--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Karel Bedřich
Název: Třetí odboj v zahraničí
Zdroj: NN Ročník........: 0003/034 Str.: 022
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

(pokračování z min. čísla)

Vztahy mezi Čechy a Slováky v jednotce byly většinou napjaté. Velitel Danko jednoznačně preferoval Slováky, kterých bylo v kompanii přes 5O procent. Často se stávalo, že se slovenští vojáci opili a docházelo i ke rvačkám. Jedna taková kontraverze (14. března 1954) skončila i střelbou ... Poměry byly čím dál tím víc neudržitelné a americké velení proto rozhodlo vyhodit většinu Slováků, které nahradili Poláci. Po incidentu byl degradován Danko, jehož nahradil cpt. Black; příslušník Rangers, o němž šla řeč, že dokáže ustřelit cigaretu od úst. Jednotka se postupně začala počešťovat ...

Nejpočetnější jednotky měli Poláci a hned za nimi byly oddíly litevské a estonské. Litevci byli povětšinou bývalí příslušníci SS a na otázku, proč, vesměs odpovídali: "Vy nevíte co je to komunismus, Hitler nám dal jedinou šanci, jak bojovat proti Rusům - v SS !" V litevských a estonských jednotkách byl maximální pořádek a čistota, všude měli květiny, říkali: "My nemáme domov, my nemáme nic, ani naději, že se vrátíme domů". Byli velmi disciplinovaní, nikdy se neprali.

Horší to bylo s Poláky, když brali žold, byl rachot. Stejné to bylo s legionáři, kteří na to byli zvyklí, v legii denně fasovali litr vína a půl litru koňaku. Jinak se to prý nedalo vydržet, byli to však vynikající vojáci. Když se bral žold, tři dny o nich nikdo nevěděl, potom ale sloužili celý měsíc, protože neměli ani vindru ...

Po půldruhém roce toho měl J. Najman dost, a přesto, že udělal zkoušky do americké armády, živil se raději jako šofér. Vstup do US Army měl své výhody: po pěti letech získal voják přednostní nárok na práci a dostal i americkou státní příslušnost.

Tehdy se ještě válčilo v Koreji - v Nevadě probíhal výcvik a potom se letělo do Asie.

U kompanie se objevili i bratří Mašínové, byly ale obavy o jejich život, proto byli přesunuti do americké armády. Tehdy se J. Najman bavil s jedním americkým plukovníkem a ptal se ho, proč se s těmi komunisty tolik párají. Dostal jasnou odpověď - zničíme je ekonomicky - a nakonec měl pravdu ...

Příslušníky kompanie byli i agenti-chodci, než odešli na akci, byli "uklizeni" ve strážní jednotce. Pokud agent skončil, byl vyplácen z armádních financí, pokud šel přes čáru, byl s ním pracovní poměr rozvázán. Agentů bylo v jednotce několik, např. Tonda Oštejška z Brna, Viky Šlés, inženýr ze Žižkova nebo Henry Labardi, velmi zajímavá postava a tlumočník kompanie, znal 12 řečí. Samozřejmě tam byli i českoslovenští agenti z bolševické rozvědky. To se J. Najmanovi potvrdilo po návratu domů ...

Zpátky domů

Z armády nakonec odešel a nedlouho žil v Belgii a Brazílii. Nakonec ho v lágru "čapli" českoslovenští "orgánové" a dostali ho domů na "amnestii". To už se psal rok 1956 ... Bylo to vcelku jednoduché, otec J. Najmana, který žil v Československu, měl tuberkulózu a dva a půl roku ležel v prosečnické nemocnici. Nutně potřeboval streptomycin a ten byl k sehnání jedině v Německu. Toho samozřejmě využili naši hoši od státní a jemně Najmanovi naznačili, že medikamenty, které posílal otci, nemusí dojít na pravou adresu. Možné by to bylo, pokud by se vrátil ... Tím se jim ho podařilo nalomit.

Samozřejmě, že perfektně věděli co dělal v Německu a eminentně je zajímalo všechno kolem atomových bunkrů s houfnicemi, které hlídala čs. jednotka LSC. Nedozvěděli se však nic, Najman trpěl náhlou ztrátou paměti ... Chtěli ho získat i jako agenta, ale nepochodili, dělal si z nich šoufky.

Slibovali mu ledacos, např. hodnost majora a studium v Moskvě. Estébácké sirény však neuspěly a osud navrátilce se naplnil - se vším, co k životu lumpa poznamenaného službou v imperialistické americké armádě patřilo. Po čase se ještě jednou vydal za kopečky a dnes žije opět doma, v Praze a podniká. Často používá jednoho hluboce pravdivého rčení - komunismus je nevyléčitelná nemoc. Ale to už je jiná kapitola ...

Patnáct let za lásku k vlasti Před časem jsme uveřejnili výzvu bývalým příslušníkům čs. jednotek Labor Service Company, aby se přihlásili v redakci a vylíčili osudy svoje i svých kamarádů.

Přihlásil se nám i pan Ladislav Antropius z Ústí n. Labem, jehož osud byl v lecčem podobný životnímu příběhu J. Najmana. V osmačtyřicátém si většina lidí myslela, že se bolševici dlouho u moci neudrží.

Tehdy již jako mladý chlapec poznal, že doma v Československu proti komunistům nic nezmůže. Bylo mu jasné, že musí odejít a bojovat. Sám byl přesvědčen, že režim nemůže vydržet déle než dva tři roky ...

Do Německa odešel v roce 1951 přes Bavorsko, kde se ho na hranici ujal jeden Grenzschutz a dovedl ho k Američanům. Nejprve byl v uprchlickém táboře Valka u Norimberka a pracoval u sedláka. Později se přihlásil, jako mnoho jiných, do formujících se čs. jednotek Labor Service Company. Absolvoval půlroční výcvik ve střelbě a byl odvelen do Idar Obersteinu k jednotce LSC 4091st (Czechoslovakian). Velitelem oddílu byl tehdy americký důstojník cpt. John Price, jenž byl původně vojenským atašé v Československu a jeho manželka byla Češka. Uměl velmi dobře česky a k vojákům se choval jako jejich otec. Své si užili i s Poláky, v kasárnách byl nepopsatelný nepořádek. Během jedné z inspekčních návštěv amerického generála Hughese byly Češi pochváleni a vyhodnoceni jako nejlepší. To se samozřejmě nemile dotklo Poláků. Mezi příslušníky kompanie byli nejrůznější lidé, tři se dokonce přiznali, že dělají pro Státní bezpečnost a jeden z nich se zastřelil.

Spousta Čechů se v Idar Obersteinu oženila, pro německé dívky byli velice žádanými ženichy.

Pan Antropius odsloužil v LSC tři roky a jeho další životní peripetie se v lecčem podobají příběhu J. Najmana. Na amnestii se vrátil domů do Československa, kde ho však čekal mnohaletý kriminál.

Jménem republiky ...

Nejprve byl odsouzen na dva a půl roku a trest si odpykával v Leopoldově. Věznice byla vyhlášená jako "továrna na blázny": vězně strčili mezi duševně postižené, až z toho sám zešílel. Některé cely připomínaly spíše starobinec, byl tam i člověk, kterému bylo 86 let ... Režim tam byl hrozný, deset dní korekce dostal za nepovolený dopis mamince. Tam se také pokusil o útěk, byl však chycen a souzen u Nejvyššího soudu. Tehdy si připadal jako vrah, k soudu ho vedli v želízkách - dva strážci vpředu, dva vzadu i po stranách. Dostal 15 let nepodmíněně a díky své "zatvrzelosti" to bral s přehledem, slabší povahy se pokoušely o sebevraždu.

V roce 1962 byl propuštěn na amnestii Antonína Novotného, dnes je rehabilitován a dostal i jakousi finanční náhradu. Milovat komunismus ho to však nenaučilo ...

(příště La legion est mon patrie)

Bedřich KAREL