--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Veselá Jana
Název: Svoboda musí být zaplacena krví
Zdroj: NN Ročník........: 0003/033 Str.: 026
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

9. prosince se u příležitosti vydání knížky "Indolence" (netečnost, lhostejnost) konala v Literární kavárně v Betlémské ulici autogramiáda spisovatele a věčného rebela pana Jana BENEŠE. Naši čtenáři jej znají jako autora knížky povídek "Do vrabců jako když střelí" (Naše vojsko, 1963). Pan Beneš, nar. 1936, odešel do exilu 28. 8. 68, protože s ním státní moc o rok dříve vedla politický soudní proces, o kterém nová kniha vypráví, ale už v lednu následujícího roku byl zase doma. Tady zjistil, že mu jde o život, a tak v řijnu opět opouští Československo. V roce 1990 se definitivně vrací do vlasti.

Využila jsem laskavosti pana Beneše a zeptala se ho, jak on vidí dnes tolik diskutovanou českou otázku, dále na První republiku, i na ty další, na současnost i budoucnost našeho státu. Ale protože pan Beneš mluví stejně lehce, jakoby psal, nebudu rušit a nechám volně plynout jeho slova.

V roce 1918

nastala paradoxní situace. Uvědomte si, že Československo bylo vítězným státem. My jsme měli armádu, dokonce letectvo a - což se neví - námořnictvo ještě dříve, než země existovala. Byla to armáda bez vlasti, dobrovolníci. Těch, kteří byli ochotni umřít za svou myšlenku, a velice často za ni také umírali - legionářů, odbojářů - bylo 150 - 180 000. Těch, kteří nosili v této válce uniformy poražené strany, bylo přes dva miliony.

První československá jednotka, tehdy česká družina, vznikla zásluhou jednoho ruského, mírně šíleného generála, Alexandra Nikolajeviče Chodoroviče, 20. 8. 1914. Do bojů zasáhla už v říjnu 1914. V té době byl ještě Masaryk poslancem vídeňského parlamentu. Na vojenskou složku odboje díky Benešovi vůbec nevěřil, ani když už byl v emigraci. Myslel si, že to vyřídí jednáním se spojeneckými vládami.

Nebýt lidí, kteří umírali a byli ochotni umřít a obětovat se, - ona to nebyla legrace, hnít někde v zákopech - úřednická složka by nikdy neměla šanci.O tom všem Masaryk velice otevřeně mluvil v nejznámějších Hovorech s TGM - pero Čapkovo, ale ústa Masarykova. Rota "Nazdar" na francouzské frontě v květnu 1915 padla téměř celá, tam se zachránili asi čtyři lidé. Zkrátka svoboda je statek, který se vždycky a zásadně platí krví. Pokud tohleto nevíme, tak nebudeme svobodní.

O Edvardu Benešovi

si myslím to nejhorší. Já už jsem o tom mockrát psal, dokonce jsem byl nějakými příznivci presidenta Beneše vyloučen z národa českého, takže se nechci opakovat. Myslím si, že to byla příšerná osoba, která může za 90% našeho neštěstí, neboť vytvářela podmínky pro vznik národní povahy, která se dá posléze vyjádřit jediným slovem. Není slušné, já ho přes to řeknu, uprdnuto. Uvědomte si, že Beneš byl autorem spisku "Budoucnost socialismu v Evropě", vydal ho v roce 1911 v Paříži nákladem Grafické unie českých dělníků tiskařských. Jistě, tenkrát měl socialismus jiný význam, ale je to spisek, ke kterému by se dneska chtěl málokdo hlásit. Tentýž Edvard Beneš jako sekretář Českosslovenské národní rady, když si legionáři po sjezdu v Čeljabinsku rozhodli, že zahájí ozbrojené akce proti bolševikům za své vlastní osvobození, poslal z Paříže jako vrchní státní činovník telegram, kde nařizoval okamžité zastavení bojů. Oni je skutečně na východní straně magistrály zastavili. Dále nařizoval předání viníků z řad důstojnictva k bolševickému soudu.Beneš zásadně nenechal vyrůst nikoho, kdo by ho převyšoval. Např. vyřídil generála Gajdu. Kdyby Gajda, ať byl jakýkoliv, zůstal náčelníkem generálního štábu, tak by se v roce 1938 bojovalo. A z tohoto boje mohlo vzniknout něco, co by byl československý národ, protože svoboda se platí krví. Jakmile bychom měli oběti, tak by zavazovaly. Teď padne jméno Jiří Mucha. On udělal skutečně mnoho heroických činů, měl mnoho dobrých vlastností. Jeho agenství bylo určitým zklamáním. Pamatuji si, jak jednou vykládal skupině lidí, ve které jsem také byl, že ho hlášení rozhlasu 5. května zastihlo někde v Cáchách. Vzal sud benzínu, sedl do džípu a přejel asi čtyři fronty - jak bylo Německo rozbité, - a opravdu projel až do Prahy. 7. května už byl tady. Potkal nějakého kamaráda, který se ho ptal, co dělal za války. No, já jsem byl tam a tam, lítal jsem nad Německo atd., to víš, taky jsem zažil hodně strachu. A kamarád mu povídá: "Člověče, to já jsem pašoval husu z Mirošova do Prahy a to jsem se taky posral strachy". A tam je ten rozdíl v postoji ke svobodě.

Náraz reality

Rok 1938 měl za následek nezměrné oběti, a ty byly marné. Když byly marné, tak proč jsme tedy vůbec dělali republiku? Nevydrželi jsme první náraz reality. Tím jsme otevřeli možnosti Hlinkovi a všem ostatním. Že koncepce zahraniční politiky byla mylná, to je pravda. Poláci bojovali, prohráli to, ale zůstal jim duch, kterého my jsme se tím rokem 1938 zbavili.

Podle mého názoru ta tak zvaná očista naší současné armády,už jsem to napsal, ještě když jsem směl psát do Telegrafu, je prováděna panem ministrem Baudyšem tak, že kdyby to dělal agent KGB, nemohl by to dělat hůře, z mého hlediska hůře. Pokud budeme mít armádu, která bude poslouchat politická místa, tak je to celkem jedno: tahle armáda je stejně na zrušení. My žádnou armádu nepotřebujeme. Potřebujeme nějaký sbor, který by zasahoval v případě přírodních katastrof a v podobných extrémních případech. Ale armáda jako taková se tady jeví zbytečná. V celé historii Československé republiky, jsme měli vždycky dobré vojáky, pokud to byli dobrovolníci. Profesionální armáda se nikdy do boje nedostala. To neznamená, že lidi bojovat nechtěli.

O důstojnosti

Trošíčku důstojnosti jsme opět nabyli v roce 1989. Já jsem byl v té době v Americe, ale sledoval jsem to, celý slavný listopad mám na videu. Víte, kdy ta důstojnost od nás odkráčela? Když se v parlamentu začali bavit o pomlčce. To americká televize také uváděla. V tu chvíli jsme věděli, že je Českoslsovensko v háji. Uvědomte si, že rozdělení státu bylo ve scénáři, protože když se dělalo sčítání lidu, tak jste sice mohli napsat, že jste národnosti lašské nebo cikánské nebo jakékoliv jiné, ale nesměli jste napsat Čechoslovák. To se nezapočítávalo. Podle toho, co jsem vyčetl v tisku, tak kdo napsal československou národnost, toho podle místa bydliště napsali buď jako Čecha nebo Slováka. Tam došlo k manipulaci. A tohle už si opět nechali Čechoslováci líbit.

Pamatujete se na ten krásný Sicův film Generál della Rovere? Bylo to o člověku, který byl omylem považován za jednoho z vůdců italského odboje proti Němcům. Když ho Němci chytili, tak se nakonec do té omylem přisouzené role tak vžil, že se dal zastřelit. Ti naši přední vůdci v devětaosmdesátém bohužel nedohráli svou roli do konce. Zapomněli se nechat zastřelit. Mně například velice osobně urazilo, když muž, který začínal heslem "Skončit s vychcaností", předváděl věci, které nemohu nazvat jinak než vychcanost. Např. když řekl, že žádný z jeho spolupracovníků nemá potíže s lustracemi. Několik dnů, ne-li hodin, před tím, než toto prohlášení udělal, musela z kanceláře presidenta republiky odejít řada lidí, kteří by potíže měli, přičemž nejvrchnější padouch byl pan Koecher. Jak to působilo na lidi v Americe, kteří pana Koechera řadu let honili, než ho uhnali, to si netroufám soudit. Navíc mohu dodat, nemohu dokázat, že když se ptala americká ambasáda, zda je pravda, že u presidenta pan Koecher pracuje, dostala odpověď, že tam pan Koecher je, ale že je to pouhý jmenovec dotyčného Koechera a že se zřejmě jedná o insinuaci (pomluvu) nějakého závistivého emigranta. Nevím, koho tím mysleli. Panu Koecherovi na párty 4. července na americké ambasádě sňali otisky prstů a ukázalo se, že to JE TEN pan Koecher. Jistě se najde někdo, kdo mi bude dokazovat, že to bylo úplně jinak, já s tím souhlasím, bylo to úplně jinak, ale pan Koecher je ničema Koecher. Přesto odjel jako presidentův envoy (vyslanec) do jižní Afriky, kde ho po čtyřech dnech zbalila jihoafrická policie a poradila mu, ať už tam nikdy nejezdí. Což dokázat mohu. Na druhé straně byl pan Koecher natolik na úrovni, že během těch čtyř dnů, byť tam byl jako presidentův vyslanec, se stačil stát zástupcem jakýchsi jihoafrických firem pro Evropu.

Kdy to vlastně začalo

V roce 1989 to nebyla revoluce, to byl převrat. A převrat, jak známo, se děje dohodami. Tak, jako převrat v roce 1918, když rakouská vláda řekla, že už tady nebude vládnout, a vzal to národní výbor. V osmdesátém devátém to začalo 14. listopadu. Pustili jsme večerní zprávy, celkem se nic nevědělo, jen to, že odsud utíkali východní Němci. Zůstávaly tady trabanty, Němci z vlaků vyhazovali české peníze a na nástupištích se o ně prali Češi. To na mne působilo velmi otřesně. Najednou se v těch zprávách ukázalo muzeum v inversním oparu, a před ním stál Dan Rather a hlásil se z Prahy. Říkali jsme si, no nazdar, Dan Rather se hlásil z Kábulu a za tři dny tam byli Rusové, Dan Rather se hlásil z náměstí Nebeského míru v Pekingu a byl tam masakr, co přijde v Praze? Skutečně, za tři dny nato bylo odvysíláno, že byl zabit student Šmíd, zprávy z Prahy americká televize vysílala celou noc. Další moje vzpomínka je, že reportér říkal: "A nyní vás zavedeme do tajného centra Občanského fóra v Laterně Magice". A pak jsme koukali jak blázni, protože tam seděl u počítače Koecher. To byl poněkud šok. Na Václava Havla se národ upnul. On sám za to nemůže, to by bylo nespravedlivé, tohle říkat (a co scénář, pane Beneši?, pozn red.). Ale mohl udělat víc. Národ věřil, že osobnost Václava Havla bude takovým faktorem, který dokáže všechny rozpory vyrovnat. A on na jedné straně řekl, že Únor 1948 byl puč a že je nutno tu revoluci dokončit, ale na druhé straně řekl, že potřebujeme kontinuitu legality. Ta legalita, o které mluvil, byla zcela komunistická. A opět nám ji dělali pan Rychetský s panem Jičínským! Čili nedá se mluvit o nějaké revoluci. Dá se mluvit o tom, že síly komunistického světa se pokoušely s panem Diensbierem v čele táhnout to u nás dál. V této situaci se debaty rozmělňovaly tím, že se začalo mluvit o pomlčkách, ačkoliv člověk kalibru Václava Havla, v době, kdy byli komunisté bezsebe strachy, mohl v tom parlamentu vstát a říct: "A nyní se vyhlašuje ústava z roku 1920 s plnými důsledky. Pokud jde o národnostní otázky, budou vypracována prováděcí nařízení později, po svobodných volbách". Kdo předběhl tento vývoj, bylo občanstvo, které dokázalo v roce 1992 komunisty většinově nikam nenavolit. Lidi předběhli i toho Havla. Ale v r. 1989 dostali, co chtěli, a upřeli svou víru na někoho, od koho si slibovali, že jejich naděje naplní. Před listopadem tady byla vůči Havlovi negativní atmosféra, ale ta v politických podmínkách působí nevyhnutelně pozitivně. Škvoreckého úspěch tkvěl v tom, že jeho kniha byla zakázána. Já vím, že poměr mezi vaším tiskem a Havlem není dobrý. Musím říct, že, ne vždy ve všech formálních důsledcích, ale začal jsem s vámi souhlasit asi tak před půldruhým rokem. Již někdy v červnu devadesát za mnou přišel jeden člověk, kterého nechci jmenovat, a nabídl mi materiály Václava Havla. Prohlásil jsem je za podvržené a dal jsem toho člověka vyhodit. Dneska je mi velmi líto, že jsem tuto nabídku nepřijal. Asi bych se tam dočetl ledacos, co by mnohé vysvětlilo.

10. novelizace ş 102

Paragraf 102 jsem už několikrát porušil, od té doby, co byl schválen. Dokonce i paragraf 103. V Litvínově jsem otevíral výstavu Oldy Jelínka, zpíval tam Karel Kryl. Bylo to právě v té době, kdy debaty kolem stodvojky vrcholily. Navrhoval jsem tam veřejně před shromážděnými svědky, aby u ş 102 a případně i 103 byla zavedena další písmena, a to by byl odstavec nazvaný velebení - aby se to nějak vyvážilo. Myslím, že by to parlamentu ohromně vyhovovalo, kdyby byl kromě trestného činu hanobení také chvalitebný čin velebení. A ty by se odměňovaly doktorátem. Nebo titulem inženýr, to by bylo docela hezké - inženýr lidských duší.

Nevidím to růžově

Sháněl jsem teď bydlení, chtěl jsem si koupit nemovitost na venkově, jezdil jsem od Rožmitálu po Jíloviště. Nemovitost, jak známo, se kupuje tak, že se usedne do hospody a naváže se hovor. Podle toho, co jsem slyšel, tam všude vyhraje ve volbách Sládek.

Mně se tady líbí, v Americe je vcelku nuda. Tady většinu naší aktivity strávíme běžnou denní rutinou. Nákup tady trvá déle, výměna pneumatik je problém na několik týdnů a všechno ostatní taky.V nejsilnější vládní straně, ODS, jsou lidé positivní i negativní. Jako například pan poslanec Payne. Já osobně cítím potřebu tady být i proto, že až pan Payne bude zase někam kandidovat, tak se chci účastnit jeho předvolebních schůzí a udělat všechno proto, aby už zvolen nebyl. Lidé jeho typu do parlamentu nepatří.

Na druhé straně jsem se nedávno vrátil z Thajvanu, který má obrovský přeplatek a rád by někde investoval. Tam má ohromný kredit premiér Klaus. Ovšem musím říci, že některé ze sympatií, které jsem k němu měl v roce 1990, byly časem podrobeny určitým zkouškám. Největší asi byla, když cítil potřebu se zastat svého straníka Payna s tím, že novináři dezinterpretovali jeho interview. To není pravda. Ten člověk, který způsobil to interview, co bylo tak strašně hrubé a neinformované a hloupé, byl pan Aleš Fuks z New Yorku. Měl doslovný záznam a nabídl se, že ho přehraje. Pan poslanec Payne tuto nabídku nepřijal. Mohlo by se totiš prokázat, že k dezinterpretaci nedošlo. To mě vadí, to se nemá dělat (připomínám podobný případ s pp. Mackem a Kovářem, pozn. red.).

Podle mé obzervace z hospod ve středních a západních Čechách u nás pravice nemá šanci. Přes to tady zůstanu. Utekl jsem, protože mi opravdu šlo o život, i když tomu někdo nechce věřit. Ještě stále mám pevnou ruku a umím střílet. Kdysi jsem se hlásil dobrovolně do Vietnamu, abych si na komunisty vystřelil, protože nám nedali tu možnost vystřelit si tady. A když nám tu možnost dají... já věřím, že lidé jsou lepší.

Doufám, že na střílení nedojde, jsem asi více Čechem než pan Beneš. Chápu sice, že komunisté sami od sebe nevymizí a že za svobodu a důstojnost je potřeba zaplatit. Ale propánakrále! Aby tohle všechno člověk získal, je především potřeba přežít, a zadruhé zvítězit. Po prohraném boji by byly naše děti otroky už asi navěky. A k vítězství jsou potřeba peníze. A ty má kdo? No, a jsme zase u toho češství. Pokud bychom vyhráli, byli bychom hrdým národem 10 miliónů Čechů (mínus padlí), který sousedí z jedné strany s Německem a z druhé se Slovenskem, které dělá všechno možné pro to, aby se stalo Horními Uhrami, a za ním se rozkládá obrovský kolos bývalých Sovětských republik. Jakou šanci uchovat si svobodu mají malé národy, pokud už zemřel Jiří z Poděbrad, otec šesti dětí, které by znovu mohl provdat do zpřátelených panovnických rodů po celé Evropě?

Vážený pane Beneši, děkuji za moudrost a osobní statečnost, která ani dnes zdaleka není samozřejmostí, a už teď se těším na setkání nad knihou Indolence.

Jana VESELÁ