--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Grünthalová Pavla
Název: Nobelova cena premiérům
Zdroj: NN Ročník........: 0003/032 Str.: 007
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Když se v polovině listopadu republikové představenstvo Hnutí za demokratické Slovensko usneslo, že

navrhne V. Mečiara a V. Klause na Nobelovu cenu míru, zdůvodnilo to tím, že Mečiar a Klaus jsou: "hlavní koordinátoři klidného rozdělení československé federace". Nemám v úmyslu se zabývat nesmyslností celého návrhu, počínaje tím, že republiková rada jakési strany nemá vůbec právo kandidáty na Nobelovu cenu navrhovat a konče tím zda právě rozdělení Československa zaslouží být takto oceňováno. To vše je tak zjevně "mimo mísu", že je škoda ztrácet čas komentováním tohoto aktu.

Co mě však zaujalo, bylo "ocenění", kterého se tím dostalo předsedovi ODS, ze strany vedení HZDS.

Nejprve jsem si pomyslela, že jde o snahu snížit kredit V.Klause mezi českými občany. Ovšem při vysokém mínění, které o sobě má vedení HZDS a při spoustě problémů, které před ním stojí, se takovýto výklad jeví nepravděpodobný. Prostoduchá víra ve vlastní sílu a neomylnost je u činitelů HZDS tak veliká, že i tento návrh na udělení Nobelovy ceny oběma premiérům, byl zjevně míněn zcela upřímně.

Co k tomuto "vysokému ocenění" V.Klause republikové představenstvo HZDS vedlo, je tedy otázka hodná rozboru. Předkládám proto svou soukromou analýzu této věci, jakýsi pokus o nalezení některých společných tendencí a kroků v politickém jednání a vystupování V.Klause a V.Mečiara, aniž bych si činila nárok na její úplnost, či dokonce neomylnost. Pocit vlastní neomylnosti je ostatně jedním ze zřetelných společných rysů, kterými se oba předsedové vyznačují, a to jak v roli premiérů, tak v roli předsedů stran.

Dalším typickým rysem obou je křečovitý odpor ke kritice své osoby i stran, v jejichž čele stojí, snaha kritické hlasy (a kritiky) dehonestovat, označovat je za osoby, které tomu co stranické a vládní "vrcholy" činí nerozumí, ať z nedostatku informací (!), nebo z nedostatku dobré vůle chápat. Často je dokonce přímo označují za nepřátele: demokracie, klidu ve společnosti, ekonomické reformy, promyšlených kroků vlády, národa, slušných občanů, atd.

Podstatným společným rysem navržených kandidátů Nobelovy ceny je i jejich výrazná nespokojenost se sdělovacími prostředky a novináři, kteří : informují špatně, neumějí si vybrat podstatné, záměrně zamlčují, či zkreslují výroky ministrů, politických představitelů, vnášejí neklid do řad občanů, hledají laciné sensace, kritizují nekonstruktivně atd. atd. - prostě stěžují oběma premiérům a předsedům jejich nelehkou a téměř dokonale vykonávanou činnost.

K nerozeznání je rovněž personální činnost obou premiérů (předsedů). Oba se rádi obklopují lidmi servilními, za největší přednost svých spolupracovníků považují naprostou loyalitu a obdiv šéfům. Oba také lidi tohoto typu ve svém okolí všemi silami brání, i když mají v širém okolí "z ostudy kabát", a svou práci dělají špatně.

Naopak lidi kritické, kteří mají své názory, se šéfy se přou a trvají na dodržování volebních programů, vládních prohlášení a pod., považují oba "kandidáti" za nežádoucí a rychle se jich zbavují. Na příklad pod průhlednou a neprokazatelnou záminkou, že jejich kritika, či nesouhlas, je veden neuspokojenými mocenskými ambicemi.

Oba rovněž považují své strany za vrchol dokonalosti, za záruku positivního vývoje ve státě a dění v nich za nejdůležitější události, přesahující dokonce hranice našich dvou pidistátů. (Kongres ODS označil V.Klaus za největší politickou událost roku).

Mohla bych pokračovat dál, ale každý občan to může udělat sám.

Rozdíly v metodách práce a politickém přístupu k řadě problémů, mezi V.Klausem a V.Mečiarem, nejsou tedy zdaleka tak velké, jak by se mohlo na první pohled zdát. Mám dokonce nepříjemný pocit, že se navzájem v mnohém liší stále méně. Pocit vlastní vyjímečnosti, neomylnosti a velikosti, jistý mesianismus a zdůrazňování svých zásluh na evropské, ne-li světové scéně, začíná už u obou dvou vypadat trapně a přesahovat hranice v civilizovaném světě obvyklé. Blíží se spíše projevům podivných přechodných politických veličin africké provenince.

Jinak spíše útrpný smích vzbuzující návrh na udělení Nobelovy ceny, nebyl tedy zase tak zbytečný. Vyzývá nás totiž k novému úhlu pohledu při srovnávání politické situace u nás a na Slovensku.

Politická východiska ODS a HZDS a zejména úspěchy, kterých tyto strany za rok své samostatné činnosti jsou nesrovnatelné.

ODS za předsednictví V.Klause, stejně jako česká vláda za jeho vedení, dosáhla nemalých úspěchů, které oceňují i občané české republiky, vyjadřovanými volebními preferencemi. Na Slovensku došlo naopak ke zřetelnému poklesu důvěry občanů ve vládu, HZDS i V.Mečiara.

Tím méně pochopitelné a tím víc znepokojující je, pro další vývoj ODS i české vládní politiky, jsme-li nuceni konstatovat některé výše uvedené společné negativní rysy působení vedoucích představitelů těchto dvou států.

Pavla Grünthalová