--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš
Název: Buďme věrni sami sobě
Zdroj: NN Ročník........: 0003/032 Str.: 014
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Buďme věrni sami sobě

Luboš Vydra

Za svůj článek "Svatí

intelektuálové"

jsem byl některými vzdělanci (netvrdím, že intelektuály!) srovnáván s novinářskou "hvězdou" předlistopadového Rudého práva Kojzarem. Přitom můj provokativní názor na jalovost intelektuálských myšlenkových konstrukcí mi doposud nikdo na základě konkrétních údajů nevyvrátil. Zato existuje velké množství dokladů o tom, že z toho co předvídali intelektuálové ještě před listopadovým převratem, se splnilo žalostně málo.

Spisovatel Italo Calvino nedlouho před svoji smrtí napsal novelu "Četba vlny" v niž jeho hrdina pan Palomar se snaží změřit a oklasifikovat něco tak živého jako je mořská vlna. " Snad by se to mohlo stát i návodem jak zvládnout složitost světa, tím že zjednodušíme její mechanismus." Výsledek všech jeho snah je zoufalý a pan Palomar odchází zneklidněn, neboť zjišťuje, že o mechanismu obyčejné mořské vlny, jakých vznikají ve světových oceánech triliony, se nemůže ničeho dopátrat.

Intelektuálství je póza,

která na cestě k otevřené společnosti by měla být překonána. A jaká je otevřená společnost? Tím, že v ní dochází k velké frekvenci střetu názorů, lidé se poznávají navzájem a přestávají se bát jeden druhého. V tomto společenství přirozenou cestou vládne značná důvěrnost, což vede k tomu, že sympatie jsou častější, nežli antipatie. Tak zvaná "slušná" společnost, je naproti tomu společnost pokrytců. Tím, že považuje projevy antipatií za neslušné, svým potlačováním je naopak kumuluje. Tyto projevy jsou pak nejen záludnější, ale i mnohem častější.

Intelektuálové se snaží povýšit, odlišit, obezdít svoji "věž ze slonoviny" všemi možnými způsoby; šprtáním cizích slov, aby "obohatili" svůj projev počínaje, tajemnými lóžemi různých esoterních společenstev, či příslušností v nadnárodních zpravodajských agenturách konče. Žene je k tomu strach z průměrnosti, aby probůh nevypadali jako ostatní plebejci, či tatáž touha, která i Karla Čapka táhla k Hradu?

Mnozí intelektuálové se v minulosti považovali za chytřejší než StB

a horlivě upřesňovali výpovědi udavačů na sebe i na jiné osoby, ba někteří se rozpovídali ve své ješitnosti do té míry, že podávali více informací, než kdyby byli jejími placenými agenty.

Že intelektuálům nebyl nikdy cizí lobbysmus, ale naopak mu udávali po celou historii civilisace své požehnání dokazují výroky Aristotelovy, když dochází k závěru, že přátelství a nikoliv spravedlnost je tím co váže společenství. Aristoteles staví přátelství nad spravedlnost, protože mezi přáteli již prý není spravedlnosti zapotřebí. Takže nebojte se soudruzi Čalfo a Adamče! Vaši intelektuálští přátelé od kulatého stolu na čele s Václavem Havlem a dalšími, od té doby co jste si přikývli na přátelství, vám na hlavě nezkřiví ani vlas. Co na tom, že se patnácti milionů obyvatel tehdejší republiky na jejich názor jaksi zeptat pozapoměli. Ptají se snad slušovičtí mafiáni a další jim podobná čeládka všeho druhu? Jako vždy, za všechno přeci může pouze cikán Růžička, který sedí v ruzyňské věznici za krádež portmonky.

Petr Pithart v "Intelektuálové v politice: dvojí disent kdysi,

dvojí zklamání dnes",

( Česká mysl XLIII, 1993), omlouvá intelektuály za nepřipravenost na rozpad komunismu. Doslova sděluje: "Nepřipravenost, kterou je třeba konstatovat, nikoliv komukoliv vytýkat, nelze již napravit. To je však stále ještě možné a užitečné vykonat, to je co nejpřesněji jí pojmenovat." Či-li pokud nelze něco napravit, ( rozuměj podle Petra Pitharta ), je nutné to alespoň pěkně zařadit do škatulek. Na co si to ti intelektuálové hrají?! Životy občanů přeci nejsou sbírka přišpendlených motýlů, či jiného hmyzu. Pokud, ale pojmenovat, pak říci, že omlouvání historické blbosti nepřipraveností, nezbavuje ty, kteří s komunisty o převzetí moci jednali, za tento čin zodpovědnosti. A pokud Petr Pithart sděluje, že "disent reflexe", který já prostě nazývám "intelektuálové" - " v minulosti existoval a že v mocenském poli byl poražen, protože nedokázal být zklamán ani na míru voličského průměru," pak pro takový výraz romantické pejchy kolem odchodu Občanského Hnití na smetiště dějin nemám slov.

Naopak právě tito lidé, kteří jako první jednali s komunisty

o převzetí moci jsou zodpovědni za všechnu skepsi, která od té doby v naši zemi vládne, za onu rozdělenost a ztrátu víry ve vládu a státní orgány, nad kterou větší snad nebylo od dob pobělohorských. Protože s oběma národy jednali jako s malými dětmi a protože se dohodli tak, že výsledkem bylo přetransformování moci komunistů do ekonomické sféry. Díky jim jsou dnes opět všude a pevně v sedle. Tento kruh lidí je zodpovědný i za to, že občané než aby podporovali tyto "disidenty reflexe", raději dali ve volbách své hlasy pragmatikům, kteří neznají "špinavé peníze".

Jak již jsem uvedl: intelektuálové se ve svém věštění většinou opakovaně díky svým myšlenkovým konstrukcím mýlí. Jsou použitelni proto pouze jako návnada pro organizované společenské zločince, kteří si svůj postup připravují s důsledností bankovních lupičů. Každá země na cestě k demokracii by udělala nejlépe, kdyby na svém ministerstvu vnitra zřídila oddělení pro boj s KGB a Komiternou, nikoliv si do vlády umístit pseudohumanistické intelektuály. Ostatně intelektuálové, protože se považují veskrze za humanisty, nemohou ani myšlenku na komunismus zcela zavrhnout, protože ten se vydává za humanismus též. Odtud i ona nesmyslná víra, že se může polepšit. Ostatně i komunismus sám si libuje v kategorizování a třídění jako intelektuálové. Svět byrokracie pak je pouze uváděním tohoto světa intelektuálů do praxe. O kolik konkrétnější, inteligentnější jsou světy zpravodajských služeb a mafií. Jakeš, či Adamec, šli ve své neinformovanosti, pouze jako jakési předpotopní příšery svojí trpkou cestou k zániku. Tu ve skutečnosti rozhodovala grupa Krjučkov, Bakatin a další megalomani v pozadí, snící dodnes o realizaci kosmického komunismu za pomoci ovládnutí psychických sfér miliard otroků , (viz . Kašpirovský, který kandiduje za extrémně nacionální stranu Vladimíra Žirinovského). Je proto pochopitelné, že Ljubjanka nikdy jejich seznamy nevydá.

Dar svobody, jakou by nám chtěl dát Petr Pithart

a další intelektuálové seskupeni kolem OH - dnes Svobodných demokratů, ale někteří jako političtí turisté odešlí i do jiných stran, je opravdu "dar nad lidské síly". Lidé si totiž nepřejí abstraktní svobodu podle Heideggera a pod., ale přirozeně tíhnou ke společnosti, kde by měli k sobě blízko. Ať již jako bytosti, které spolupracují na nějakém smysluplném díle, jako třeba je menší obchod, posádka lodi, redakce novin, atd., pokud to ovšem berou v pozitivním slova smyslu. Především však jejich představa svobody je naprosto konkrétní. Také redakce NN má mnohem blíže k Exupéryho "Citadele", či "Zemi lidí", než aby si lámala hlavu nad "nesmrtelností chrousta". Otázkou pak ale je, proč by právě intelektuálové měli rozhodovat za občany i v politice, když občané se mohou, a často i lépe, rozhodovat sami za sebe, bez nich. A koho z nás zajímá Pithartovo škatulkování disentu na dvojí disent: " disent protestu" a "disent reflexe". Známe pouze ty, kteří byli ochotni nasadit v každém případě svoji kůži, mezi něž patřili i přes naše současné názorové výhrady v oblasti politiky, především Petr Uhl a Anička Šabatová, a pak na některé další, kteří zalezlí ve svých maringotkách a kotelnách nechtěli mít žádné problémy, aby mohli třeba pod pseudonymem vydávat v zahraničí svá "nesmrtelná" díla. Ale byla jiná doba a my s chutí četli jejich věci, pokud se nám někdy dostali do rukou. Situace připomínala zvěř prchající před požárem, kdy tygr a vlci běží vedle jehňat a antilop. Inu časy se změnily a když požár zmizel za horizontem, jehňata a antilopy se začaly domýšlivé na svůj klid pást a tygr se smečkou vlků dostal hlad. Všichni se tedy začali chovat normálně. V tomto poněkud humorném příkladu rozdílnosti je obsažena myšlenka, že "radikálové" jsou netrpěliví nikoliv proto, že si své zklamání neodbyli již před listopadem jako Pithartův "disent reflexe", ale jsou takoví ve smyslu "elan vitae": - "Jsem bdělý jako na širém moři. Ne trpělivý, protože radost je v chůzi a o cíl nejde." (Exupéry: Citadela) K našemu úsilí totiž nepatří jen cíl, s jehož iluzorním dosažením se lze někdy až příliš snadno z pohodlnosti spokojit, ale i svoji nezastupitelnou hodnotu má cesta.

Zdá se, že romantická nadnesenost našich intelektuálů ani nadále nechce vidět z čeho lidé byli tehdy nespokojeni. Zda z problému existence "říše zla" jako fenoménu filosofické úvahy, či jako možnosti i zde něco prožít. Síla života, jeho chuť a pocit svobody, je jak se jeví, v mnoha případech opět silnější, než síla filosofických pravd. Vzpomeňme jen kolik bylo "králů Krys" v našem předlistopadovém československém koncentráku. Ale nejenom "Krys". Byl tu i Petr Cibulka, Jíří Gruntorád a dnes Mareček.

Zklamání se nemůže rozvinout u lidí, kteří neselhali mravně sami před sebou. A pokud takoví lidé žádají nápravu společnosti, pak tak činí plným právem. Bohužel současně probouzejí i vlnu odporu u těch kteří tak pevní nebyli, neboť tímto počínáním vyvolávají v těchto lidech strach ze své - jak by řekl Jíří Orten - malé víry. Žádná osobnost však nemůže růst jinak než z přemáhání tohoto strachu.