--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Štefan Karel, Veselá Jana
Název: Budou nám znovu vládnout komunisté?
Zdroj: NN Ročník........: 0003/030 Str.: 031
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Od červnových voleb roku 1992 uplynul více než rok, aniž by se tehdejší vítězství pravicově orientovaných stran a hnutí na životě voličů jakýmkoliv výrazně pozitivním způsobem projevilo. Volby samotné byly tehdy poznamenány značně vysokým stupněm nervozity, uspěchanosti a malé soustředěnosti na profil osobnosti kandidátů, jejich serioznosti, poctivosti a morální čistoty charakteru. Voliči byli záměrně udržováni ve stavu jakéhosi napětí a odvádění pozornosti od zásadních a doslova životně důležitých rozhodnutí o příštím politickém směru našeho státu. Stáli jsme na křižovatce politických cest a záleželo jenom na každém z nás, kterou z nich si zvolíme. Zda budeme hlasovat pro svobodnou existenci všech občanů a za samostatný a svébytný stát nebo znovu padneme na mnoho let nebo dokonce navždy do komunistického otroctví, z něhož jsme se v listopadu 1989 po 40-ti letech vymanili.
Po euforii, která se po listopadu zmocnila většiny národa, očekávali občané od výrazných čelných osobností důrazný pozitivní vliv na vývoj událostí ve prospěch národa. Domnívali se, že právě tito lidé učiní ráznými kroky konec komunismu a postaví KSČ jako zločineckou organizaci mimo zákon. Avšak liknavost v rozhodování a různé zbytečné průtahy nebo dokonce snad i úmyslné odsouvání tak závažného problému stranou ubíraly prvotnímu nadšení lidí na síle, chuti a energii pomoci v práci pro národ a k jeho ozdravění. Nabízenou pomoc řady prostých a poctivě smýšlejících aktivistů náhle nikdo nepotřeboval a pro uplatnění a využití jejich zkušeností se nenašlo žádné odpovídající místo. Příležitost dostali ti, kteří se teprve v průběhu "sametové revoluce" horečně zapojili do jakékoliv činnosti, třebaže o nich nikdy dříve nebylo ani slyšet, a když bylo prakticky vyhráno, popadli prapor revoluce a začali jím neohroženě mávat.
Z málo patrné nebo, správněji řečeno, žádné snahy čelných představitelů "zatočit" s komunisty se dostavila kocovina ze zklamání a prvotní nadšení zchladlo, bez užitku se rozplynulo a obrátilo vniveč. Lavírování a nejrůznější úhybné manévry a vytáčky nikdo z nás od nejvyšších představitelů neočekával a, po pravdě řečeno, celá řada prostých občanů se cítila jejich laxním postojem zaskočena a právem podvedena. Byli jsme důvěřiví a nechali jsme se od nich ohlupovat velkými slovy a konejšit planými sliby, které z velké většiny nikdo z nich nesplnil. Nechali jsme se zavléci do neplodných debat. Organizovali jsme nic neřešící davová shromáždění a své duševní i fyzické síly jsme vyplýtvali ve zbytečných, dlouhotrvajících a únavných tahanicích, např. o pomlčku nebo v jiných podobných "hloupostech", pro život lidí a existenci státu naprosto nepodstatných.
V době, kdy my jsme se nechali vyvádět na "Václavák", pronášeli tam plamenné projevy a konali řečnická cvičení, komunisté se po svém prvotním ochromení vzchopili, sjednotili a začali pracovat podle svých zažitých a mnoha léty osvědčených praktik. Na všech jejich vystoupeních zazníval sebevědomý a arogantní tón. Doslova až zarážející byla jejich vyzývavá sebejistota, s níž řečníci dávali troufale najevo, že budou usilovat o znovupřevzetí moci ve státě.
Z těchto poznatků lze bez problémů vyvodit, a není to tak zcela vyloučeno, že by se v jiné, ne-li brutálnější verzi, mohl opakovat některý z tragických mezníků nedávné historie našeho národa, jako jsou roky 1948 nebo 1968. Komunisté jsou si vědomi toho, že se v uplynulých desetiletích své nadvlády, ale i během "sametové revoluce" v roce 1989, dopustili řady chyb. Po jejich důkladné analýze vypracovali nový scénář s méně nápadnými, ale tím rafinovanějšími metodami své činnosti než jakou vyvíjeli v minulých letech. Mezi našimi občany panuje přesvědčení, že i v současné době pracují "staré struktury", avšak obezřetněji a opatrnějším způsobem, že se pokusí převzít všechny rozhodující pozice a moc ve státě obvyklými praktikami, úskočností, zákeřností a balamucením lidí. Proto by se hlavní snaha politiků, kteří nesou plnou zodpovědnost za politický, hospodářský a v neposlední řadě za morální vývoj našeho státu a jeho vnitřní stabilitu, měla soustředit na to, aby k tomu nedošlo. Bylo by naší národní tragedií, kdyby nás znovu zachvátila epidemie komunistického moru, z níž bychom se už asi nikdy nebyli schopni vzpamatovat, a na jejíž zhoubné následky bychom jako národ zcela jistě zahynuli.
Karel Štefan
Vážený pane Štefane, dovolte, abych k Vaší stati učinila pár poznámek.
S první částí Vašeho článku plně souhlasím, i když mi trochu vadí jeho ublíženecký a zahořklý tón. Ale je pravda, že jsme byli zneužitou lúzou, která těm "velkým" pomáhala k moci a penězům.
Dále píšete: "... komunisté se po svém prvotním ochromení vzchopili, sjednotili a začali pracovat podle svých zažitých a mnoha léty osvědčených praktik...". Nemyslím si, že se komunisté potřebovali vzchopit. Oni totiž o moc nikdy nepřišli. Jsem přesvědfčena, že celý Velký samen se odehrával v jejich režii. Rozhlédněte se kolem sebe. Ověřte si, kdo zastává důležité funkce ve státní správě, vedoucí místa v bankách, pojišťovnách, představenstvech akciovek. Poptejte se, komu z nekomunistů byl navrácen zkonfiskovaný majetek... a tak bych mohla pokračovat velmi dlouho. Nedělám si nárok na jedinou pravdu. Domnívám se ale, že komunisté nutně potřebovali změnit hospodářský systém této země, aby jim ten stávající nespadl před zraky celého světa na hlavu. Věc se podařila, a tak už téměř nic nebrání tomu, aby se ujali vlády viditelně. Kdo by jim v tom mohl zabránit? Víte o někom? Jestliže ano, zapřísahám Vás, okamžitě ho pošlete do Sněmovní a dejte mu do ruky pořádně velký bič.
Jana VESELÁ