--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Karel Bedřich
Název: Třetí odboj v zahraničí
Zdroj: NN Ročník........: 0003/033 Str.: 008
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

V předešlém pokračování jsme v kapitole Uprchlíci sledovali strastiplnou cestu mladých utečenců na svobodu.

Překročili řeku Saalu, která vytvářela hranici a byli v západní části Německa. Svou roli sehrálo i počasí, onu noc byla hustá mlha a museli by volkspolicajta porazit kdyby ho potkali ... Hranice nebyla ze západní strany hlídána a nejspíš ani nebylo proč. Došli až téměř k Hofu, ale stále nemohli uvěřit tomu, že jsou na svobodě. Zkušený Honza Bureš jim poradil, aby sbírali noviny, podle titulů se nejlépe pozná, kde jsou. Stále totiž působil strach z všemocných estébáků - v živé paměti měli falešnou celnici a stejně "pravou" služebnu americké CIC U tří seker ... V Hofu se ohlásili na Grenzpolizei, kde uprchlíky nakrmili a sepsali s nimi protokol. Později dorazili do Norimberka, kde byli několik týdnů vyslýcháni americkou CIC. To se ještě několikrát opakovalo, pracovníci agentury chtěli mít jistotu, že nejsou nastrčeni komunistickou rozvědkou. Otázky byly stále stejné: jak utekli, kdo jim pomohl, koho znají v ČSR, jaké znají podniky, apod. V další etapě je předali anglické a francouzské rozvědce a rozhovory se opakovaly. Samozřejmě, že dostali jídlo a denně i 20 amerických cigaret a 10 marek, to bylo v poválečném Německu celé bohatství. Později dostával jako kvalifikovaný montér 2,10 marek na hodinu ...

V lágru

Po vyčerpávajícch výsleších dostali papíry a odešli do utečeneckého tábora Valka v Norimberku, jenž původně sloužil jako koncentrák pro ruské zajatce ukrajinského původu. Po přijetí dostali tzv. Laufzetl (- propustku), se kterou obcházeli německé úřady kvůli přihlášení. A tehdy absolvovali poslední výslechy, tentokrát od Gehlenovy zpravodajské služby.

Valka lágr byl pověstný a v mísily se v něm veškeré národnosti východní Evropy: utečenci z Polska, Ruska, Československa, Bulharska, Jugoslávie a všechny možné národnosti žijící na území bolševického Ruska. Jeho obyvateli však byli i Španělé, lágr hostil na 12.000 lidí. Čechů a Slováků tam tehdy bylo asi nejvíc, odhadem 4 - 5.000 lidí. Slováci tam tehdy převládali, obývali čtyři baráky a povětšinou šlo o nejrůznější sorty zastánců Tisova Slovenského štátu - bývalí členové HSLS a příslušníci Hlinkovy gardy, prostě všemožná chamraď ...

Baráky byly ještě původní z dob zajateckého tábora a o stravě lépe nemluvit, nestála za nic. Většinou to bylo jídlo v Německu oněch let obvyklé - Eintopf nebo Bratering mit Marmelade (- pečivo s marmeládou), brambory v uniformě (- ve šlupce), k večeři půlka bochníku chleba, marmeláda, margarin nebo kousek ryby nebo salámu. Mimo stravu dostal utečenec ještě 13,75 marek jako Taschengeld (- kapesné). Podmínka byly v lágru příšerné a s odstupem doby je těžké si to představit. Byl to v podstatě boj o přežití, jehož hlavním důvodem bylo jediné - emigrace mimo Evropu, většinou do Spojených států (- k získání vystěhovaleckého pasu člověk potřeboval ručitele) nebo Austrálie - dostat se tam bylo lehčí, exulant byl vybaven hygieneckými potřebami a hurá na loď.

V lágru se objevovali i uprhlí českoslovenští politici, např. Hora, Laušman nebo Zenkl a svorně si vyčítali, kdo měl větší podíl na prohře zbylé čs. demokracie a bolševickém převratu v únoru osmačtyřicátého ... J. Najman byl tehdy členem 12 politických stran, každá totiž lovila duše za obligátních 5 marek a stálo za to vyrazit po schůzích.

Tehdy také dostal Lagerausweis a začal vydělávat - ve městě skládal uhlí za marku na hodinu, čistil cihly z válečných trosek a skládal je na dřevěnou paletu. Z podobných cihel povstal z ruin nový Norimberk a obnovené Německo.

Československý Valka-exil

Většina z tehdejších obyvatel lágru byli idealisté a těch bylo více než 80 procent, mnoho z nich věřilo, že dojde ke střetnutí a vrátí se domů vyřídit si účty s komunisty. Proto také zůstávali v táboře. Ze zbývající části bylo asi 10-15 procent hochštaplerů - ti jsou všude a zpravidla působí potíže. Později se od Američanů dozvěděl, že mizerné sociální podmínky v lágru nebyly z pouhého nedostatku; v blátě a špíně se nejlépe poznávají lidské charaktery ... Převážná část uprchlíků byli mladí lidé, kteří čekali na příležitost chopit se zbraně a jít bojovat za osvobození země od bolševismu. Tehdejší exil nelze s pozdějšími "osmačedesátníky" vůbec srovnávat. Většina z posrpnových utečenců se rekrutovala z komunistů, kteří v počátcích režimu nebyli nečinní a nechtěnému rudému dítku vehemetně pomáhali na svět. Vlastní vinou se v onom roce ocitli na druhém křídle - šli samozřejmě vždycky s tím, kdo byl u moci - některým potom nezbylo nic jiného než odejít. Nebylo mnoho těch, kteří pochopili a snažili se odčinit svůj podíl viny na domácích poměrech. Bohužel ani oni se nikdy nezbavili iluzí o jakési třetí cestě ... Z posrpnové vlny nebylo málo ani těch, kteří odcházeli za lepším, aniž jim kromě ekonomického nedostatku cokoli hrozilo, nějaký bolševický režim, který pronásledoval své odpůrce jim byl totiž naprosto lhostejný, to se jich přece netýkalo ... V táboře se občas objevovali také verbíři francouzské cizinecké legie, kteří na ruku vypláceli zálohu a rekrut měl odjet do francouzské zóny a nastoupit do kasáren. Byla bída a každý výdělek byl dobrý, záloha nebyla vysoká: 50 - 100 marek, ale pár dnů se dalo vyžít. Naši hoši si plácli dokonce dvakrát, potom jenom stačilo za Wützburgem šikovně seskočit z vlaku ...

V americké armádě

Uplynul rok a Honza Bureš koncem roku 1953 zjistil, že se v Německu formují pod americkým velením národní jednotky. Jedna z nich byla československá a vznikla pod označením 4091st LABOR SERVICE COMPANY (Czechoslovakian). Jejím velitelem byl cpt. Karel Černý. Oba kamarádi odjeli do Norimberka, kde bylo velení LSC.

Jednou z největších amerických základen byla právě v Kaiserslautenu, kde bylo i přijímací středisko cizineckých jednotek dobrovolníků LSC. Vyšší velení měli pevně v rukou Poláci, jichž tam bylo téměř 20.000, většnou to byli příslušníci rozpuštěné exilové armády generála Anderse nebo bojovníci S. Bandery. Styky mezi nimi a Čechoslováky nebyly nijak vřelé, často totiž docházelo ke konfliktům. Vyčítali jim, že po nich stříleli a teď za to mají doma komunisty ...

Vybudovat vojenské útvary určené přímo pro bojovou činnost nebylo možné, Američané totiž udržovali s komunistickými režimy ve východní Evropě diplomatické styky, proto byly formovány tzv. pracovní oddíly (LSC). V případě ozbrojeného konfliktu se měly tyto jednotky stát základem osvobozeneckých vojsk.

Asi po týdenním prověřování byli oba přátelé přijati, chodili uklízet silnice nebo umývat nádobí v kantině. Velení respektovalo i osobní zájmy vojáků, Honza hrál perfektně na trubku a byl zařazen do kapely. Jindra chtěl do české jednotky a již tehdy ho polský důstojník upozornil, že bude zařazen do česko-slovenského oddílu, protože český útvar pod velením cpt. Černého v Nach Bolenbachu má plný stav. A tak se stal příslušníkem druhé jednotky (4O58th Labor Service Company) pod velením Slováka cpt. Danka, jenž byl příslušníkem bývalé Rychlé divize, která se zúčastnila tažení v Rusku. K jednotce přišel nedlouho potom, co přesídlila z Wormsu do Bad Kreuznachu. Tam také zjistil, že je to spíše slovenská kompanie, v důstojnickém sboru byl jediný Čech por. Richard Bok. Mezi osazenstvem se nacházeli nejrůznější lidé, např. zastánci samostatného Slovenska Bakoš, Niklas, Ferjenčík, další byli bývalí příslušníci Svobodovy východní armády - Chiminec, Paruska, Mokrý, Malinič, kteří pocházeli z Volyně. V oddílu nechyběli ani hoši, kteří se po odsloužení závazku vrátili z francouzské cizinecké legie, byli to např. Hejmala, Primas, Alšer. Bojovali v Indočíně a od nich se také dozvěděl, že množství Čechů zajal Viet-Minh u největší francouzské základny Dien Bien Phu, kde v džungli padl celý český prapor. Ti ještě měli v živé paměti Valku z osmačtyřicátého, kdy byly táborové podmínky mnohem děsivější.

Armádní boogie-woogie

US Company se skládala z pěti čet po 4O mužích, z nichž čtyři byly bojové a jedna overhead - pracovní, do ní patřili kuchaři, kantina, saniťáci, holiči i krejčí. Každá jednotka byla v každém ohledu samostatná, měla svého doktora i vojenského kaplana.

Všude vládla bezvadná čistota: podlaha se každý den leštila, nikde nesmělo být zrnko prachu a každý týden byla inspekce. Jednou si stěžovali americkému instruktorovi cpt. Blackovi od Rangers - tehdy měli být přeškoleni na výsadkové jednotky - a ten jim odpověděl: "V ruské armádě zemřely 4 milióny lidí na svrab a neštovice, to se v americké armádě stát nemůže ..."

Kontroly byly přísné, cpt. Black třikrát za den navštěvoval kuchyň a po nádobí jezdil bílým kapesníkem, zda tam nezůstaly zbytky omastku, a na námitky, že je to buzerace, odpovídal, že pokud se jim to nelíbí, mohou odevzdat mundůr a odejít ...

US Army je dokonalá instituce, kdo nosí její uniformu, ji zároveň reprezentuje a pokud neporuší pravidla, vždy najde zastání. Většina vojáků nechodila mimo kasárna v uniformě, protože to voják v uniformě neměl lehké - musel mít tři puky na zádech, tři puky vepředu, z toho dva přes kapsu. Před odchodem z kasáren musel voják ukázat nehty, dýchnout, má-li vyčištěné zuby a empík mu prohlédl i uši. Disciplina musela být vzorná a hlídacími psy byli právě empíci (Military Police, vojenská policie). Ti kontrolovali doslova všechno, několikrát denně zašli i do vojáky vyhledávaného baru Capri, a pokud našli vojáka s děvčetem na klíně, sebrali mu identifikační kartu a odvedli ho ven k džípu, kde mu pořádně nařezali.

Jistěže to byl dril, ale měl smysl, nebyla to žádná bezduchá buzerace. Všechno to trvalo do pěti hodin odpoledne, potom bylo volno, voják mohl obléknout civil a vyjít do ulic. Žold byl solidní a pokud voják nedělal potíže, měl pravidelný postup. Profesionalita byla všude zřejmá a vojáci byli na uniformu hrdí.

(pokračování příště)

Sestavil B. Karel