--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Wörner Manfred
Název: Atlantická aliance v devadesátých letech a role Německa
Zdroj: NN Ročník........: 0003/033 Str.: 030
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 16.09.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
ATLANTICKÁ ALIANCE V DEVADESÁTÝCH LETECH A ROLE NĚMECKA
Manfred Wörner
(dokončení)
Mluvím-li o rizicích, dovolte mi, abych poukázal ještě na něco jiného: chtěl bych zdůraznit, že konec Sovětského svazu neznamená konec všech bezpečnostních rizik. Podíváme-li se kolem sebe, vidíme méně ohrožení, ale také méně míru. Regionální konflikty v krizovém oblouku jihovýchodu a východu mohou eskalovat a vtáhnout státy NATO. Vzhledem k tomu, že v mnohých oblastech byly nahromaděny značné zásoby zbraní, mohou se tyto konflikty rozrůstat a nabýt rozměrů, jež přesáhnou možnosti jednoho státu či nějaké koalice vytvořené "ad hoc". V tomto případě zůstává k dispozici pouze kolektivní obrana NATO. Jiná funkční obranná organizace prostě v Evropě ani jinde na světě neexistuje. Proto může jedině NATO tvořit geostrategickou rovnováhu vůči stále ještě velké euroasijské vojenské moci Ruska.
Zadruhé: z mnohých poučení, jež nám Jugoslávie poskytla, je potřeba si jedno připomínat stále znovu - bez vůle a schopnosti použít v krajním případě proti agresorovi i vojenské prostředky, je diplomacie odsouzena k neúspěchu. Nejpůsobivějším prostředkem k tomu, jak prosadit diplomatická jednání, je právě NATO. Mýlí se ti, kteří považují vývoj v Jugoslávii za důkaz zbytečnosti NATO. Měli by si položit otázku, na které jiné prostředky, na kterou jinou integrovanou vojenskou strukturu a na kterou jinou organizaci by se mohli při příštím evropském konfliktu spolehnout. Odpověď zní: na žádnou. Bez politické vůle není žádný konflikt řešitelný. Existuje-li však ona potřebná politická vůle, jak jinak ji lze realizovat, ne-li prostřednictvím NATO? Zatřetí jedním z největších výdobytků Atlantické aliance bylo ukončení staré evropské mocenské politiky. Pod střechou aliance nebylo místo pro žádná jiná spojenectví ani protikoalice. Americká přítomnost umožňovala stabilní mocenskou rovnováhu mezi někdejšími rivaly a protivníky. Přetrvávající názorové rozdíly se podařilo překonávat osvědčeným partnerstvím uvnitř koalice. Zrušení aliance a odchod Spojených států z Evropy by naproti tomu znamenaly cestu k dalšímu tříštění evropského politického spektra, dokonce i západní Evropy. Již bezprostředně po skončení studené války se začaly projevovat první náznaky nového nacionalismu. Taková tendence by se stažením USA z Evropy jen prohloubila. Možným výsledkem by byl faktický konec evropského sjednocení a tím i konec obou historicky jedinečných modelů integrace a spolupráce - ES a NATO.
Začtvrté by bez NATO vznikala propast mezi severní Amerikou a západní Evropou, což by značně poškozovalo zájmy obou stran. NATO bylo, je a bude rozhodujícím transatlantickým spojovacím článkem, a to nejen v bezpečně politickém ohledu. Velmi záhy se vyvinulo v osudové společenství, je hlavním prostorem pro konzultace a rozhodovací procesy západního světa. Založení NATO a jeho vývoj odráží rostoucí propojenost USA, Kanady a Evropy - a na této propojenosti se nic nezměnilo, stala se spíš ještě těsnější. Kde by tedy měly severní Amerika a západní Evropa koordinovat svou politiku, ne-li v NATO? Jak jinak by USA měly uplatňovat svou nespornou roli vedoucí světové mocnosti, ne-li v Atlantické alianci?
Zapáté: jak jinak než společně by severní Amerika a Evropa mohly řešit globální úkoly? Tyto úkoly daleko přesahují možnosti jednoho národa. Severní Amerika a Evropa zůstanou spolu - nebo budou odsouzeny k ztroskotání. Dokonce i v dnešní době, kdy hospodářská konkurence roste, zůstávají obě tato mocenská centra západního světa navzájem na sobě závislá. Jiná alternativa neexistuje. Na co jiného se mohou spolehnout než na své osvědčené partnerství?
NATO tedy představuje vhodný model pro budoucnost, je použitelné stejně dnes, jako za dob studené války. Samozřejmě se muselo změnit a přizpůsobit se. Právě to jsme však v uplynulých třech letech dělali, a to rychleji a rozsáhleji než kterákoli jiná organizace.
- Aliance vytvořila novou strategii a nové struktury svých ozbrojených sil,
- naše vztahy ke státům střední a východní Evropy jsme postavili na zcela nový základ,
- navázali jsme těsnější kontakty s jinými organizacemi evropské bezpečnosti,
- poprvé jsme od OSN převzali úkoly směřující k zachování míru. Není tedy opravdu žádný důvod, abychom měli strach z vlastní odvahy. Základy k efektivnímu řešení krizí v Ervopě jsou položeny. Abychom však překonali dosud existující nedostatky, musíme v přestavbě aliance pokračovat. K tomu čtyři základní body.
Především musíme dále vylepšovat naše schopnosti řešení krizí, jakož i zachování a vytváření mírového stavu. Cílevědomé a účinné jednání závisí na čtyřech předpokladech:
- první a nejdůležitější podmínka je jasný a jednoznačný mandát, - druhým předpokladem je vůle všech zúčastněných států tento mandát provádět a principy, jež jsou vyhlášeny, také prosazovat, - třetí podmínka je jasná definice úkolu, který se má vykonat, a to od samého začátku.
Humanitární nasazení a humanitární opatření se mohou za určitých podmínek navzájem vylučovat. Je-li třeba provést oba typy zásahů, musí být od počátku pečlivě koordinovány, jak ukazuje příklad Somálska.
Dále potřebujeme jasné vymezení pravomocí a odpovědností, zejména tehdy, spolupracují-li organizace, a potřebujeme také jednotný způsob velení, který by účast na operacích umožnil i státům, které nejsou členy NATO.
Druhý základní bod se týká Severoatlantické rady pro spolupráci, kterou je nezbytné budovat dál. Rada pro spolupráci je již dnes pro dvaadvacet států střední a východní Evropy důležitým bezpečnostním faktorem, je však nutné, aby byla ještě operativnější. Nedávno zahájená spolupráce v oblasti opatření pro zachování míru je důležitý krok k evropské bezpečnostně politické spolupráci. Skutečnost, že o účast požádaly i neutrální státy jako Švédsko, Finsko a Rakousko, jež se nyní již aktivně účastní, ukazuje, jak daleko jsme již pokročili.
Můžeme a musíme jít však ještě dál. NATO není žádná uzavřená společnost. Vždycky jsme říkali, že možnost přijetí nových členů je otevřená. Podle mého názoru dozrál čas k tomu, abychom nabídli konkrétnější perspektivu zemím střední a východní Evropy, jež se chtějí stát členy aliance a které my považujeme za způsobilé k členství. To by mělo být jedním z hlavních témat lednového summitu NATO, i když v současné době by se na brzké přijetí nových členů nemělo pomýšlet. Jasná perspektiva takových možných kroků by však byla v zájmu všech, a to i Ruska a Ukrajiny. Těší mne, že to tak chápe i prezident Jelcin. Chceme stavět mosty, nikoli nové zdi. Nechceme nikoho izolovat. Proto musíme posílit partnerské vztahy v bezpečnostně politické oblasti jak s Ruskem, tak i s Ukrajinou a jinými partnery.
Třetí bod: musíme mezi transatlantické partnery lépe rozložit břemena a odpovědnost. Spojené státy jsou velmoc, není to však žádný Atlas, který by musel nést na ramenou celý svět. Američané budou v budoucnu posuzovat míru své angažovanosti v otázkách evropské bezpečnosti podle toho, kolik odpovědnosti jsou Evropané ochotni a schopni převzít sami. Proto musíme dál budovat Západoevropskou unii. Naším cílem není postavit "evropské NATO" vedle transatlantické aliance nebo dokonce proti ní. Naším cílem jsou takové politické a vojenské postupy, které nám umožní nejlepší využití našich zdrojů, postupy šité na míru dané politické situaci. Rozhodnutí Německa a Francie podřídit svůj evropský vojenský sbor jak NATO, tak ZEU, je dobrým příkladem cesty, po níž se musíme vydat.
Začtvrté musíme zachovat dobře vycvičené a vyzbrojené síly. Jen na základě vojensky přesvědčivé kolektivní obrany je NATO schopné zhostit se nových úkolů v oblasti kolektivní bezpečnosti. Naši vojenští velitelé nám znovu a znovu připomínají zásadu: kdo chce k zachování míru poslat jeden pluk, potřebuje jednu brigádu, a kdo chce poslat jednu brigádu, potřebuje celou divizi. Jinak nebude schopen danou operaci zajistit na delší dobu. Také při zvládání krizí platí, že vojenské možnosti určují možnosti politické: kdo může nabídnout jen málo vojenských schopností, ten se nesmí divit, že jeho jednání bývá považováno za málo přesvědčivé.
Všechny tyto úkoly lze úspěšně zvládnout jedině tehdy, pochopí-li každý z partnerů svou bezpečnostně politickou odpovědnost a podle toho bude také jednat. To platí i pro Německo. Protože jsme země orientovaná na export, mají naše hospodářskopolitické úvahy už dlouho globální dimenze. Bezpečnostně politicky však náš horizont končí na hranicích naší země, v nejlepším případě na hranicích NATO. Solidarita společenství NATO by v určitém případě vyžadovala, abychom se postavili i za jiného ohroženého partnera aliance, avšak - ruku na srdce - z našeho pohledu tu bylo NATO k tomu, aby nás chránilo. Nebo - vyjádříme-li se v termínech hospodářské politiky - Německo svou bezpečnost importovalo. Časy se mění. I když Německo může na NATO spoléhat i nadále, nová doba bezpodmínečně vyžaduje, aby si Německo uvědomilo svou zvýšenou mezinárodní odpovědnost. Hospodářská síla sama o sobě ještě nezakládá vyšší bezpečnostně politický stav. Teprve dokáže-li někdo, že je schopen převzít odpovědnost, může v mezinárodní a bezpečnostní politice zaujmout takové místo, jaké mu z hospodářského hlediska náleží. Kdo požaduje bezpečnost, musí převzít odpovědnost například za akci v Somálsku. Proto vítám snahy spolkové vlády učinit zadost této zvýšené odpovědnosti Německa. Naproti tomu ten, kdo diskredituje nasazení vojáků proti hladu a etnickým čistkám jako nový "pokus stát se velmocí", pouze předstírá, že se poučil z dějin. Ve skutečnosti si však za dějiny jenom schovává. To, co my, Němci, považujeme za "zdrženlivost", je jinde považováno za "odmítavost". Nemůžeme se již vymlouvat argumentací, že naši sousedé a partneři v alianci nevidí rádi, jestliže Německo přijímá větší mezinárodně politickou odpovědnost.
Stejně tak se dnes již nemůžeme vymlouvat na oblíbené rozlišování mezi "militaristickými" a "humanistickými" akcemi. Není k ničemu tyto dva pojmy stavět do protikladu. Nejspíš tu jde o tradiční německý sklon uvažovat v absolutních kategoriích. Je snad "humánní" akce omezena na čistě humanitární opatření, jež jen prodlužuje konflikt, který by jinak rozhodný vojenský úder hned ukončil? A nakolik "militaristické" je nasazení vojenské síly, jež slouží k tomu, aby loupícím bandám zabránila rozkrádat potraviny určené hladovějícímu obyvatelstvu? Tady se s pohodlným černobílým pohledem na svět opravdu nikam nedostaneme. Před třemi lety jsme se usnesli, že svůj poměr k bývalým protivníkům z Varšavské smlouvy postavíme na nové základy. Dnes s těmito mladými demokratickými státy diskutujeme o společném zajištění míru a připojují se dokonce i státy neutrální. Před necelým rokem jsme nabídli OSN svou podporu při opatřeních směřujících k zachování míru. Dnes již NATO z pověření OSN v bývalé Jugoslávii jedná. To jsou markantní důkazy nových úkolů NATO v Evropě. Jsou to důkazy životnosti aliance, jež se nespokojila s tím, že překonala studenou válku, nýbrž která si vytkla za cíl zachovat mír a podílet se na formování politických změn.
Projev přednesený 16. září 1993
před členy Průmyslové a obchodní komory ve Stuttgartu. Z němčiny přeložil Milan Kubes