--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Karel Bedřich
Název: Třetí odboj v zahraničí
Zdroj: NN Ročník........: 0003/032 Str.: 013
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Přes snahu některých českých politiků učinit jednou provždy tlustou čáru za minulostí a dále nevzpomínat - o potrestání alespoň největších viníků mnohaletého marasmu ani nemluvě - nelze zapomenout na boj nemnoha statečných, kteří nedlouho po "vítězném únoru" 1948 odcházeli za hranice s odhodláním aktivně bojovat proti komunismu. Mnozí lidé si dnes představují exil jako pohodlnou cestu za blahobytem. Konečně, podobný postoj se neprojevil pouze v trapném vystoupení poslance Jiřího Payna (ODS), podle průzkumů veřejného mínění totiž podobná představa přežívá v mysli mnoha českých občanů. Jsme zřejmě jedinou zemí na světě, která odvrhla své exulanty. A to nejen po stránce majetkové, ale i společenské, což svědčí o hlubokém morálním propadu občanského vědomí. V žádném historickém údobí totiž nebyl exil natolik odmítán, jako dnes: pokrytectví, závist, nedůvěra - v plné kráse se opět vynořil typický čecháček kondelíkovského naturelu. Kde jste byli, když jsme my doma trpěli, bije se v prsa statečný odbojář, jenž se každý týden soužil na své chatě či chalupě a nebojácně dával v hospodě k lepšímu protistátní vtipy. Vždyť to řekl i pan premiér: "...těžší bylo zůstat v Československu než odjet, těžší bylo zůstat doma a pokusit se ta kola obrátit zase zpět..." Mohli jsme se o tom přesvědčit na přeplněných náměstích vyzdobených množstvím stupidních transparentů či v průvodech rozjásaných pracujících nadšeně pozdravujících tribuny plné zástupců lidu, strany a vlády ... Celý národ hrdě trpěl a se vzdorem v oku do volebních uren vhazoval hlasovací lístky s takovou vehemencí, že nenávidění komunisté dostávali 98 procent hlasů ...

Nebyli však pouze konformisté. Kromě těch statečných, kteří se zločinné ideologii postavili na odpor doma a pokud vyvázli z oprátky strávili mnoho let v lágrech či kriminálech, řada většinou mladých lidí odešla do zahraničí. Jejich jediným cílem byl boj proti komunismu a za obnovení svobody a demokracie v zemi. Tehdy se ještě předpokládalo, že Západ zůstane vůči rozpínavému totalitarismu neústupný a k ozbrojenému střetu dojde během dvou tří let.

Kromě zpravodajských sítí, které působily na našem území a shromažďovaly nejrůznější informace o domácích poměrech (např. americká CIC), začaly se i v zahraničí formovat prozatím týlové oddíly složené z občanů české a slovenské národnosti, jež byly většinou přičleněny k americké armádě. Podobné jednotky byly tvořeny i příslušníky jiných zemí, které byly pod kontrolou Sovětského svazu.

Čechy i Slováky bychom našli i ve francouzské Cizinecké legii (Legion Étrangére) a proti komunismu bojovali v Indočíně, kde padlo několik stovek čs. občanů (mezi jinými i M. Masopust od 3. reg. inf. v Tat-che, M. Černý od 38. žen. roty, B. Tichánek od I. parabatalionu v Tonkinu a j.). Desítky dalších padly u Dien Bien Phu či byli zajati. Ti byli dopraveni zpět do vlasti a odsouzeni k mnohaletému žaláři.

Někteří letci dříve příslušní britské RAF, se zúčastnili bojů v Koreji. Jiní bojovali ve francouzské severní Africe v Alžíru (- možno jmenovat např. kpt. K. Horu).

Několik set čs. občanů bojovalo i ve vietnamské válce v šedesátých až sedmdesátých letech a jména padlých najdeme vytesaná na zdi památníku padlým ve Washingtonu.

Česká a slovenská jména najdeme roztroušena na náhrobcích mnoha vojenských hřbitovů ve světě ...

O některých našich občanech, kteří se účastnili zahraničního protikomunistického odboje si budeme vyprávět v následujících kapitolách.

Labor Service Company US Army

Na počátku padesátých let se všeobecně předpokládalo, že konflikt mezi komunismem, přesněji řečeno Sovětským svazem, a svobodným západním světem je nevyhnutelný a ke konfrontaci dojde během krátké doby. Americké velení předpokládalo, že pro ochranu svých vojenských zařízení umístěných v Německu bude potřebovat několik divizí. Ty však k dispozici nebyly a proto padlo rozhodnutí zřídit speciální strážní jednotky (LSC- Labor Service Company) vytvořené z východních uprchlíků, zvláště z bývalých vojáků a důstojníků, kteří prošli ohněm poslední války. Jednotky se měly rovněž stát jádrem budoucího velitelského sboru národních armád, jež se měly účastnit osvobozovacích bojů proti komunismu. Později mezi politiky zvítězila idea koexistence a k přímému střetu nedošlo. Důsledky tohoto kroku nese svět dodnes. Rovnováhy bylo dosaženo za cenu totálního zbídačení stovek miliónů lidí žijících v zemích ovládaných komunisty, naprostého úpadku dříve kvetoucí ekonomiky, rozkladu společenské morálky a vzrůstu šovinistických tendencí v rozpadající se komunistické říši, včetně vzájemných ozbrojených střetnutí tak, jak je známe dnes ...

Postupně byly vytvořeny strážní jednotky složené z Poláků, Bulharů, Estonců, Litevců, Albánců a Rusů. Otcem myšlenky na zřízení čs. strážních jednotek se stal bývalý ministr obrany gen. S. Ingr, jenž tímto úkolem pověřil škpt. pěchoty Karla Černého, bývalého člena Čs. vojenské mise v SSSR.

První čs. strážní jednotka vzniká 4.2. 1952 v Kaiserslautenu u Norimberka a jejím velitelem se stává právě škpt. K. Černý. V červnu 1952 se tento tehdy patrně jediný čs. zahranišní oddíl III. odboje, označený jako 4091st Labor Service Comp. (Czechoslovakian), přestěhoval do prostoru Idar-Oberstein na německo-francouzských hranicích, nedaleko městečka světově proslulého broušením diamantů. Tam působila až do doby svého zrušení v roce 1964. Početní stav jednotky příslušející ke slavné texaské divizi Hell on Wheels (Peklo na kolečkách), se pohyboval okolo 200 mužů, kteří zajišťovali střežení vojenských objektů. Mezi jinými i první baterie 12 atomových houfnic ráže 28O mm patřících Artillery Atomy Batalion.

LSC nezanikla ani r. 1964, v následujícím roce byla zřízena 422nd LSC (Guard) v jejímž čele stál opět K. Černý až do svého odchodu do výslužby v r. 1980.

Příběh Jindřicha Najmana

Jedním z příslušníků LSC v Německu byl i Jindřich Najman (nar. 1935), jenž se pro odchod do zahraničí rozhodl na podzim roku 1952. Pro účast na majálesu v roce 1948 byl vyhozen ze státního reálného gymnázia v Teplicích. Rodina se odstěhovala do Prahy, kde se znovu vrátil na gymnázium, odkud však byl znovu po roce vyhozen a s obtížemi se dostal na elektrikáře. Ze školy byl vyhozen tentokrát společně s kamarádem J. Burešem ze smíšené česko-německé rodiny z Teplic - jako jediní nebyli ve Svazu mládeže a odmítli se jít producírovat do prvomájového průvodu ... Tehdy se také domluvili, že po vyučení utečou za hranice.

Uprchlíci

Přes hranice neutíkali sami, společně s nimi odešli i dva starší montéři Duben a Švabinský z Elektromontážních závodů. Čáru překročili 20. října 1952 do sovětské okupační zóny směrem na Freiberg. Tam potkali ženu, která ihned poznala, že jsou ze Sudet - díky přízvuku J. Bureše - navíc pocházela rovněž z Teplic ... Slíbila zavolat otce, který jim dá jídlo a ukáže cestu na Berlín. Tehdy také poznali, že Němcům komunismus příliš k srdci nepřirostl. Po chvíli jim děda donesl jídlo, mapu a ukázal další cestu. Poradil jim, aby se vyhýbali větším městům, kde poslední dobou dělají Rusové a Volkspolizei razie. Na místě se rozhodli, že na Berlín pokračovat nebudou a vypraví se do Zellenrode, kde měl Bureš příbuzné. Vyrazili tedy na Chemnitz (pozdější Karl-Marx-Stadt), tam prodali boty a cennosti, které pro všechny případy měli s sebou. Odtud odjeli vlakem do Zelenrode k Burešově strýci Bühnertovi, který je na dva dny ubytoval a potom s velkým rizikem doprovodil až k hraničnímu pásmu označenému tabulemi "Verboten Gebiet", kde se s nimi rozloučil slovy, že za řekou je svoboda. Naši přátelé se k ránu přeplazili pásmem - 27. října byli na svobodě ...

Bedřich KAREL (pokračování příště)