--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kebrle Jiří
Název: Názor českého emigranta
Zdroj: NN Ročník........: 0003/033 Str.: 014
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 06.12.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Zbývá sice ještě několik dní, abych krátce před vypršením lhůty zajel do Vídně na Velvyslanectví České republiky, a požádal o vrácení českého občanství, které jsem pozbyl doručením Listiny o propuštění ze státního svazku České socialistické republiky ještě na území ČSSR dne 1. září 1980.

Nebyl jsem ale žádný komunisticko-chartistický prominent, ale pouhý osamělý, mimo hranice svého působení, neznámý dělnický rebel, a tak po pádu (dnes se ptám, byl to doopravdy pád?) komunistického režimu také samozřejmě nikoho nenapadlo, aby mne nabídl, aniž bych o to musel sám požádat, zpátky české státní občanství, jako bych ho nikdy neztratil.

A právě v této zdánlivé maličkosti je háček, na který bych mohl nehezky doplatit. Požádám-li totiž o vrácení českého státního občanství, vystavuji se tím nebezpečí ztráty rakouského státního občanství, jehož vlastníkem jsem od února 1987.

Za třináct let v Rakousku jsem si z jakžtakž průměrného dělnického platu nestačil nahrabat tolik, abych se mohl pustit do tak riskantního dobrodružství, jakým by byl v pětapadesáti, a bez možnosti mít vlastní střechu nad hlavou, trvalý návrat do staré vlasti. Poněvadž platí stále ještě téměř všechny komunistické zákony a nařízení, mezi něž patří i to, že jako český občan nesmím mít žádné pohledávky v cizině, a tak, abych si musel také urychleně nechat proplatit od rakouského Pensionsversicherungsantaltu der Arbeiter (Ústav důchodového zabezpečení dělníků) částku, kterou jsem tam za těch třináct let zaplatil. Samozřejmě bych ale nedostal druhou polovinu této částky, kterou za mne platil zaměstnavatel, včetně zúročení celkové částky, z čehož se pak, ale nejméně po patnácti odpracovaných letech, vyplácí důchod. Po těch patnácti minimálně odpracovaných letech je to např. 28 % z průměrného měsíčního výdělku za těch patnáct let.

Po třinácti letech ještě na žádný důchod nemám nárok, jedině na invalidní, a ten bych, kdybych se vrátil do Čech, nedostal, za pět let odpracovaných v Německu v letech 1968-1973 nedostatnu už také nic, protože mne tehdy po návratu do ČSSR přikázala jakási Správa pro věci majetkové a devizové, že si musím nechat vyplatit to, co mi bylo v Německu strháváno na důchodové pojištění. Jelikož tato relikvie z dob vlády proletariátu dosud existuje, dopadl bych při návratu do České republiky stejně, jako když jsem se v krátkém pohnutí mysli vrátil koncem roku 1973 na tzv. amnestii prezidenta republiky zpět do ČSSR.

Za léta odpracovaná v tehdejší ČSSR bych nedostal také nic, protože jsem podepsal prohlášení, že se zříkám veškerých nároků vůči čs. státu, což znamená také všech odpracovaných let od svých osmnácti let, t.j. v mém případě od roku 1956-1968 a od roku 1974 do roku 1980, což představuje 18 odpracovaných let na výstavbě "rozvinuté socialistické společnosti".

Z čistě pragmatických důvodů tedy zůstanu devizovým cizozemcem, poněvadž nehodlám riskovat, že po zbavení rakouského občanství a případné ztrátě zaměstnání, což by mne mohlo potkat, dříve než se nadám, budu poslán šupem, odkud jsem kdysi přišel. Tu radost soudruhům s lidskou i bez lidské tváře neudělám!

Nemohu se také smířit s tím, že dosud nebyl potrestán, ba ani postaven před soud žádný z komunistických zločinců a že stále ještě může volně působit organizace, která se považuje za následkyni zločinecké KSČ, a dokonce být zastoupena v parlamentě, a podílet se na zákonodárství demokratického státu.

Wels, v den svatého Mikuláše, 6. prosince 1993

Jiří KEBRLE

Österreich