--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Veselá Jana
Název: Dokázat optimismus činem
Zdroj: NN Ročník........: 0003/034 Str.: 024
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Městský soud v Praze odložil na neurčito soudní jednání, při kterém měla JUDr. Romana Vostrejšová (naši čtenáři si jistě vzpomenou na její opatření, kterým zakázala Českému deníku psát jmenovitě o pražském policejním řediteli P.H. a nově i na proces, při kterém žalovaný Václav Havel mohl číst svou úvodní řeč, ačkoliv zákon připouští toliko poznámky) rozhodnout ve sporu mezi Petrem Uhlem a jím žalovaným Telegrafem, resp. Ferdinandem Peroutkou a Stanislavem Stránským z KPV Praha. Pan Uhl v žalobě píše, že byl panem Stránským nazván "dosud zarytým trockistou", což prý je, vzhledem ke slovu zarytý, dehonestující formulace. Stránského výrok použil ve svém komentáři redaktor Peroutka a otiskl jej v Denním Telegrafu.

Pana Uhla se mi, bohužel, nepodařilo zastihnout, jeho stanovisko přineseme hned, jakmile to bude možné. Prozatím jsem se mohla se svou otázkou obrátit jen na pana Stránského.

Řekl jsem to, a nemám důvod to neříkat. Vždyť pan Uhl to sám říkal i u mně doma, mně osobně. Poznal jsem se s ním prostřednictvím Charty 77. Já jsem se k ní dostal, protože jsem tam měl svého přítele Pepíka Zvěřinu. Když jsem poznal, z koho se skládá společenství Charty, odmítl jsem s ní spolupracovat. Viděl jsem, že se skládá z 90% z komunistů, to mě překvapilo. Měl jsem ke Zvěřinovi takovou důvěru, že jsem si myslel, že činí-li něco, činí dobře. I dnes potřebujeme opozici, ať se opozice skládá z jakýchkoliv prvků - i z levice. Pokud je zdravá, rozumná, tak ji přijímáme, protože taková opozice je opravdu velikým majetkem, teprve ta dotváří kompaktní celek politiky a právního státu.

Hlavně je to lacino získaný jiný úhel pohledu. Ale pokud jste to o panu Uhlovi opravdu řekl, nechápu, proč je žalován také redaktor, který o tom napsal, a dokonce deník, který jeho článek uveřejnil. Ale ještě k té kritice politického spektra.

Tak. Dneska denně sledujeme různé úchylky a ptáme se, jsme my vůbec demokratickým státem? Je možné, aby se toto dělo v právním státě? Jak může demokratická vláda vytvořit zákon, který říká, že nemáte právo na svůj vlastní majetek, který vám byl ukraden? Jestliže stát obhajuje zloděje, tak mi promiňte, ale nemá nic společného s právem. Hovoříme o demokratické justici: kolik chyb vědomě justice provedla, a nestydí se to ani uveřejňovat v denním tisku. A tam jsou ty bolestivé momenty, které se dotýkají každého obyčejného občana.

Ale vraťme se k panu Uhlovi.

No, u soudu na mne pan Uhl nedělal dobrý dojem. Nevím proč zkrýval svůj obličej. Když je přesvědčen, že se soudí právem... Jestliže se cítí být postižen tím, že jsem o něm řekl, že je zarytý trockista, tak se přece nemusí schovávat.

Mám dojem, že se tím přiznal k tomu, že je v neprávu. Vyměnili jsme si spolu několik dopisů. Já jsem mu napsal, že jestliže nás přesvědčí, že není zarytým trockistou, tak že budu první, kdo se mu omluví. Zatím to neučinil. A to v Četce zastává takovou vysokou funkci.

Z informací ČTK čerpá každý novinář, proto je samozřejmě velmi důležité, jaké zprávy agentura vydává. Ale právo na svobodné informace ohrožuje sám zákon. Pane Stránský, co vy na ş 102?

Já se k němu nepřikláním vůbec. To už jsme zažili. Měla by být zákonem chráněna hlava státu, ale ne tak, jak je postavena ta stodvojka. Měli jsme tady nacismus, měli jsme tady komunismus. A v obou těchto režimech byl takový zákon, jako je ş 102. Přece ho nebudeme kopírovat, propána!

Jenže ta stodvojka byla od listopadu 89 devětkrát novelizovaná, devětkrát a nic se nedělo. Jak je to možné, že parlament takový zákon devětkrát novelizuje a nic se neděje, nikdo si nevšimne, že není v souladu s demokracíí?

Je to pořád výsledek bývalé rudé moci. To jsou všechno lidé, kteří se vzdělávali v době totality. To, co se naučili, jim z hlavy nevymizí za dva za tři roky. Oni se snaží být bílý, ale útroby a mozek je pořád rudý. Ten člověk, který se sám nevzdělával jiným způsobem, než mu dávala bolševická škola, v sobě nic jiného nemá. On si myslí, že činí dobře, protože nic jiného nezná. Nemůžeme se na něj dívat jako na nepřítele, on za to nemůže. A my to musíme trpět. On je postižený tím totalitním systémem. Ale od toho právě má být opozice.

Pane Stránský, musíme to trpět?

Než vypěstujete první stromek, než ho naroubujete, musíte trpět, že vám roste planě.

Poslední dobou se hovoří o tom, že by novým ministrem vnitra měl být pan Macek. Co vy na to?

Ježišmarjá! Máme ministra nekomunistu, a to je pan Jan Ruml! Jestliže budeme mít někoho jiného, nevím, nevím, ale já bych nebyl pro. Komunisté budou dělat všechno možné, aby ho zlikvidovali. Když si vezmete všechna ministerstva, jedno za druhým... já vím, že se snažej, ale ten čistej štít má právě jen pan Ruml. Za čtyři roky ani z řemeslníka neuděláte mistra, on se to také učí.

Je otázka, jestli právě ten okamžik, kdy se to naučí, nebude tou chvílí, kdy začne těm okolo nejvíc vadit.

No to určitě! Ale já myslím, že do té doby si tam udělá čisto. Víte, ono vybrat na ministerstvo vnitra lidi, kteří by tam mohli okamžitě nastoupit a zabezpečovat činnost, to není tak jednoduché. Oni si lidé myslí, že by se měli všichni vyházet a dát tam ihned nové lidé. Ale to nejde. Kolik nových lidí už přišlo, kolik ředitelů, a kolik chyb a ostudy nadělali. Kolik různých podvodů! Jakých hrozných afér! Toho komunisté zneužívali k tomu, že se strefovali do pana Rumla. Je pravda, že má mít okolo sebe udělaný takový plot z takových kvalitních lidí, aby na něj nemohli, ale to prozatím neudělal..

Tak mi tedy vysvětlete, jak je možné, že např. církev vyslala hned v 90. roce své lidi do zahraničí na studie. Za rok za dva se jim vrátí odborníci. Proč to nešlo na vnitru?

Pokud je mi známo, tak vnitro vyslalo své lidi na stáže.

Já vím, ale kde jsou dneska ti lidé? Jsou ještě na vnitru?

Přesně. Ti lidé, kteří to brali opravdu poctivě a v těch prvních dnech byli vysláni na zkušenou, tak se znelíbili spoustě lidí. Ale to je pořád reakce na bolševismus, který u nás 40 let byl.

Jak jste spokojen s průběhem restitucí, rehabilitací, vypořádáním se s minulostí. Myslíte si, že je pro společnost důležité se s minulostí vyrovnat?

Jestliže chceme být demokratickým právním státem, tak ano. Když se tvořil zákon o rehabilitacích, tak byl udělan na takovém rychlém pekáči. My jsme neměli praxi a znalosti, a před námi stáli samí komunisté. Proto jsme udělali víc ústupků, než bylo zdrávo. My jsme ten zákon kvitovali z toho prvního pohledu jako zadostiučinění. Ale jen do té doby, než jsme ho probrali a rozpitvali. To jsme pak zjistili, že si s námi zahráli jako kočka s myší. Teď by měl být zákon o rehabilitacích novelizován. Co z toho vzejde, to ještě nevíme.

Co se týká restitucí: pokud nenavrátíte to, co jste ukradli, tak pořád je před námi zloděj. Pokud jste koupili ukradenou věc, tak musíte počítat s tím, že příjde kriminálka a budete ji muset ukradené vrátit. Také nevím, kdo vypracoval zákon, který říká, že naši lidé, kteří žijí v zahraničí, nemají právo se hlásit o svůj majetek. Co je to za právníky? Jak může někdo upřít majetek někomu jen proto, že žije v Bonnu? A kdybych bydlel třeba na Kamčatce, tady jsem se narodil, tady jsem to vybudoval nebo dostal po rodičích, je to pořád moje, pokud jsem to sám neprodal. Např. byl jsem u toho, když si pan primátor Černý kupoval vilu Lídy Baarové, za pár korun, asi za třicet tisíc. Byl to straník, byl to funkcionář. Je to ukradené? Je to ukradené! On jako primátor o tom věděl, že je to majetek Lídy Baarové. Jestli si mysleli, že je tento režim na věčné časy, jó, tak už to na věšné časy není, to znamená, že už na věčné časy nemá ani ten baráček, protože ho ukradl. Naše vládní reprezentace by měla utvořit takový zákon, který by ty kupce nutil vrátit tyto majetky a ještě zaplatit odškodné, protože to používal dejme tomu čtyřicet let. Takhle bych já postavil ten zákon. A prosím vás, v zákoně 198 je jasně řečeno, že majetek náleží tomu, komu byl odcizen. Jenže my nerespektujeme zákony. Podívejte se na lustrační zákon. Nikdo ho nerespektuje. Estébáci, komunističtí funkcionáři jsou normálně na svých místech. Je to všechno fraška, je to výsměch. Ale já jsem životní optimista, jinak bych tady nebyl. Mám spoustu nepřátel i v muklovských řadách, protože tvrdím, že svůj optimismus musíme dokázat činem, že tomu, co říkáme, věříme, a že proto také něco činíme. V tom nepovolím ani o milimetr. I KPVČ musí být čistá. Dokud nebude, tak se nebudeme moci nikde moc veřejně ukazovat. Je v tom optimismus, když jsem si dovolil tohleto odkrýt?

Je, pane Stránský. Dokonce bych si dovolila vás nazvat zarytým optimistou, když si troufáte odhalovat sukně i muklům a jejich svědomí. Snad mě za to nebudete žalovat. Za rozhovor děkuje

Jana VESELÁ