--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kolář Vladimír
Název: Soud, anebo divadlo ?
Zdroj: NN Ročník........: 0003/033 Str.: 005
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 14.12.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Divadlo v režii velkého dramatika připomínalo jednání ve věci žaloby pánů Petra Cibulky a Luboše Vydry, na ochranu jejich osobnosti, proti panu Václavu Havlovi, dramatikovi, takto prezidentu republiky. Diváci se sešli v hojném počtu, odpovídajícím světopověsti dramatikově i jeho společenskému postavení. Byli jimi zástupci tisku, přišli i blízcí známí obou, ve při sporných stran.

Soudkyni nebylo co závidět, snad jen záblesky fotoaparátů, které ji patrně oslnily. Pod vlivem lesku objektivů pak také paní předsedkyně JUDr. Vostřejšová vedla jednání. U vidině slávy, nešlo-li o vliv autocenzury, nereagovala na námitku nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného Václava Havla. Dle této námitky jej nelze jako prezidenta prostě žalovat.

Otázka pasivní legitimace žalovaného je otázkou, kterou soud zkoumá po celou dobu řízení ve věci. Avšak namísto, aby soudkyně usnesením přerušila jednání do vyřešení této námitky, nedbala zásady procesní úspornosti a dala možnost nejprve straně žalované, nikoliv k ústnímu vyjádření, ale k přečtení připraveného textu, který měl být snad jeho prohlášením, nikoliv však jeho výslechem, ve smyslu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Bez zajímavosti není její stanovisko, že písemné vyhotovení prohlášení žalovaného, které přečetl, nebude součástí spisu. Přesto bylo protokolováno. Lze to chápat jako výslech žalovaného, nebo bude vyslechnut při dalším jednání? Možná, že se paní předsedkyni pouze zželelo námahy pana Václava Havla, kterou jistě vynaložil při sepisování svého prohlášení a umožnila mu jej přečíst. Nebo snad nechtěla přítomné připravit o další z morálních ponaučení, jimiž svůj bodrý, leč přihlouplý lid, pan Václav Havel po léta obdarovává.

Předmětem sporu byl výrok Václava Havla o tragických důsledcích zveřejnění seznamů spolupracovníků StB, kteréžto seznamy zveřejnili v Necenzurovaných novinách žalobci, pánové Petr Cibulka a Luboš Vydra.

Václav Havel přečtením svého prohlášení hodil rukavici, kterou nebylo možno nezvednout. Nejenom pro jeho obsah, hovořící o žalovaných nelichotivým a urážlivým způsobem, jejichž příkladem může být označení jimi vedených novin za stoku.

Soudkyně přímo vyzvala Patra Cibulku i Luboše Vydru, aby se k prohlášení žalovaného vyjádřili, s tím, že jejich vyjádření bude současně výslechem žalobců.

Vše co žalobci řekli, bylo pak determinováno tím, co, vlastně mimo soudní řízení, slyšeli na svoji adresu od žalovaného.

Pomineme-li jaksi zpřeházený začátek jednání, ani jeho další průběh soudkyně příliš nezvládla. Jedinou otázkou, která souvisela s projednávanou věcí, byl její dotaz, jak se cítí žalobci poškozeni výroky žalovaného. Nebo možná zvládla, ale pak byl scénář jednání psán podle něčeho zcela jiného, než podle občanského soudního řádu. Z položených otázek se snad dá usoudit, kdo ten scénář napsal. Soudkyni nesmírně zajímalo, kdo pánům Cibulkovi a Vydrovi poskytl seznamy spolupracovníků StB ke zveřejnění. Dále jí zajímalo, zda měli souhlas tam zapsaných osob ke zveřejnění jejich jmen. Ony otázky, i způsob, jakým byly kladeny, mátl diváky v pojmech, kdo je žalovaný, kdo žalobce a nejde-li náhodou o řízení trestní. Není proto nic podivného na tom, že žalobci nabyli přesvědčení o podjatosti soudu. Po vznesení této námitky soudkyně jednání přerušila na neurčito, do doby rozhodnutí o ní Vrchním soudem v Praze.

Proces nebyl veden tak, aby se zabránilo zbytečným výlevům, které s projednávanou věcí nesouvisely. Ani nebyla respektována zásada úspornosti, dle níž měla být nejprve vyřešena námitka nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného. Veškeré totiž úkony soudu, pokud bude námitce nedostatku pasivní legitimace vyhověno, budou nadbytečné. Jejich procesní hodnota ve vztahu k věci je beztak nicotná. Soudem kladené otázky neměly s projednávanou věcí vůbec nic společného, ač by jistě odpovědi na ně, respektive na první otázku o původu seznamů, mohly někoho zajímat. A možná to byl právě on, kdo napsal scénář dramatu, který se v místnosti č. 176, Městského soudu v Praze, odehrával. V Praze dne 14. prosince 1993, pro NN Vladimír Kolář