--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Studničná Jitka
Název: Nad návrhem zákona o střetu zájmů doposud klid
Zdroj: NN Ročník........: 0003/031 Str.: 028
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
V čísle 26 jsme psali o poslanecném návrhu poslanců ODA k zákonu ČNR 238/1992 Sb. o některých opatřeních souvisejících s ochranou veřejného zájmu. Dnes se k tomuto tématu vracíme znovu, a to nad návrhem, který připravili poslanci ČSSD.
Připomínáme, že oba parlamentní kluby považují svůj návrh za přísnější, než návrh toho druhého. Tvrdý, jak předkladatelé říkají, však není žádný z nich. Až se kompilát obou návrhů dostane na pořad sněmovny, budeme možná (bude-li schválen) opět svědky zvláštního úkazu, jenž začíná být ve světovém měřítku ojedinělou a velmi nebezpečnou českou tradicí. Zákon pro kočku. Po zákonu o době nesvobody, který jakoby žádný soudce nikdy nečetl, po lustračním zákonu, který lze obejít tak snadno, že je to až směšné, po zákonu o protikomunistickém odporu, jenž jakoby vlastně vůbec neexistoval, se možná dočkáme zákona, podle kterého oficiálně nebude moci řada osob zneužívat služebních informací a podnikat, avšak neoficiálně tak bude činit kdekdo. Hluboce zakořeněný negativní, v nejlepším případě netečný vztah k "eráru" jen tak nějaký zákon nepředělá.
NA KOHO SE ZÁKON VZTAHUJE
Návrh ČSSD oproti návrhu ODA poněkud rozšiřuje okruh ústavních činitelů, jichž by se zákon měl týkat. Kromě členů vlády, členů bankovní rady České národní banky a poslanců Parlamentu vyjmenovává i členy presidiální rady Nejvyššího kontrolního úřadu (ODA zahrnuje pouze jeho prezidenta). Na Senát, který stále ještě je v Ústavě, návrh ČSSD zapomněl, anebo počítá dopředu s tím, že Senát nikdy nebude naplněn.
Dalšími osobami, na které se návrh zákona vztahuje (dále jen povinné osoby), jsou: pracovníci České národní banky a Nejvyššího kontrolního úřadu, pracovníci ústředních orgánů, jakož i orgánů státní správy, pracovníci kanceláří Parlamentu, Kanceláře prezidenta republiky a Úřadu vlády. Dále pak pracovníci soudů a státních zastupitelství, členové orgánů obce a pracovníci obecních úřadů. Členové řídících, dozorčích nebo kontrolních orgánů nadací (fondů), pokud se nestanoví jinak. Pracovníci státních podniků, obchodních společností nebo družstev tam, kde je většinová majetková nebo finanční účast státu, pracovníci státních fondů rozpočtových nebo příspěvkových organizací anebo jiných státních nebo státem spravovaných právnických osob. Návrh ODA se o pracovnících těchto institucí nezmiňuje, některé instituce zde vyjmenované vynechává vůbec, u dalších počítá jen s řediteli, s náměstky, s předsedy, se starosty a s jejich zástupci. V tomto bodě jsou sociální demokraté důslednější, neboť právě tak, jako například ředitel nějakého odboru některého ministerstva má přístup k informacím, má jej i jeho sekterářka a další lidé, neboť nikoliv pouze ředitel s informacemi pracuje. Ostatně - co by pak stovky úředníků na ministerstvech vlastně dělaly.
Sociální demokraté se v návrhu snaží rozlišit ve státních fondech, státních podnicích, obchodních společnostech a dalších výše uvedených institucích (viz poslední věta ve výčtu povinných osob) ty pracovníky, kteří mohou svého postavení zneužít, a ty, kteří nemají zneužít čeho. Sotva budou mít dělníci, uklízečka, svačinářka nebo vrátný stejné možnosti, jako vedoucí pracovník. Na druhé straně však tím, že ve státních podnicích má návrh na mysli vlastně jen osoby ve vedoucích funkcích, jakoby navrhovatelé předpokládali, že běžný úředník žádných informací zneužít nemůže. Opak je pravdou. Doposud je zcela běžné, že si vedoucí pracovníci ulehčují život tím, že svoji práci zadávají svým podřízeným a pak se pod ni podepíší.
CO VŠECHNO JMENOVANÍ NESMÍ
Zde jsou formulace poněkud vágní. Povinnost zdržet se všeho, co by mohlo být v rozporu s dobrými mravy, co by mohlo vést k újmě zájmů státu a jeho občanů a co by mohlo jakýmkoliv způsobem znevážit výkon veřejné činnosti - to jsou zásady natolik "gumové", že poslouží maximálně jako téma televizních debat, v nichž bude Miroslav Macek donekonečna dokazovat, že lze mít různý názor na to, co jsou to dobré mravy, že újma státu a jeho občanů vlastně žádnou újmou není, neboť všichni měli stejné možnosti a jde jen o to, kdo je lepší, že znevážení výkonu veřejné činnosti způsobili vlastně nezodpovědní novináři, protože kdyby nenapsali to, co napsali, k znevážení funkce místopředsedy vlády by nedošlo.
V návrhu musí vyjmenované osoby zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděly při výkonu veřejné činnosti. Ve státních fondech, státních podnicích etc. by ovšem měli mít povinnost zachovávat mlčenlivost všichni, kdo s informacemi přijdou do styku, a to bez výjimky.
Povinná osoba dále nesmí přijímat dary (zde jde zřejmě o pokus zamezit korupci), sloužit jako figurína v reklamě vyjma charitativních záležitostí, vykonávat výdělečnou činnost, která by byla v přímém rozporu se svědomitým výkonem veřejné činnosti, vykonávat vlastnická nebo obdobná práva k podniku, který je dodavatelem, odběratelem, nájemcem nebo pronajímatelem vůči státu.
Kromě toho nesmí být povinná osoba členem řídících, dozorčích nebo kontrolních orgánů právnických podnikatelských osob. Výjimkou je případ, kdy je svým zaměstnavatelem do této funkce vyslána. Pak ovšem nepobírá za tuto svou druhou činnost plat. Toto se nevztahuje na poslance Parlamentu (pouze na předsedu a místopředsedy).
KDO NESMÍ PODNIKAT
Podle návrhu ČSSD nesmí podnikat poslanci Parlamentu ve vyšších funkcích, o ostatních poslancích, právě tak, jako v návrhu ODA, není řeč.
Podnikat též nemohou členové bankovní rady České národní banky (stejně tak navrhuje ODA), pracovníci Nejvyšího kontrolního úřadu včetně její prezidiální rady (ODA navrhuje zákaz jen jeho prezidentovi). ODA navíc pamatuje se zákazem i na členy vlády. KONTROLA VEŘEJNOSTI
Povinné osoby musí písemně oznamovat své mimopracovní výdělečné aktivity (např. literární aj.) a informovat o stavu svého majetku (cenné papíry, příjmy z nájmů, větší dluhy, nemovitosti apod.), jakož i o darech a o osobách, které dary poskytly.
Ústavní činitelé podávají svá oznámení a přiznání mandátovému a imunitnímu výboru Parlamentu, ostatní povinné osoby pak příslušnému finančnímu úřadu.
Do těchto dokladů, podaných ústavními činiteli, může nahlédnout každý, kdo o to písemně požádá. Do oznámení a přiznání ostatních lze nahlédnout pouze se souhlasem dotyčné povinné osoby. Jinými slovy - veřejnost se sotva co dozví. Tím spíše, že pokud bude mít finanční úřad podezření, že těchto informací by mohlo být "zneužito k jednání, které je v rozporu se zákony či dobrými mravy", může nahlédnutí odepřít. Do žádosti o nahlédnutí musí totiž občan uvést nejen své jméno, rodné číslo, povolání, bydliště a další osobní údaje, ale i způsob použití získaných informací. Novinář má tedy sotva šanci. Mohl by třeba tím, co zveřejní, opět způsobit pokles obliby právě vládnoucí strany, což jim nemůže V. Klaus odpustit.
POSTIHY PROTI POVINNÝM OSOBÁM
Zjistí-li se, že u povinné osoby došlo ke kolizi zájmů, musí tato osoba svého jednání, které ke kolizi vedlo, zanechat. Došlo-li k tomu u ústavního činitele, bude jeho jména zveřejněno. Jde-li o člena vlády, podá tento demisi a prezident ji přijme. Ostatní povinné osoby budou vyzvány, aby činnosti, jež vedla ke kolizi zanechaly, případně budou zbaveny funkce - zřejmě podle závažnosti kolize.
Návrh zákona tedy není zaměřen na prevenci, ale má spíše charakter "represívní". Postih za nerespektování zákona samozřejmě musí být, tento je ale celkem legrační. Občané velmi dobře vědí, že mnozí, kteří odešli nebo byli volbami či jinak odejiti od politiky, už jsou za vodou. Jejich podnikatelské příjmy jim nedokončenou politickou kariéru bohatě vynahrazují. Žádný začínající podnikatel (občan začínající z ničeho) se jim nemůže rovnat. Startovní čára začínala pro něho jinde. Návrh zákona tedy neřeší fakt, že veřejná funkce pro někoho je pouze přestupnou stanicí do velkého byznysu. Vyhodit někoho z funkce a následující den už se nestarat, co dotyčný dělá dál, je přímo návodem k použití.
Kdyby onen úředník věděl, že bude několik let po opuštění funkce sledován, zda nezneužívá informací nabytých v předchozí funkci - a nejen on, ale i jeho příbuzenstvo - pravděpodobně by už svou funkci za odrazový můstek do velkého podnikání nepovažoval. Návrh ODA však s podobným sledováním počítá. CO SE SOUČASNÝM STAVEM?
Na rozdíl od návrhu ODA, který respektuje právo občana mít majetek i když se stane veřejným činitelem (s výhradou, že nesmí přijímat státní zakázky a že bude po celou dobu sledována velikost jeho majetku), návrh ČSSD zřejmě předpokládá, že do patnácti dnů každý, koho se tento zákon týká, svou firmu, má-li nějakou, prodá. Totéž by pak měla udělat každá povinná osoba, která se do funkce teprve chystá. To je ovšem zásah do základních práv občana, neboť i politik je občan. Znamená to rovněž, že občan-podnikatel se nemůže ucházet o veřejně prospěšnou funkci (aniž by předtím nevyhodil své zaměstnance a nezavřel krám), což je opět zásah do základních práv občana daných mu Ústavou. V tomto ohledu je daleko přijatelnější návrh ODA, který dovoluje majetek si v určitém stavu "zmrazení" podržet, aby bylo možné pokračovat v podnikání po té, kdy už daná osoba ve funkci není.
Žádný z obou návrhů neobsahuje institut poručníka, který by byl jmenován Parlamentem a dalšími institucemi, a který by majetek povinné osoby spravoval do doby, než bude moci pokračovat v jeho správě sama. ODA tuto možnost vyloučila z obav, že by poručník mohl přivést někomu prosperující firmu do bankrotu, ČSSD se o podobném řešení nezmiňuje vůbec.
Skrytá logika problému, která sociálním demokratům zcela unikla, je naznačena v návrhu ODA. Jde o to, že státní správa potřebuje lidi schopné a pracovité. U člověka, který prokázal schopnost vypracovat se vlastní pílí, postarat se o sebe a svou rodinu a spravovat a rozmnožovat svůj majetek, se dá předpokládat, že tytéž organizační schopnosti, dobrou orientaci a pilnost projeví i při správě věcí veřejných. Kdybychom připustili, že spravovat věci obecné může kdokoliv, i bez vlastností k tomu potřebných, jen když má stranickou legitimaci, vrátili bychom se tam, odkud jsme před čtyřmi roky odešli. Do společnosti, která přeje průměrným a nedovolí vyniknout výjimečným.
Přehlédla-li ČSSD tento důležitý aspekt, který sotva může popřít, je na ní jakožto na opozici, aby se postarala o to, že majetky, o kterých je řeč, budou pouze a vždy čisté. Člověk, jehož majetek je záhadného původu, nedoložitelný žádným důvěryhodným účetnictvím, je charakteristický zcela jinými vlastnostmi, než jaké do státní správy hledáme. Obvykle jde o parazita, sklízícího z pole, které zasel někdo jiný. Takový člověk se naopak do státní správy dostat v žádném případě nesmí. A jsme opět u špinavých peněz.
Když nedávno poslanec Šuman (ODA) navrhoval do trestního řádu doplnit určitá omezení pro praní špinavých peněz, postarala se právě opozice spolu s velkou většinou ODS, aby k tomu nedošlo. Lze tedy předpokládat, že od ní cokoliv, co by se špinavých peněz týkalo, byť by i jen pro potřeby tohoto zákona, sotva asi můžeme očekávat.
Ať už požadavek majetkové a tím i morální čistoty mocných přijde od kohokoliv, doufejme jen, že jej poslanci schválí a že se nedopustí opětovného zhanobení parlamentu.
Úctu voličů, a to by poslanci měli vědět, si nelze vynutit žádným paragrafem 102, nýbrž upřímnou snahou klást všemožné překážky darebáctví všeho druhu.
Jitka Studničná