--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Polák J., Holeček Jan
Název: Přímá demokracie zítra
Zdroj: NN Ročník........: 0004/008 Str.: 006
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

2.část V minulém díle seriálu PŘÍMÁ DEMOKRACIE ZÍTRA, jsme se zabývali ve stručnosti postavením občana v nepřímé demokracii a jeho tvz. omezenými vlivy na rozhodující otázky ve vedení převážně obranné a zahraniční politiky, které z hlediska sekundárního působení mají na něho přímý dopad. V dalším díle tohoto seriálu si promluvíme něco o tvz. "železném zákonu oligarchie", jehož důsledky právě prožívá naše společnost na vlastní kůži. Ano tomuto dílu v tomto seriálu je podle mého názoru potřeba věnovat zvláštní pozornost s ohledem na fakt, že se v naší zemi schyluje ke komunálním volbám, a že stojíme přesně uprostřed období mezi volbami parlamentními. Musíme bedlivě zvážit okolnost, že přechod společnosti z nepřímé demokracie na přímou je něco jako běh na velmi dlouhou vzdálenost, na které si prostě nemůžeme dovolit zastavit, ba ani ubírat tempo! Je podle mého názoru pravdou, že na to, abychom porazili nepřítele, ho musíme napřed vidět a mít jeho slabiny tvz. v dostřelu našich argumentů, což je apropos jedním z hlavních motto tohoto seriálu a podle mého názoru i publikace Dr. J. Poláka. Jsem naprosto přesvědčen o tom, že největší zbraní, kterou může bojovat každý občan této země, je ustoupit ze svých egoických stanovistek, které bohužel bezprostředně provázejí náš každodenní život, a to i tehdy, když je to pro nás momentálně poněkud choulostivé. Ano, jenom skutečnost, že začneme uvažovat v rámci celku a ne ze dne na den, jak si to žádá právě naše oligarchická vládnoucí garnitura, která nás takto drží v pozici, kde nás chtěla mít, může celé věci rozhodující měrou prospět. Tím nejdůležitějším na celé věci je dále skutečnost, že to budou právě naše děti, kterým budeme naše žezlo demokracie dále předávat, a o tom, budeli toto žezlo skutečně z ryzího zlata a nebo jen pozlacené rozhodneme jen našimi konkrétními skutky. Jedním ze základních je úplné vyrovnání se s naší komunistickou minulostí. Tvz. zamést stůl a začít stavět skutečnou demokracii, a to na pevných základech a ne v bažinách, ve kterých tonou veškeré její vznešené principy, kterými se tolik ohání např. lidé se svou temnou komunistickou a kolaborantskou minulostí....

NÁZORY OBČANA P VE STRANICKO

KORPORATIVNÍM PARLAMENTARISMU

Občan P může volit pro stranu, která nejužším způsobem zvažuje jeho preference. Ano, toto bývá zpravidla nejtypičtější případ. Znamená to sice, že sice proklamoval přízeň některým stanoviskům, ale je na něho později vyvíjen nátlak akceptovat a podporovat i jiná, která odsuzoval, a která se mohou později ukázat jako nešťastná. Může se také zdržet hlasování a nehlasovat pro žádnou stranu, což znamená, že se vzdá i toho sebemenšího vlivu, který mu systém takto předkládá. Může být popřípadě přesvědčen o tom, že volební právo je jeho morální povinností a ctí občana a může hlasovat bez většího přesvědčení, že jeho rozhodnutí může podpořit určité změny ve společnosti. Může se také rozzuřit z "velké lži", z demokratických pseudomýtů, které se ho snaží přesědčit, že žije v demokracii a začít tak destruktivní a agresivní formou prosazovat svá stanoviska. Může se stát teroristou, inklinovat k levému nebo pravému extrémistickému křídlu a snažit se zvrátit celý systém, nebo se leckdy zaslepit také anarchistickou vidinou svržení vlády a nastolením bezvládí a pojímat tuto skutečnost jako realistickou alternativu, nebo popřípadě směřovat až k diktátorskému zřízení!

Tyto názory byly také současně přejímány levicovými intelektuály převážně před 2. válkou až někdy do šedesátých let. Tito lidé bláhově věřili tomu, že socialismus a komunismus byl odpovědí na omyl parlamentarismu, ale bohužel tak, jak to pojímali oni. Tyto názory však postupně slábly (kromě názorů několika zatvrzelých fanatiků a politických pobloudilců), ale zůstává nasnadě fakt rostoucí flustrace, deziluze a pesimismu.

Podstata krize v jednotlivých západních politických systémech tkví tedy v nedemokratických aspektech nepřímé demokracie.

- Je zde několik podružných jevů: Nejobvyklejším z nich je bezesporu stavba oligarchií!

ŽELEZNÝ ZÁKON OLIGARCHIE

Tento "zákon" byl formulován na začátku dvacátých let Robertem Michelsem, někdejším socialistou, který se stal hluboce flustrovaným z vývoje německé soc. demokracie. Pochopil, že jeho hledání byly totožné a relevantní pro všechny politické organizace, a to bez vyjimky.

Prof. CH. Bay z Toronta o Michelsovi říká: " Dnes již existuje široké spektrum empirické literatury, která podporuje jeho nejzákladnější předměty sporu: organizační záměr vyvolat interes a perspektivy ve změnách v hierarchii, ve které jsou ti nejpasivnější členové by mělo za následek, že ti "nejsvobodnější" budou muset objevit a uspokojit jejich vlastní specifické zájmy. Každá organizace měla být vynalezena pro naplňování racionelně ohraničených zájmů, ale v poslední době je tendence poněkud uzavřít tuto problematiku, nebo přesněji stát se jakousi cennou pomocí či obranným valem při upevňování vůdcovství někoho. Jinými slovy : co jednotliví vůdcové dělají a říkají bude žoviálně řečeno přišito na vrub těch organizací, které měly původně sloužit zájmům úplně jiným!" " Tyto tendence nabývají na síle, a to úměrně velikosti moci, kterou daná organizace nabývá. Možnost demokratické kontroly, otevřeného dialogu a efektivní kritiky, týkající se hlavních zájmů a politiky , ustupuje do pozadí, a to úměrně " růstu" té, či oné organizace. Ba co více, když "zuří" vnější konflikty, které jsou raději provázeny voláním po pospolitosti a disciplině." ( CH. BAY: TO SECURE THE RIGHT TO PEACE, BULLETIN OF PEACE PROPOSALS 1981, VOL.12, No 4, p. 341-342, OSLO)

Politické strany jsou politickými organizacemi "par exellence". (Politicky tento termín znamená něco jako snaha po síle) Každá politická strana má vůdce a měnící se hierarchické struktury.(Existují ale rovněž snahy některých stran, jmenovitě "ZELENÝCH", nebo jim podobných, zrušit hierarchie a "vůdcovství", jež se stávají nedílnou součástí většiny stranické orientace.) Nutno říci, že právě tato orientace je skutečně v nesouladu s myšlenkam demokracie tj. myšlenkou rovnoprávnosti mezi obyvateli.

Termíny jako "demokratický vůdce", " vůdce svobodného světa" (amer. prezident), "demokratické strany" (jako oponent totalitním), jsou obvykle používány médii, učiteli na školách, či v jiném kontextu, a to bez jakékoli reakce ze strany veřejnosti, což zpravidla hovoří o nepřílišné hodnověrnosti těchto politických termínů...

Každá strana, jež je tvořena hierarchickou strukturou se tak přirozeně stává oligarchickou a fakticky nemůže být v žádném případě garantem demokratického systému! Partajně - korporativní parlamentarismus nám tak podstrkující demokracii je tak de facto OLIGARCHIE, schovaná pod rouchem všeobecných voleb a jiných zdánlivě demokratických rituálů. Oligarchie by se ale chovala nedemokraticky, i kdyby všichni její členové vystupovali nesobecky a veškeré jejich úsilí bylo orientováno na zájmy voličů. ( Prakticky to však samozřejmostí rozhodně není!)

Oligarchie znamená koncentraci moci v rukou vládnoucí elity a tato síla je obvykle využívána k různým účinným změnám, zvláště ekonomickým, a to ve prospěch "dohližitelů" nad touto mocí. Životní standart jednotlivých členů oligarchie je takto zpravidla vyšší než u řadových občanů v zemi. Velmi častý případ je také bezesporu ten, že oligarchie přímo oplývá různými korubčními aférami a jinými více či méně kriminálními praktikami. Například v roce 1993 byl celý politický estabilishment v Itálii takřka otřesen, když vyplavaly na povrch aféry kolem paktů s mafií.

Noví politici, kteří nahražují místa po odstupivších se pak řetězově stávají hlavními objekty korubce. Je přitom důležité přihlížet k tomu, že korubce zřídka kdy mívá individuální charakter.

Bez ohledu na italský extrém však hladina politických skandálů, jakož i korubčních afér stoupá přímou řadou v každé zemi. Jestli tedy chápeme a souhlasíme s výše uvedenými fakty, začínáme i rozumět hlavní podstatě krize západního parlamentarismu...

AMERICKÁ CESTA

Snad nejpřesnější vyjádření rozdílu v principu mezi americkým a evropským systémem " nepřímé demokracie" můžeme hledat v tvz. " desáté federalistické listině", sepsané Madisonem.

Tyto klasické americké politické myšlenky začínají něco jako varováním proti něčemu, co on nazývá "faction" ( srovnatelné s naším termínem ozn. pol. stranu...)

Jeho definice začíná :

"Určitý počet občanů, jakkoli je počítán vůči celku je vždy poháněn nějakým obecným impulsem k vášni nebo zájmům, nepříznivě narušujícím práva ostatních občanů nebo stálé a úhrnné zájmy celé společnosti..."

Madison tedy jasně viděl neslučitelnost mašlenky strany se základními principy demokracie (jako pravidla pro pobyvatele).

Objev všech partajních systémů plně upevnil jeho obavy a jeho zamítavé stanovisko k pravidlům tvořených jakoukoliv politickou stranou...

Ale je otázkou, co mohl mít Madison místo toho? Mimo jiné také srovnává demokracii s republikou. Demokracií rozumí " společnost záležící na malém počtu obyvatel, kteří shromažďují a vykonávají svojí vládu."

To tedy znamená, že pro něho demokracie je jen pouze malou formou demokracie přímé! On by totiž těžko mohl nazývat systém, který se teď nachází v Evropě demokracií! Dále potvrzuje, že demokracie nemůže zároveň působit jako všelék na podstatu systému politických stran, který je sám, jak již bylo výše uvedeno-zlý!

Jednoduše řečeno, budeli si demokracie takto počínat, ukáží se tyto výpovědi jako naprosto pravdivé. Jelikož Madison zvažuje skutečnost přímé demokracie pouze pro malé komunity, neuvažuje o ní jako o alternativě pro U.S.A.

Pro rodící se Ameriku mohla připadnout do úvahy republika, ale jaký je rozdíl?

Za prvé :

"Pozdější vládnoucí reprezentece je volena úzkým okruhem obyvatelstva pro celý zbytek země a za druhé, takto nabytý vliv bude zasahovat do všech sfér, a to i když přechodně, zkrze vybrané jedince. Může se tak celkem dobře stát, že hlas, pronesený reprezentací bude v určitých ohledech " souhlasný", než hlas, který by pronesl lid sám sobě..." Madison si je samozřejmě vědom určitého risku :

" Představitelé, ucházející se o moc však mohou nejprve využít různých intrik a podvodů, aby obdrželi potřebné hlasy a posléze mohou snadno zradit zájmy občanů, kteří jim ve volbách důvěřovali."

Jak pravdivá a prorocká jsou tato slova! Jak však chtěl Madison chránit celý systém před takovým nebezpečím?

Jedná se totiž o systém, který staví okolo sebe bariéru všemožných zábran, které nenechají následně proniknout převládajícím zájmům....

Tato myšlenka však tvoří nitro americké demokracie! Na sklonku osmdesátých let v podmínkách více či méně vyvinuté společnosti tyto myšlenky začaly přiměřeně volat po více pokročilém systému a jeho populárnějším pravidlům... Americké nedostatečné demokratické principy se začaly projevovat už od počátku. Kritici poukazovali na to, že tyto vznešené ideály jsou platné jenom pro " bílé", jež jsou schopni protestovat. Ale i púřes to, americká důvěra v individualitu byla upřednotňována před " stranickostí" (evrop. model) a vytvořila tak systém odlišný od evropského. Co se však stalo později?

Politické strany, objevené v U.S.A, i když byly to jen dvě nejdůležitější, více méně ideologické, více méně pragmatické a daleko více orientované na individuality (narozdíl od Evropy), se však stejně tak dobře staly zkorumpuvanými v oblastech různých zájmů. Ušlechtilé myšlenky přednesené v ústavě tak nezabránily Washingtonovým a Franklinovým nástupcům od postupného následování evropských avantyr.... Za podpory pochybného sloganu " MANIFESTU OSUDU " např. okradli Mexiko o severní oblasti, či popřípadě něco daleko horšího Indiánům, nebo v případě otázky kolem kolonizace na Hawaji a Filipínách. Americká společnost 20.stol. byla dále od počátku prostoupena organizovaným zločinem a obchodem s narkotiky. Politická apatie je v Americe daleko více rozšířena než v Evropě. Někteří učenci dokonce tvrdí, že určitá hladina politické apatie je pro americký systém dokonce potřebná!

Před několika lety americký sociolog Gross burcoval světovou pozornost, když poukazoval na to, že jeho země objevovala systém, který se nazýval " přátelský fašismus", a to s pravidly "velkého obchodu a velké vlády"....

Gross říká, že americký systém se postupně přetransformovává do "jemné" formy fašistické diktatury, a to bez vědomí veřejnosti.

Motiv nátlaku není pravé nebo levé radikální křídlo, které bylo jednou z forem v Itálii. Nový fašismus je tvořen uvnitř systému samého, bez vnějších demokratických struktur. Hypotetické dělení síly mezi legislativou, exekutivou a právní formou věci však nepracovalo podle očekávání. Místo toho zde dochází k dělení síly mezi řediteli velkých podniků, exekutivou a některými hierarchickými strukturami. Velká většina intelektuílů byla následně zkorumpována a integrována do tohoto systému. Navzdory se navrací hlasy, které nedůvěřují prioritním institucím americké společnosti. Stalo se evidentním, že žádná z velkých reforem nedostála svých předešlých slibů. Vzrůstající procento obyvatel se stále domnívá, že rozdíly mezi bohatými a vysloveně chudými propastně stoupají. Ačkoliv se Gross po vícero výzkumech drží pesimistického pohledu na personální integritu, není zároveň těžké najít relativně velký počet učenců, kteří podporují jeho závěry...

Nezměrné nukleární nebezpečí aktualizované kubánskou krizí v.r. 1962 uvedlo mnoho historiků a později mnoho mírových hnutí do kritické zkoušky v podobě studené války.... Retrospektivně je velké procento toho, co bylo napsáno od šedesátých let bylo odkazováno v " histografii studené války." V obecných rysech těchto prací se však odráží období "černého a bílého" intelektuálního klimatu, leč převládá obecné přijetí oficiálního pohledu na věc...

Několik vědců také varovalo před extrémním a nekontrolovatelným vzrůstem vojenských komplexů, před čím již varoval prezident Eisenhower. Nikdo totiž nedokázal, že má řadový občan nějaký vliv na poli obranné politiky. Tyto aktivity jsou totiž odedávna vyslovenou doménou oligarchií, různých byrokratů, vysokých voj. důstojníků a manažerů různých gigantických zbrojně-průmyslových komplexů. Patří sem ale zároveň názory, které tvrdí, že odzbrojení může mít vliv na nezaměstnanost a další ekonomické otázky. Jak bylo ukázáno na příkladě J.K.Galbraitha - opak je pravdou.

Západní Německo a Japonsko mělo více ekonomických progresiv než U.S.A, když byly na vrcholu. Tvz. "všezabíjející americké schopnosti" byly ovšem svým způsobem nutné, a to s ohledem na oficielně vzrůstající sovětskou hrozbu. Američtí a západní daňoví poplatníci však byli oklamáni, protože od nich byly požadovány extrémě vysoké sumy, které vojensko-průmyslové komplexy takto tahaly z jejich kapes. Fondy, které by měly připadat do úvahy na pomoc "třetímu světu", nebo které případně mohly zmírňovat důsledky ekologické krize však zůstaly následkem toho citelně omezeny.

pokrač. příště

Z publikace Dr. J. POLÁKA "DEMOCRACY" volně překládá J. HOLEČEK