--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Sedlářová Iva
Název: Jakpak je dnes u nás doma ? aneb sobota se spisovatelem
Zdroj: NN Ročník........: 0003/034 Str.: 016
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

ANEB SOBOTA SE SPISOVATELEM. Se spisovatelem Janem Benešem jsem se v sobotu před Stříbrnou nedělí u zámečku na Hanspaulce nesetkala náhodně. Jako děti jsme si tam oba hrávali- jako generace po nás. Před naším narozením byla Hanspaulka periferií Prahy. Vilová čtvrt, která se stala lakmusovým papírkem " komu patří Praha ", byla prakticky dostavěna v polovině třicátých let." Lepší vrstvy " první republiky během války vystřídali kolaboranti SS, po válce na krátkou dobu lidé E.Beneše. Potom patřila po dlouhá léta Štrougalům, Jakešům, Indrům, Lenártům a jejich vasalům.

Struktura obyvatel po roce 1989 se teprve tvoří. Jakešové, Štrougalové (pokud se jako posledně jmenovaný nerozvedli a nenechali svou vilku jako výpalné opuštěné choti ), Indrové, Lenártové a jejich vasalové vesele konstatují, že jejich objekt má rázem hodnotu mnoha milionů. Vedle nich se zakupují Klausové a "havlovci" všech vůní a barev. Samozřejmě, první mezi prvními musí mít něco "nej". To" nej" je charakteristická stavba zámečku, postaveného v r.1730. Majetek původně cirkevní, později soukromým majetkem Hanse Paula Hiptmanna, podle kterého Hanspaulka dostala jméno. Ten objekt daroval obci. Pokud existují žíví pamětníci, s rozvojem Hanspaulky bylo vždy v zámečku pravěké muzeum ze soukromých sbírek bří Jírů, kteří své sbírky odkázali státu. Ještě v r.1948 bylo muzeum otevřené pro veřejnost. Od vlády soudruhů slouží jako vědecké pracoviště muzea. Pozoruhodné je, že ani za vlády komunistů se nikdo nepokusil získat zámeček k soukromým účelům. Krátkou dobu sice ONV 6 uvažoval otevřít zde obřadní síň, ale světe div se, i soudruzi z uličního výboru byli proti. Není divu, že se panu prezidentovi zámeček líbil. Je to stavba reprezentativní a svou historickou hodnotou hodna snílka, jež se cítí Bohem. Ještě více prý zaujal paní Olgu. Prošla jej i s chotěm od sklepa po půdu. Potíž nastala v okamžiku, kdy stanovisko Obec.zastupitelstva Prahy 6 došlo k názoru, že zámeček lze pouze pronajmout, byť na dobu 99 let. Nu co, vtipně poznamenává J.Beneš. I Angličani si pronajmuli Hong-kong na 99 let.

Volba prezidentského páru však padla na vilu v blízkosti bývalé vily gen. A.Čepičky na Ořechovce, z které je teď mimochodem ambasáda Slovenské republiky.

A já jsem se tak mohla setkat s Janem Benešem v parku před vchodem a štěkal na nás jen knírač pana správce. "PANI BENEŠ VY NELEKNOUT, VÁŠ SYN LEŽET MRTVA U ZAMEČEK " Tady, z tohoto kaštanu jsem sletěl, a nějaká cizinka to takto přišla sdělit mé matce.-Ukazuje mi Jan Beneš. Přesně na svůj svátek v roce 1946. Byl jsem šest dní v bezvědomí. Támhle bydlel pan generál Eliáš, toho popravili Němci,s jeho hasky jsem si něco nahrál jako dítě. Tamhle pan Láska. Kousek nad námi, A.London. Byl to soused. Támhle -vidíte tu střechu, taky potom Čepičkovo, tam v 45 seděl na střeše Němec a vypálil po nás- koukejte, ještě jsou díry ve zdi. A támhle - uprostřed parku byla velká bedna na zahradnické nářadí. Pod ní jsmem měli ukryté dvě pistole.

Teď tam není ani bedna, ani růžové keře, které oba pamatujeme. Jan Beneš není osmiletý kluk, který má život před sebou.

KDYŽ POPRVE SE OTEVŘELY OČI TVÉ VYJEVENÉ,SMUTNÝ OBZOR PŘED NIMI SDE ŠÍŘIL.

Tak to není pravda, ta Hanspaulka bylo velmi příjemné místo. Bylo to tu hezké, až do roku 1948. Pokračuje J.Beneš ve vyprávění. Nikoliv již před zámečkem, ale v bytě jeho šestaosmdesátileté maminky v paneláku na Červeném vrchu. Přijala jsem pozvání na kávu, udivena vzornou domácností duševně čilé staré paní.

To se již nedá říci o klasickém paneláku, ke kterému jsme se dostali přes zbytky několika rozbitých panelů, které v noci shodil vítr z fasády.

Ne, dům za Hanspaulkou 5 nebyl náš, bydleli jsme v nájmu. Až později jsem koupil domek v Bohnicích. Na Hanspaulce jsem bydlel jen do roku 1951.

-Říká se nevracej se. Nenalezneš co jsi opustil. Co na to ? Nedavno mi jeden proslulý český intelektuál řekl,( ne nebudeme jej jmenovat a dělat jeho dědečkovi ostudu. Je to věhlasný redaktor, kritik, sekyrník a později něco jako disident), že jsme všichni prošli složitým vnitřním vývojem. Komunisté možná, cesta od Lenina ke Klausovi je podivuhodně složitá. Já, protože jsem věděl že komunisté jsou banda (sprosté slovo) jsem žádný složitý vývoj nepotřeboval. Jak jsem to tu shledal když jsem se vrátil po listopadu ? Devastace, hmotná i morální. Ztracené mládí jsem nenalezl. Nám totiž nebyl ukraden jen majetek, nám byl ukraden život. .

- Co říkáte restitucím majetku jako nápravy některých křivd a tomu, že kdo koupil v dobré víře, zůstane mu majetek, resp.objekt zachován ?

V dobré víře ? To mně připomíná výhodnou koupi Marty Gottwaldové, která v dobré víře spala v cíchách po popraveném Clementisovi. V této zemi paradoxů jsem byl rehabilitován ale můj psací stroj, nástroj mých trestných činů nikoliv. Taky ho má doma někdo v dobré víře. Ať mu slouží.

Stejně otřesné jako komunistická krádež majetku, je pro mne to, co se zde nazývá restitucemi. Se všemi následky, které to přináší. Kradený majetek byl získán za pseudolegality. I pan prezident Havel přece veřejně prohlásil únor 1948 za puč. Při jiné příležitosti řekl, že potřebujeme kontinuitu legality. Zapomněl dodat, kontinuitu komunistické legality. Jinými slovy -co bylo již ukradeno, ukradeno zůstane. V komunismu byl rozlišován majetek soukromý, což bylo zavrženíhodné, s majetkem osobním, který byl posvátným, zvláště, patřil-li tajemníkovi ÚV KSČ. Je tomu tak stále. JISTÉ MIZERNÉ PŘEJME I BUDOUCÍM- HESLO DOBY.

Přetrvává pocit že svět nám něco dluží. Je v nás pěstováno vědomí, že když jsme přestáli komunismus, dospěli jsme k dokonalosti. Dle mého názoru vyvěrá to z komplexu méněcenosti. Můj domov je tady a já se vrátil a budu asi zase zlobit. Ty, které zlobit nutno v kterémkoliv systému. Zejména v systému, který si myslí že je od Pánaboha a navždycky.

Iva SEDLÁŘOVÁ

(pokračování příště)