--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Generální Koordinační centrum
Název: Dva tisíce dvě stě dvaadvacet dnů profesora Svobody
Zdroj: NN Ročník........: 0003/031 Str.: 022
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Československý orel: slovníkové heslo "Tehdejší podzim byl ponurý a smutný. Dověděl jsem se, že nejen dr. Haluza, ale mnoho bratrů z Velehradské župy bylo zatčeno. Říkal jsem si, proč? Co udělali? Před Novým rokem jsme zabíjeli. Večer přišel švagr a říkal, že se od kohosi dověděl v Brně, že zatkli Slávka Koukala. Říkal jsem si: proč? Co to provedl?" Vzpomínky bývalého profesora státního reálného gymnázia v Uherském Brodě, člena náčelnické rady Československého Orla Zdeňka SVOBODY začínají podzimem roku 1948. První zátahy StB v září 1948, s vydatnou pomocí informátorů a důvěrníků, se týkaly 39 osob. Do začátku února 1949 bylo zatčeno na stopadesát Orlů. Činnost členů Orla byla kvalifikována jako velezrada, terorismus a příprava násilného zvratu lidově demokratického zřízení. Samotní zatčení, svážení do vyšetřovny StB v Uherském Hradišti, neměli tušení, čehože tak strašného se měli dopustit. Vyšetřovací komanda složená ze dvou a více zakalených orgánů StB, jako byl Alois Čáň, Josef Faltýnek, Alois Grebeníček, Miloš Holub, Jan Mareček, František Ondra, Dominik Řezníček, Vincenc Šimčák, Antonín Višenka, je z toho brzy vyvedla.
Profesor Svoboda byl zatčen 10. ledna 1949 při hodině matematiky. Z Uherského Brodu ho odvezli džipem do Uherského Hradiště. Stále mu probíhalo hlavou, proč je eskortován jako zločinec. Ještě když vstoupil do vězeňské cely, kde bylo 15 dalších Orlů, ujišťoval se, že tam nepatří.
"Druhý den ráno po snídani, což byla Melta a kousek chleba, se otevřely dveře a vešel muž v civilu, jmenoval se Grebeníček. Tento Grebeníček volá Svoboda! To znamenalo, rychle se obléci a připravit. Chtěl jsem si uvázat vázanku, ale nemohl jsem ji nikde najít, nakonec jsem šel bez vázanky..."
"Ten den mne vyslýchali dva muži v civilu. Ten první podle podpisu na protokolu, který jsem četl až v lednu 1968, se jmenoval Foltýn. Druhý jménem Vranka, byl volán k svědectví u rehabilitačního soudu v červnu 1969. Byl už velmi tlustý, kadeřavé vlasy prořídlé, ale poznal jsem jej. Byl jsem si jist, že je to on. Tehdy jsem uvedl, že tento muž mne ani nebil, ale u bití obuškem, když jsem musel klečet bosý na lavici, mne držel a druhý mne bil obuškem po šlapkách. A při zapojování elektrického proudu do šlapek, tento muž na mně i ležel a držel, abych přitom mučení neutekl z kavalce. Při výslechu promluvil jen jednou, když jsem vycenil nějak zuby. Řekl: - Jak ti jednu vrazím, tak ti ty zuby vyrazím nebo vypadnou. - Tušil jsem, že by mne mohl i zabít a byl jsem v takovém duševním rozpoložení, že jsem po tom skoro toužil."
"Kromě bití a políčkování jsem musel také dřepat, když jsem podle nich špatně vypovídal. Když jsem si myslil, už to dál nevydržím, přestal jsem dřepat, ale on na mne zhurta: Dál dřepat, co? Při tom políčkování, dřepání a bití jsem se až pomočil. Podle toho má maminka, když přišlo špinavé prádlo domů, naznala "Voni je tam myslím mučijó."
Jenže pan profesor stále nevypovídal podle scénáře, jak ho měli vyšetřovatelé připravený. Ano, po rozpuštění Orla se setkal a náčelníky v Brně a Kroměříži, byl na hostýnské pouti, ale stále jaksi nechápal, co na téhle činnosti bylo ilegálního či protistátního. Po prvním nekonečném výslechu byl pouze ochoten uznat, že tou činností "vlastně oživovali činnost spolku, který byl podle zákona již zakázán a sloučen s jinou tělovýchovnou jednotou (Sokol)."
"Za týden 17. ledna jsem se při tom vyslýchání jaksi nervově zhroutil. Když mě tak bili a všelijak týrali, najednou mne přepadl jakýsi zvláštní stav, ruce, nohy mi zmrtvěly, vědomí jsem neztratil, ale asi jsem se složil, poněvadž mi dovolili sednout si na židli... To jsem tenkrát velmi toužil umřít. Vyšetřovatel mi povídá: - Ty simuluješ! - Já na to nic, nemohl jsem mluvit. On: - Běž, zvedni se, můžeš jít domů. - Já nic, ale bylo mi velmi divně. Pak jsem se trochu zmotal a řek jsem jim, že se z toho asi zblázním. A oni na to, to je toho, pošleme tě do blázince." Vyšetřovatelé pochopili, že z pana Svobody toho víc nevymlátí. Použili tedy nejsilnějšího kalibru, který se stal oblíbenou metodou ve vyšetřovně StB v Uherském Hradišti. Elektrošoky do plosek nohou.
"Dostali jsme se do podkroví, do podlouhlé místnosti. U dveří železný kavalec, dál stolek a okno, víc jsem nevnímal. Tam jsem se musel vyzout, sundat ponožky. Do polobotků mi dali plíšky, asi 5 x 5 cm, od kterých vedly dráty ke stolní lampě, u které jako u každé normální lampy bylo tlačítko na stisknutí. Vyšetřovatel měl na stolku psací stroj a začal zase psát nacionále, dával otázky, avšak výpovědi se mu nelíbily. Proto nařídil, abych si vysvlékl zimák, zašněroval polobotky a lehl si na kavalec.
Dnes už nevím, jak ty otázky postupně padaly. Ale například - Chtěl jste válku? - Já: Ne. Už dříve jsem jim řekl, že už se od mládí modlím denně: od hladu, moru a války vysvoboď nás Pane! A on zmáčknul puntík a v tom do mě pustil elektrický proud. Já jsem zařval. Od šlapek až do břicha jsem pocítil hrozné škubání, šoky, jako by mně rvali tělo a vnitřnosti. Krátkodobě zapínal a vypínal. - Tak co, chtěls válku? - Já: Ano, chtěl jsem válku! - Pak další otázky, já napřed řekl ne, nato znovu šoky a já křičel ano! - a tak byl sepsán konečný protokol."
Tato metoda byla neobyčejně účinná. Protokoly si byly u zatčených podobné jak vejce vejci. Vyslýchaní bez obav uváděli při prvním výslechu, kdy se s kým setkali, kde byli či nebyli. Měli čisté svědomí. Druhý výslech se už hemžil kajícnými doznáními "ilegální činnosti", "nepřátelstvím vůči režimu", "vyzvědačstvím a agenturními sítěmi". Ale vraťme se k očitému svědectví: "Nevím, jak to trvalo dlouho, ale myslel jsem, že to nepřežiji. Pak jsem odpovídal na otázku tak, aby do mne proud nepouštěl. Nakonec pokynul, abych šel protokol si přečíst a podepsat. Četl jsem to zběžně, apaticky, bylo mi to už jedno, a přitom si vzpomínám, že jsem tam viděl mnoho gramatických chyb. On si to pochvaloval: - Nám to musí všechno klapat, jako s těmi ostatními výpověďmi. - Tak to měl, jak to chtěl. Mně to bylo tenkrát všechno jedno. Myslel jsem si, že jsem vyvázl z pekla. A hned potom, i za dlouhou dobu jsem si říkal, že kdyby mne znovu chtěli elektricky vyslýchat a měl navybranou buď trest smrti, nebo výslech elektricky - pak bych tenkrát raději volil trest smrti, tak jsem byl z toho dostrašený a dolekaný a zničený, že jsem takto špatně smýšlel a uvažoval. Dodnes mám z elektřiny hrůzu. Dodnes se bojím zašroubovat i žárovku."
Když byla od pana Svobody získána odpověď, jakou vyšetřovatelé chtěli mít, dali mu od výslechů pokoj. Jen jednou byl v noci přiveden k výslechu před JUDr. Floriána a MUDr. Vlčka, kteří z pověření předsedy státního soudu v Brně JUDr. Horňanského ověřovali, zda nedošlo při předběžném šetření k "nevhodným a neobvyklým způsobům šetření". U pana Svobody bylo zjištěno (9. března 1949), že byl tlučen přes záda a chodidla, použito elektrického proudu, osm týdnů po druhém výslechu časově a místně dezorientován, nervově úplně zhroucen. Ostatní vyšetřovaní byli v hluboké depresi, plačtivé náladě, u mnohých nekontrolovatelný třes. Až na výjimky, měli všichni z vyšetřující komise strach. V polovině března se pan profesor Svoboda dostal do věznice státního soudu v Brně-Cejlu, kde, jak sám popisuje, žili celkem jednotvárným životem až do procesu u státního soudu v Brně, kdy z 18 obžalovaných byla prokázána "vina" 14 osobám s úhrnným trestem odnětí svobody 95 let těžkého žaláře. Pan profesor dostal pouhý jeden rok. Rozsudek 24. června 1949 podepsal JUDr. Jaroslav Scheybal.
"Všem bylo jasné, že výslechy byly protizákonné a výpovědi vynucené. Nakonec nikdo ani nenaznačil, že by byl týrán či násilím přinucen vypovídat. Až u rehabilitačního soudu Slávek Koukal uvedl, že viděl a poznal při přelíčení zástupce StB z Hradiště, kteří nás vyslýchali a kteří Slávka přímo varovali, kdyby řekl, co mu dělali, že by šel na výslech do Hradiště znovu. Tenkrát prý byl v soudní síni přítomen i Otto Šling, vedoucí KNV v Brně a prý volal na senát - Jen to těm Orlům přisolte!-" 3. srpna 1949 byla celá skupina odeslána do třídícího tábora Vykmanov poblíž Ostrova u Karlových Varů. Za německé válečné zajatce, kteří opouštěli pracovní tábory, přišla "nová domácí krev" na dobývání uranové rudy. Pan profesor byl přidělen na důl Eliáš a stejně tak jako jiní vzpomíná na jáchymovské tábory téměř s humorem, protože přes zoufalé podmínky dostávali vězňové na uranu alespoň najíst, což v "kamenných vězeních" nebylo. Pokud vězeň plnil plán nad 100 %, mohl si v táborové kantýně dát i něco na přilepšenou. Jen málokomu docházelo, že jsou až stonásobně nad povolenou normu vystaveni ionizujícímu ozáření. Statistiky z té doby samozřejmě neexistují.
Počátkem ledna 1950 přišlo první velké zklamání - očekávaný výstup po roce věznění nepřicházel. Navíc odvolání k Nejvyššímu soudu skončilo katastrofou. Prokurátor navrhl k "jedničce" připsat ještě "nulu". Deset let žaláře. Přitom se pan profesor "úředně" nic o výsledku odvolání nedověděl, protože byl k soudnímu líčení pozván příliš pozdě a nebyl jako jediný předveden.
Co pana profesora drželo při životě a v naději na konec trestu, byla celá jeho rodina a zprávy, že dobří lidé pomáhají, jak mohou. Pan Svoboda se z Eliáše dostal na Mariánskou a do konce trestu v roce 1955, kdy byl podmínečně propuštěn na svobodu, pracoval na Nikolaji, dalším jáchymovském táboře. Celkem dva tisíce dvě stě dvaadvacet dní. Doma ho čekala jeho věrná žena, tři holčičky a rodinu rok a půl po návratu z vězení doplnil benjamínek Zdeněk.
Pan Svoboda nám řekl i o soudkyni z Brna dr. D., která měla připravovat jejich proces. V roce 1968 zašla za Slávkem Koukalem, vedoucím celé skupiny a vypravovala:
"Měla jsem jediného syna, který studoval na gymnáziu. Já dělala stále soudkyni u státního soudu a syn mne vyzýval, abych toho souzení zanechala a tuto žádost a výtky několikrát opakoval. Nakonec, když já jsem na to nereagovala, vzal si život. To mne velmi dojalo, teprve rok jsem všeho zanechala a chodím na jeho hrob a prosím Vás, abyste se i Vy za něho modlili a na mě nevzpomínali ve zlém."
Koordinační centrum
Generální prokuratury ČR
(Děkujeme rodině pana profesora za poskytnutí jeho pamětí, z nichž jsme si dovolili otisknout některé pasáže).