--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kolář Vladimír
Název: Budou poslanci klečet na hrachu
Zdroj: NN Ročník........: 0003/030 Str.: 003
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 22.11.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Trochu stranou diskuze o novele ş 102 zůstala zpráva o chystaném novém jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Pan Milan Uhde, coby pastýř výše uvedeného stáda, má se svými ovečkami trápení. Zdaleka ne všichni páni poslanci jsou seznámeni s učením Gutha - Jarkovkého. Někteří dokonce činí dojmu, že by se z návodů v ní popsaných spíše zbláznili, než by se jimi řídili.

Historie parlamentů má daleko k selance a pohodě dívčích dýchánků. Již Jaroslav Hašek v doslovu k I. dílu svého nesmrtelného Švejka konstatuje, že sprostých slov se užívá i v parlamentech. Rovněž rozdělení parlamentu na pravici a levici pochází z bouřlivých dob vzniku moderního parlamentarismu v Anglii. Tam museli být vážení Members of Parlament odděleni čarou, aby na sebe nedosáhli svými kordy. Vůbec byl ten starý anglický parlament zvláštním spolkem. Jedni, ti z venkova, nakrátko ostříhaní, měli holínky vycpané slamou a páchli potem koní, na nichž přijeli na zasedání. Těm se říkalo kulatohlaví. Jiní, kavalíři v parukách, byli cítit voňavkami, a jistě mluvili vytříbeným jazykem Williama Shakespeara. Obě dvě sorty měly společné jen to, že sahaly po kordu, kdykoliv to považovali za nutné. Zásadní rozpor však byl v názoru na krále, tedy na vládu. Zatímco kavalíři jej ctili, jako osobu pomazanou, kulatohlaví byli přesvědčeni o své odpovědnosti i za jeho hříchy do té míry, že jej jako hříšného nakonec popravili. Až ze zmatků z toho vzniklých se vyvinul parlament, jež je ostatním příkladem. A ani tam se pro ostré slovo daleko nechodí.

U nás jde patrně vývoj jiným směrem. Je tu někdo, snad pan Uhde či vybraná skupina poslanců, o níž hovoří, kdo se cítí být povolán, vytvořit z poslanců salónní rétory vybraných mravů. Tedy úlohu, jíž by měl hrát volič. On by měl vybrat volbou poslance takového, jaký se mu představil, vybere-li hulváta, budiž. Vox populi vox dei. Tak, jako pan Uhde oponuje zákazu komunistické strany tím, že ji volilo značné procento občanů, tak platí tím spíše, že ti hulváti se do parlament dostali z téže vůle.

Problém je totiž úplně jinde. Pokud volič volí programy a strany, dozví se jen náhodou o charakterových vlastnostech toho svého kandidáta. Pokud ten nemá povinnost sdělit voličstvu veškerá životopisná data, pokud nemají novináři možnost zjistit a hlavně zveřejnit i to, co se za těmi daty schovává, pak se stane, že bude zvolen, jednou hulvát, jednou bolševik, jednou estébák, jednou hlupák, nebo vše dohromady v jedné osobě. Ale pořát to bude pan poslanec, jehož nemá nikdo právo vyloučit ze zasedání. To zavání omezováním zejména opozice. I v případě, že o vyloučení hrubiána ze zasedání bude rozhodovat sněmovna hlasováním. Pak nepochybně vyloučí opozičního hrubce parlamentní většina. Elegantně, slušně, vybranými slovy. Ale stejně to bude sviňárna.

V Praze dne 22.listopadu 1993, pro NN Vladimír Kolář