--------------------------------------------------------------------------------
Autor: David Radek
Název: Proč jste se odmlčel?
Zdroj: NN Ročník........: 0004/008 Str.: 012
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
R. David: Mezi čtenáři NN jsou také takoví, pro které jsou vaše texty až příliš tvrdé. Mnozí vás však vnímají jako člověka nevšedně kurážného a oceňují intelektuální i etickou úroveň vašich textů. Proč jste se odmlčel?
AB: Důvodů je povícero. Mimo rodinných zmíním dva nejtíživější. Napřed důvod č. 2: Po sérii textů z konce minulého roku a v NN 1/94 jsem dostal v Nejvyšším kontrolním úřadě, kde pracuji, ultimátum: buď politika, nebo NKÚ. Protože ve svém politickém počínání připadám i vydavateli Českého deníku radikální až příliš, a také proto, že jsem ještě neztratil víru v možnost svého přispění k tomu, aby se NKÚ stal SKUTEČNÝM pilířem spravedlnosti (a tím také postrachem i pro provinilce nejmocnější), rozhodl jsem se pro NKÚ.
RD: Co si o tom ultimátu myslíte?
AB: Pochází nejspíš z "vyšších sfér", než je NKÚ. Požadavek apolitičnosti u nezkompromitovaných lidí v NKÚ bude oprávněný, až naše společnost bude alespoň jakžtakž spravedlivá. Vyřazovat však takovým ultimátem z politiky kurážné poctivce už dnes, to je od jedněch veliká slepota, od druhých darebnost.
RD: Jak po tom ultimátu vycházíte s prezidentem a viceprezidentem NKÚ?
AB: Pro ně i pro mne to bývá dost těžké. Žiji teď ve dvojích výčitkách svědomí a ve dvojím zahanbení: První pochází z toho, že trápím lidi tak dobrotivé, tak pracovité a tak plné vůle počínat si co nejzodpovědněji, druhé pochází z toho, že zůstávám dost dlužen tomu, jak by je drsný poctivec trápit přímo i nepřímo měl. Bojím se, že ten neúprosný ve mně a jejich přílišná shovívavost vůči hodně provinilým mě donutí rozejít se s nimi ve zlém. RD: A není nelibost mocných vůči vám už tak veliká, že budete muset z NKÚ odejít i přes svou nynější zdrženlivost?
AB: Nepřekvapilo by mě to. Dnešním mocipánům ale jistě neuniklo ani to, že skoro všechen můj čas i skoro všechny mé síly spotřebovává teď práce pro NKÚ. Budu-li muset odejít, nasadím celou svou duševní kapacitu proti nim. Doufám také, že jim zanedlouho spadne hřebínek v souvislosti s působením nové politické strany. Nevylučoval bych dokonce, že už pouhá existence této strany bude na dnešní hodnostáře působit tak blahodárně, že se začnou stydět za svůj podíl na prodlužování hanby, ve které žijeme, i za svůj podíl na pokračování morální zuboženosti ovládaných.
RD: Pro vznik nové strany jste se dost angažoval. Mezi předáky této iniciativy však dnes nejste.
AB: Mám jakousi zásluhu na tom, že se této iniciativy ujal organizačně i finančně vydavatel ČD a také na tom, že z jejího popředí odešlo několik lidí, kteří tuto iniciativu kompromitovali. Povícero čachrářů z dnešní vládní koalice si jistě vydechlo, když mě 1. února neviděli v prozatímním výboru. Kdybych v něm byl, rozhodně bych na onom setkání konstatoval, že pro vznik nové strany je už po hodině dvanácté a že bratříčkování s dnešní vládní koalicí by nová strana ztratila nejen přízeň mnoha potenciálních stoupenců a voličů, ale dokonce i morální právo na existenci. Zůstanu-li v NKÚ, budu nejspíš nadál jen drsným a osamělým služebníkem pravdy, spravedlnosti a vůle k životu ušlechtilému.
RD: A váš důvod č. 1, pro který jste se odmlčel? AB: Vystupňované rozbolavění i znechucení z toho, co všechno si ovládaní nechávají líbit i od vládců polistopadových, jak jsou "nedoslýchaví" vůči těm, co se pokoušejí křísit jejich zakrnělou vůli k pravdě, spravedlnosti, mužné hrdosti. Mám o tom už cosi peprného napsáno. Je to ale tak tvrdé, že budu muset ubrat, abych nenahněval i ty, kteří si na mé hořké medicíny už jakžtakž zvykli.
RD: Prozradíte mi alespoň název toho textu? AB: Morálně rozbředlí.
RD: Chtěl byste něco dodat k vašemu konfliktu s R. Battěkem kvůli jeho článku "Meze tolerance"?
AB: R. Battěk dělá dobře, když tu polemiku nerozviřuje. U jeho článku mám označeno asi dvacet míst, u kterých bych mu potvrdil jeho výrok o mém psaní (tentokrát nad JEHO textem):
"Jak ty to děláš - co věta, to rána palicí!" Budu radši, když náčrt mé polemiky zůstane v šuplíku natrvalo.
RD: Přísnost vašich soudů občas zaskočí i mne. AB: Vyslechl jsem už také výtku, že právo soudit tak přísně, jak to dělám já, má prý jen Bůh. - OMYL, který nás už přišel (a ještě přijde!) hodně draho! Máme totiž nejen právo, ale i povinnost soudit dost přísně. Troufám si dokonce tvrdit, že naše polistopadová mizérie pochází PŘEDEVŠÍM z toho, že až příliš mnozí soudili a soudí až svévolně mírně.
RD: Jak si vysvětlujete, že ani po onom "desateru", které jste sepsal proti V. Havlovi, na vás dosud nepodal žalobu? AB: I on jistě ví, že má vyjádření o něm nejsou dryáčnická, že jsem si je jaksepatří protrpěl. On ví, že se tuatam najde někdo, kdo nejen cítí, ale i dost ostře vidí, jak si na člověka ušlechtilého JEN HRAJE. Jistě si je vědom také toho, že záludným útokem proti odchovanci (a přinejmenším, pokud jde o pranýřování špatností vládců i ovládaných také pokračovateli) profesora Václava Černého, by ztratil mnohem víc, než když se tváří, jakobych nic neřekl.
RD: Píšete dál?
AB: Jak bych mohl uprostřed naší potupné mizérie nepsat! Psaní je pro mne nutné skoro stejně jako dýchání. Při zadrženích v Ruzyňské věznici jsem daleko nejvíc strádal tím, že jsem nesměl přemýšlet s tužkou v ruce.
RD: Takže píšete do šuplíku?
AB: Jsem na to po desetiletích zvůle komunistů zvyklý. Ponocuji a zaznamenávám své drsné i rozbolavělé komentáře k záplavě hanebností v naší přítomnosti, své mučivé předpovědi časové i nadčasové atd. Povětšinou v podobě co nejhutnějších a co nejpalčivějších postřehů.
RD: Jak hodně jich už máte?
AB: Přes dva tisíce stran. Z toho je sotva polovina o politice. Většinou jsou o lidském údělu, o propastném rozdílu mezi tím, jací jsme a jací bychom být mohli i měli, o ubohosti špinavé i ušlechtilé. Je to už celý duševní svět - svět odhodlaného vzdorování špatnostem, duševní špíně, hněvu vůči cynickým vládcům, jejich prodejným sluhům, svět smutku nad pomrzačenými i všelijak zmarněnými životy. Je to svět přísných soudů, jímavého stesku a ze všeho nejvíc snad svět palčivé žízně po pravdě, spravedlnosti a životě ušlechtilém. Uctívači V. Havla a V. Klause tady jsou OPRAVDU jen ubohými uctívači ubohých bláznů, a to z důvodů mnohem zásadnějších, než jsou důvody jen politické. Doživotně mi učaroval Pascal svými "Myšlenkami" a Josef Čapek svým "Psáno do mraků", a to nejen pokud jde o styl psaní, ale především viděním, cítěním a prožíváním těchto dvou duševních aristokratů.
RD: A není to škoda, když takové texty zůstávají v šuplíku? AB: "Nedoslýchavost" skoro všech našich současníků mě takových výčitek už zbavila. Po desetiletích zvůle komunistů potkáte jen zřídka člověka, který cítí, že mu nabízíte to nejcennější, co může dát jeden oduševnělý člověk druhému, když mu dá k přečtení záznamy o svém hledání, o svém trápení, záznamy svých duševních výbojů. Většina našich současníků žije uprostřed lží a hanby jako tupě spokojená hovádka boží a není nijak málo ani takových, co žijí jako hovádka všelijak zlotřilá. Navíc nemám čas ty své postřehy třídit a doprošovat se, aby se někdo ujal jejich vydání. "Přepadají" mě postřehy další a další - mám co dělat, abych je stačil přepsat do čitelné podoby. Snad se jich jednou někdo ujme. Budu-li po smrti ignorován, proklínán nebo veleben, s tím si starosti nedělám.
RD: Podaří se mi vyprovokovat vás k tomu, abyste z toho svého šuplíku vybral alespoň něco, o čem si myslíte, že by dnes rozhodně vysloveno být mělo (i přes ono ultimátum)?
AB: Pokušiteli! Za tolik pozorných otázek si ale zasloužíte přinejmenším tři "kacířské" postřehy:
1. Nemyslím si, že přeháním, když vybízím k tomu, abychom se už neptali jen komunistů, dokdy byli v jejich zločinecké organizaci, ale abychom se ptali i členů stran dnešní vládní koalice, jak dlouho ještě hodlají setrvat v těchto stranách i poté, co už je neotrlým lidem zřejmé, že jde o koalici zločinnou. Spíše než o tom, jestli dnešní vládní koalice je nebo není poctivě pravicová, přemýšlejme o tom, jestli už není špinavá až k zavržení. Nebo snad není k zavržení koalice, které nevadí ani špinavé peníze, ani špinaví lidé, ani špinavé počínání? Není snad daleko nejhorším negativismem až obludné popírání morálky, jak se ho opakovaně dopouštějí tito TROJNÁSOBNĚ ŠPINAVÍ "pozitivisté" na jejich "Cestě k prosperitě"?
2. Samozřejmě, že MAJÍ pravdu ti, co říkají, že zaslepenost i morální zpustošení našich současníků jsou po desetiletích zvůle komunistů téměř beznadějné. Měli by však říkat také to, že náprava nepřijde sama, že si žádá hodně těžké i hořké práce drsných poctivců. Ti musí vzdorovat nejen všelijak zlotřilým vládcům, ale i mnoha špatnostem ovládaných.
3. Nevěřme těm, co tvrdí, že všechny naše kroky řídí všemocný Bůh. Zla je kolem nás tolik, že bychom takového Boha museli až nenávidět. Žijme spíše s představou, že skoro všichni byli, jsou a nejspíš ještě dlouho i budou zakleti mocnými zloduchy k větší nebo menší slepotě a otrlosti, ke všemožným špatnostem. Pokoušejme se znovu a znovu ty zakleté nějak odčarovat. RD: Byl jsem si tím celkem jistý už dřív, tímto rozhovorem jste mi to však bezděčně potvrdil znovu: Když jste nedávno napsal o K. Krylovi, že "jeho vnímavá duše už zase strádá, proklíná i pláče", mluvil jste také o sobě.
AB: Mluvil jsem o všech, co si mysleli, že po listopadu 1989 nám už konečně budou vládnout lidé ušlechtilí.
Ptal se Radek DAVID