, nejmenujte mne, já se bojím. Vždyť se tady vůbec nic nezměnilo. Mají pořád moc, protože mají peníze a mohou vás zničit kdy si vzpomenou."
* * *
Vracím se z procházky. Je podzimní slunečný den. Psovi se procházka líbila. Já ztratila chuť na všechno. Jen ne na rozhovor se Sdružením majitelů domů a doufám, že slíbený rozhovor na stránkách NN přinesu čtenářům i panu primátorovi.
Iva SEDLÁŘOVÁ