--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Polák Jiří
Název: Existuje demokracie?
Zdroj: NN Ročník........: 0004/005 Str.: 026
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Jiří Polák

Některé základní myšlenky mé chystané, anglicky psané knížky "Democracy. Indirect or Direct? Essays on Politics." (Předpokládaná doba vydání Vydavatelstvím DD podzim nebo zima 1993-94).

Každý občan západních států je denně bombardován výroky, které ho utvrzují v domnění, že žije v demokracii. Ideologie západních establishmentů vidí dostatečnou záruku demokracie v existenci několika stran, které zápasí o přízeň voličů prostřednictvím svobodných a tajných voleb na základě všeobecného volebního práva. Jde tedy o demokracii nepřímou, poněvadž voliči mohou projevovat svou vůli pouze prostřednictvím volených reprezentantů. Oficiální ideologie, jakož i konvenční politická věda žádnou jinou formu demokracie v praxi nepřipouští. Švýcarská, do jisté míry přímá demokracie je považována za jakousi místní kuriozitu, která nemůže inspirovat jiné společnosti.

Chápeme-li však pojem demokracie etymologicky, to jest jakožto vládu lidu, pak by parlamentární systémy, fungující na stranickém základě, musely splňovat, mají-li být skutečnou demokracií, určité podmínky:

1. Každý občan by musel být důkladně obeznámen s programy všech existujících stran, ať jsou jakkoli obsažné.

2. Každý bod programu volené strany by musel přesně odpovídat voličovým preferencím.

3. Nesměly by existovat specifické skupinové zájmy (vested interes), které svým tlakem na politiky zvýhodňují určité kategorie občanů na úkor ostatních.

4. Voliči by museli mít skutečnou možnost rozhodovat ve všech oblastech, včetně oblastí zahraniční, obranné a ekologické politiky.

5. Každý občan by si musel být jasně vědom pravděpodobných dlouhodobých důsledků všech navrhovaných opatření. Toto vědomí by muselo být založeno na informacích získávaných od nestranných expertů a veřejných debatérů, nikoli na propagandě stran. 6. Voliči by museli důkladně, nejlépe z osobního styku, znát každého stranou navrhovaného kandidáta a důvěřovat mu.

7. Občané by museli mít možnost ovlivňovat politiku i během volebního období, nejen odevzdáním hlasu při volbách. Každý poslanec, který zklame důvěru voličů, by musel být okamžitě zproštěn funkce. Každá strana, která nedodrží to, co slibovala před volbami, by musela být okamžitě odstraněna z vlády. A jaká je skutečnost?

1. Voliči mají v naprosté většině případů jen mlhavé a kusé představy o programech jednotlivých stran. Detailní studium by vyžadovalo čas a zájem, který skoro nikdo nemá.

2. Kdyby si volič mohl opravdu svobodně vybrat, vybral by si pravděpodobně různé body z různých programů. Konkretní příklad: Občan X schvaluje ekonomickou politiku ODS, ale nesouhlasí se zanedbáváním ekologie touto stranou. Důležitost ekologie je zdůrazňována stranou Zelených, avšak jiné body programu této strany, jakož i její vnitřní rozpory, ji činí pro občana X nepřijatelnou. Vzniká tím schizofrenická, bezvýchodná situace. Ať se občan X rozhodne jakkoli, ať hlasuje pro kteroukoli stranu, vždycky dává politikům mandát pro některá opatření, s kterými ve skutečnosti nesouhlasí. Svoboda volby v nynějších západních systémech je fikcí.

3. Specifické zájmy hrají obrovskou roli, zejména v oblastech, nad nimiž nemají občané ve skutečnosti plnou, nebo žádnou kontrolu. Snad nejlepším příkladem jsou závody ve zbrojení po dobu studené války. Americký vojensko-průmyslový komplex používal sovětskou hrozbu jako strašáka za účelem vydírání státní pokadny a nahromadil tolik jaderných zbraní, že by stačily vyhladit celé lidstvo mnohokrát za sebou. Sovětská generalita a komunistická byrokracie používala strašáka západního imperialismu za týmž účelem. Militaristé obou stran si hráli do ruky. Iniciativa však po celou dobu vycházela spíše od Západu. Výsledkem bylo obrovské a zbytečné plýtvání penězi daňových poplatníků, zamořování radioaktivitou rozsáhlých oblastí a v malé koncentraci vlastně celého ovzduší zeměkoule. Kdo spočítá, kolik tisíc úmrtí na rakovinu a leukémii má na svědomí tato činnost? A přitom by byl k odstrašení Sovětského svazu stačil pouhý zlomek americké jaderné kapacity, na což mnohokrát souhlasně poukázali pracovníci mírového výzkumu. Je ovšem pravdou, že zvýšené zbrojení za vlády Ronalda Reagana uspíšilo zhroucení Sovětského svazu, ale za jakou cenu? Nejvyvinutější země sovětského imperia - Čechy, Polsko, Maďarsko a NDR - na tom sice vydělaly, protože se dokázaly rychle postavit na nohy, ale ostatní, hlavně národy dřívějšího Sovětského svazu - a těch je velká většina - byly uvrženy do strašlivé bídy, z které se budou pracně zotavovat po desetiletí. K pádu komunismu by bylo došlo tak jako tak, a lepší politikou Západu by bylo bývalo možné zabránit milionům lidských tragedií. Stratégové studené války se nemají čím chlubit.

4. V oblasti zahraniční politiky, obrany a do značné míry i ekologie nemá prostý občan - pro nedostatek vědomostí a zájmu - v nepřímé "demokracii" žádný vliv. Tlak na vládu může vyvinout jen v krizových situacích, a to mimoparlamentárními prostředky, jako například protesty proti válce ve Vietnamu. Takové akce nemají se skutečnou demokracií nic společného. V oblasti ekologie dosud převládají krátkodobé zájmy podniků a často i zaměstnanců všude tam, kde sice dotyčný činnost zamořuje prostředí, kde by však účinná opatření vedla ke snížení zisků, a možná k nezaměstnanosti. Přitom existují již dnes metody, dovolující snižovat zamoření na minimum. Zavádění takových metod však vyžaduje investice, které mnohé podniky (a mají v tom často podporu odborových organizací) nejsou ochotny akceptovat. Politici v nynějším systému nedokáží nebo nechtějí radikálně zasáhnout, protože jejich hlavním (opět krátkodobým) zájmem je vyhrát příští volby. Nutná opatření by mohla ohrozit jejich popularitu. Zanedbávání ekologie se však vrátí jako bumerang. A přitom se péče o přírodu v delší perspektivě vyplácí i z ryze ekonomického hlediska. V nepřímé "demokracii" stále vítězí krátkodobé, materiální zájmy určitých skupin nad dlouhodobými zájmy celého obyvatelstva.

5. To souvisí s tím, že názory občanů jsou vytvářeny hlavně manipulací veřejného mínění politickými stranami, za situace, kde se těžko mohou prosadit hlasy nezávislých expertů. Dlouhodobých důsledků politiky, pro kterou hlasují, si občané většinou nejsou vědomi. Uvědomění se dostaví, až když přijde katastrofa. 6. Hlasuje se většinou pro seznamy kandidátů, předkládané stranickými aparáty. Voliči jsou reprezentováni lidmi, které neznají a které pravděpodobně nikdy neuvidí.

7. Během volebního období - tří, čtyř, pěti let - nemají voliči žádnou možnost zasahovat do politiky, i když se politika "jejich" strany během této doby změní. Předvolební sliby jsou spíše lákadlem než závazkem ze strany politiků. Klasickým příkladem je rozdělení Československa. Žádná strana neměla nic takového v programu. Jak poukázali četní debateři: Pro tohle jsme politikům mandát nedali! Je pravděpodobné, že k rozdělení došlo proti vůli většiny občanů, ti však nikdy nedostali možnost se k tomu vyjádřit. Je tohle demokracie?

Dále je zde dilema každého nynějšího parlamentu: Dostanou-li se do něj i ty nejmenší strany, vznikne chaotická situace, která ve větší či menší míře paralyzuje potřebnou akceschopnost vlády. Zavede-li se práh (2, 3, 4, 5 %), jak tomu většinou je, vyloučí se z politického procesu voliči, kteří odevzdali hlas příliš malé straně. To ještě více omezuje skutečnou možnost svobodné volby. Mnozí z voličů, kteří by dali přednost straně, o které se dá předpokládat, že se do parlamentu nedostane, raději hlasují pro větší strany, i když k ní mají výhrady.

Vezmeme-li v úvahu všechny výše uvedené aspekty, měli bychom dospět k závěru: To, co se běžně nazývá demokracií, je ve skutečnosti gigantický bluf, demokratický mýtus, ospravedlňující vládu stranických oligarchií, opírajících se o stranické aparáty a různé jiné složky politického establishmentu. Oligarchie má svůj vlastní specifický zájem na zachování systému, kterému vděčí za svou existenci, a proto bude potlačovat, zamlčovat, překrucovat a bagatelizovat veškeré informace a hlasy debatérů snažících se odhalit její pravou podstatu.

Každá strana je oligarchickou organizací. Mluví se o vůdci té či oné strany, o vůdci "svobodného světa" (t.j. americký prezident) atd. Avšak jakýkoli princip vůdcovství je logicky neslučitelný s principem demokracie, který předpokládá rovnost občanů. Ve skutečné demokracii musí být hlava státu chápána jako šéf exekutivy, která vykonává vůli všech občanů, nikoli vůli té či oné stranické oligarchie nebo koalice stranických oligarchií. Mluvit o demokracii tam, kde je stát řízen představiteli politických stran - ať jde o stranu jedinou, jako v totalitních režimech, nebo o větší počet stran - to je prostě podvod, i když pravděpodobně většinou neúmyslný. Skutečná demokracie nikdy nemůže být budována na systému politických stran.

Pokračování příště