--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš
Název: Jak Dlouhého ministerstvo vyhazuje ženy z bytu
Zdroj: NN Ročník........: 0004/010 Str.: 022
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Jak Dlouhého ministerstvo
vyhazuje ženy z bytu
Luboš Vydra
Za věrnost ministerstvu žalobu
V poslední době mne zaujala causa paní Marie Pavlištové. Příběh zrdcadlící nejen odcizenost současné justice, která dnes již připomíná nesmyslně se řítící automobilový provoz, či továrnu na "právo", jehož dosažení je však pouze iluzorní, ale poukazuje především i na pokrytectví našich vládních špiček, které místo aby byly občanům garantem vskutku demokratické spravedlnosti, starají se jen o vlastní sobecké zájmy.
Paní Marie Pavlištová v dopisu federálnímu ministru Vladimíru Dlouhému ze dne 20. 3. 1991 uvádí: " V roce 1953 jsem nastoupila na ministerstvo všeobecného strojírenství a pod osmi různými hlavičkami pracovala bez přerušení na ministerstvu plných 37 let. Nestydím se za to a nepokládám se za Ţstarou strukturuŢ. Oni i komunističtí vládci potřebovali lidi nejen na politikaření, ale také na kvalitní práci a tak jsem přežila zdárně všechny reorganizace, aniž bych musela a chtěla vstoupit do KSČ." Paní Pavlištová se dále svěřuje, že jí byl v roce 1984 přidělen podnikový byt 3+1 a když se do něho s třináctiletou dcerou stěhovala byla již dva měsíce vdovou. V roce 1988 se znovu provdala, jelikož vzhledem k její povaze a katolickému vyznání se jí příčilo žít s někým na tzv. " hromádce". Nový manžel vlastní rodinný domek s jednou bytovou jednotkou (2 + 1) rovněž v Kyjích, který si dostavěl roku 1964. S dcerou paní Pavlištové se již od samého začátku nesnesou a proto by nedovolil, aby se k němu nastěhovala. Z těchto důvodů je dcera v Jahodnici a matka "pendluje" od jednoho k druhému. K manželovi se trvale nepřestěhovala a sňatkem s nim jí nevznikl žádný právnický vztah k jeho domku. V roce 1990 měla dcera konflikty se sousedem panem Ing. M. Tůmou, taktéž zaměstnancem ministerstva hospodářství, který když ho poprosila aby se jí podíval na barevný televizor, protože má za to, že se jí v něm něco pálí, jí místo toho nalil z pomsty do přístroje vodu a tím jí ho prakticky zničil. Dcera podala na pana Tůmu stížnost na OÚ v Praze - Kyjích a na základě této stížnosti si pozvala soudružka a "stará struktura" Wasserbauerová s panem Pavlovským ministerskou pracovnici soudružku Krejčíříkovou a provedli na ní nátlak, (tím ale porušili své pravomoci) aby MSE ČR paní Pavlištovou žalovalo a požadovalo vyklizení bytu. Tak byl dán podnět k tomu, aby se roztočilo kolo tohoto absurdního dramatu. Ve svém listě dále paní Pavlištová ministra Dlouhého upozorňuje na to, že brzy po svatbě nahlásila bytové referentce paní Krejčíříkové, že se vdala a má výhledově zájem o výměnu za malý státní byt pro dceru. Byla však odmítnuta. Paní Pavlištová několikrát tento postup opakovala, ale jak je zřejmé byla tu evidentně snaha ministerstva zaměřená na získání konkrétně tohoto bytu pro paní JUDr. M. Valeškovou, bydlící v témže domě.
Pikantní na celé věci je, že podnikový byt paní Pavlištové v Tovarově ulici na sídlišti Jahodnice v Kyjích patřil ve skutečnosti Kovošrotu a byl přidělen na základě dohody FMHTS a vedení Kovošrotu Praha. Podle této dohody mělo ministerstvo právo pouze na jeho prvé přidělení. Pro další disponování s byty nemá však ministerstvo ( nyní průmyslu) právní podklad. Proto také při převzetí bytu paní Pavlištová rovněž podepsala dohodu s Kovošrotem o užívání bytu. V ní je mimo jiné rovněž uvedeno, že při eventuálním zániku práva osobního užívání je povinna byt vyklidit a odevzdat správě domu, t. j. Kovošrotu.
Věc se dostala do zjevného rozporu také již tím, že FMHTS požadovalo na paní Pavlištové změnu pracovní smlouvy z doby neurčité na dobu určitou v trvání 9 let. Tato " nevolnická smlouva" jí měla vypršet v roce 1992. Jak se však měla k dohodě, že ministerstvo nemohlo znovu přidělit byt patřící podniku Kovošrotu je zřejmé na první pohled. Celá tato právní konstrukce je od samého počátku absurdní. Ke všemu paní Pavlištová z ministerstva odešla do důchodu již 30. 9. 1990 nikoliv z osobních důvodů, ale v rámci provedených změn, kdy po FMHTS právně nastoupilo Federální ministerstvo hospodářství a ne tedy jak notoricky opakují všechny pozdější rozsudky soudů ( viz. na př. Rozsudek jménem republiky z 11. 3. 1991 č. 14 C 306/90) již v září 1988, což je v tak závažných dokumentech hrubá a zavádějící chyba, neboť odchodem z minísterstva v roce 1988 by nešlo o regulerní odchod z důvodu reorganizace. Důvod, že ministerstvo potřebuje byt pro svého dalšího zaměstnance neměl před soudem v žádném případě obstát.
Každá kráva dělá práva
Bohužel obstál a to dokonce i u soudu odvolacího a to díky lajdáctví právní zástupkyně JUDr. Ivety Végsöové z advokátní kanceláře v Hybernské ulici v Praze, která zcela nezodpovědně paní Pavlištovou informovala až tři měsíce po rozsudku odvolávacího soudu. V průvodním dopise přiloženém ke kopii odvolání, kterou paní doktorka poslala 31. 5. 1991 sděluje své klientce, že je třeba vyčkat nařízení jednání u Městského soudu v Praze a slibuje jí, že datum tohoto jednání jí včas sdělí. Když se však do Vánoc paní Pavlištové neohlásila, tak ta se jí 27. prosince telefonicky ozvala sama. Paní doktorka Végsöová jí odpověděla, že jednání již sice proběhlo, ale o jeho výsledku jí odmítla telefonicky informovat a prostřednictvím své sekretářky paní Pavlištovou objednala na 3. 1. 1992. Bohužel konec tohoto roku jak později zjistíme byl rozhodující a na postup paní doktorky mám jen dvě otázky: Byla to nezodpovědnost a nebo zlý úmysl? Od odvolacího soudu paní Pavlištová nedostala jak pozvánku k jednání, tak rozsudek a její právní zástupkyně jí o obojím informovala až 3. 1. 1991 a to ještě po jejím telefonátu. Teprve toho dne jí předala kopii rozsudku ze dne 14. 10. 1991, č. 11 , Co 373/91 - 25. K tomu na dotazy a laickou kritiku své klientky sdělila, že předpokládala, že jí pozve soud a že ten jí pošle i rozsudek. Ona sama prý ho dostala až 4. 12. 1991. Byla prý delší dobu nemocná a po návratu z nemoci měla mnoho práce a proto se omlouvá, že paní Pavlištovou dříve neinformovala. Na konkrétní dotaz o možnosti dalšího opravného prostředku tuto informovala, že sice existuje, ale že by ho nezaplatila. Nakonec klientku poučila o způsobu úhrady svého právního úkonu s tím, že fakturu jí pošle poštou. Faktura došla 23. ledna formou dopisu bez konkrétního rozpisu a se složenkou na 120 Kčs. Současně byly přiloženy tři složenky od soudu v Praze 9 v celkové sumě 700 Kčs. Jelikož paní Pavlištové bylo jasné, že počet složenek a celková cifra není adekvátní, jela 29. 1. 1992 k paní doktorce složenky reklamovat. Ta složenky převzala zpět. Při této návštěvě se paní Pavlištová podivovala tomu, že přestože paní doktorka Végsöová tvrdí, že na odvolacím řízení nebyla, proč je na rozsudku podepsaném za správnost JUDr Jarmilou Pokornou uvedeno, že přítomná byla. Paní doktorka znovu opakovala, že byla v té době nemocná a že jí proto na odvolacím řízení zastupoval JUDr. Fučík, kterého údajně o případu dostatečně informovala. Na dotaz, zda uvedený právník neměl jednání odročit, když tu nebyla přítomna ani žalobkyně, ani jí zplnomocněná advokátka, odpověděla doktorka Végsöová, že o kvalitách pana doktora neměla pochybnosti.
Paní Pavlištová uvádí ve svém dopisu ve kterém seznamuje Advokátní komoru s právní pomocí paní JUDr. Ivety Végsöové mimo jiné i toto: " Ze svého hlediska pokládám její práci v mém případě za zcela formální, neboť měla věnovat větší pozornost mému tvrzení, že vlastníkem domů v Tovarově ulici je s. p. Kovošrot a jen ten má ke všem bytům dispoziční právo a tuto skutečnost si měla ověřit. Kdyby to byla udělala, měla v ruce nesporný argument proti žalující straně. Toto ovšem neučinila a navíc pozdním informováním o výsledku jednání odvolacího řízení způsobila, že mi prošel termín podání Podnětu ke stížnosti pro porušení zákona Generální prokuratuře, kterou bych ostatně v případě ověření oprávněnosti žalobce již ani nemusela podávat."
Z kanceláře České advokátní komory přišla odpověď studená jako psí čumák a podepsaná JUDr. Františkem Vávrou ve které se praví: " Ani tímto podrobným šetřením se nepodařilo prokázat, že by advokátka svým postupem v dané věci porušila zákon o advokacii, obecné předpisy, či morální pravidla výkonu advokacie, a proto jsem neshledal důvody k dalšímu opatření."
Všechno je zas jinak
Protože paní právní zástupkyně nereagovala včas na zájem své klientky došlo k tomu, že Generální prokuratura již nemohla řešit Podnět ke stížnosti, který paní Pavlištová poslala na její adresu až 5. 2. 1992, tedy více jak měsíc poté co nabyl platnosti zákon 519/1991 Sb., jimž se mění občanský soudní řád a notářský řád. Tímto zákonem bylo zrušeno oprávnění generálního prokurátora podávat stížnosti pro porušení zákona v občanskoprávních věcech, až na vyjímku uvedenou v čláku III. bod I. písmena i. Tato vyjímka se však nevztahuje na případ paní Pavlištové. Ve smyslu změněné legislativy reagoval pak 27. 11. 1992 i Nejvyšší soud a v Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 z 26. 3. 1993 se opět praví: " Soud nařizuje výkon rozhodnutí vyklizením bytu." Má to být provedeno pro ministerstvo. K tomu je přiložen Návrh ministerstva průmyslu ČR ze 17. 4. 1992, v němž se uvádí, že "... dopisem ze dne 18. 12. 1991 zn. A 220/776/91 byla odpůrkyně vyzvána, aby předmětný byt vyklidila a odevzdala ministerstvu průmyslu ČR do 31. 12. 1991. Vzhledem k tomu, že odpůrkyně tak do dnešního dne neučinila, ani jiným způsobem na naší výzvu nereagovala, navrhujeme..."
A soudkyně Kalfeřtová gordický uzel rozsekla
Současné všemocné ministerstvo působí jako valící se tank, kterému co se nepřizpůsobí, je vzápětí nato rozdrceno. Překvapuje to již také proto, že mimo paní Pavlištovou není nám znám jediný případ, kdy by ministerstvo chtělo sebrat byt svému dlouholetému zaměstnanci, když odejde do důchodu. Toto byl však zjevně trest za to, že si paní Pavlištová dovolila jít proti ministerstvu. Je zjevné, že to co udělala ona, měl ve skutečnosti učinit Kovošrot. Proběhlo další jednání, které dělala stejná soudkyně JUDr. Kalfeřtová, známá paní Pavlištové svým zaujatým jednáním pro ministerstvo, již z počátečního soudu. I tentokrát zatvrzele setrvávala ve svých chybách, přestože tu měla o nich kompletní doklady. Pouze teď si pozvala k tomu i Kovošrot. Jenže Kovošrot byl stále ještě do konce roku 1993 podřízený podnik tohoto ministerstva. Takže sice potvrdil, že paní Pavlištové jeho právní zástupce JUDr. Luboš Vosyka napsal, že Kovošrot Praha je jediným plnoprávným vlastníkem bytových objektů v ulici Tovarova v Kyjích a že disponování s bytem paní Pavlištové nemá Ministerstvo průmyslu žádný právní podklad, na straně druhé však zástupce u tohoto soudu udělal ze sebe před tímto soudem naprostého blbce. Soudkyně pak jen konstatovala, že Kovošrot to nepotvrdil tak jednoznačně jak měl a vzhledem k tomu, že je třeba již případ nějak uzavřít, tak ho jednoduše uzavřela. Proto se MP podbízí i Místní zastupitelstvo Praha - Kyje, poté co 22. 6. 1992 bezúplatně převede od podniku Kovošrot sídliště Jahodnice a tím tedy i byt v Tovarově ulici, v němž má trvalý pobyt paní Pavlištová? Moc páchne jako ozon po bouři. A všechny za sebou omámeně táhne.
Matka k manželovi, dcera na
Wilzoňák
V prosinci 1993 přišel soudní příkaz obě ženy vystěhovat. A to do pěti dnů. S tím, že nábytek jim vystěhují do skladu a dcera ať jde bydlet třeba pod most. Tak ji to doslova řekli. Rozsudek byl jasný: Bez jakékoliv náhrady! Vedoucí OSO v Praze - Kyjích, naše již stará známá, paní O. Wasserbauerová ve své Důvodové zprávě z 22. 6. 1992 může již triumfálně vytrubovat: "Novela občanského zákoníku, která nabyla účinnosti dne 1. 1. 1992 zrušila zákon z roku 1964, který upravoval postup orgánů státní správy při hospodaření s byty a jejich přidělování občanům. Na novelu OZ navázal zákon č. 102/92 Sb., který upravuje pouze zajištění bytových náhrad." Zákony na ochranu majitelů existují, reciproční zákony na ochranu nájemníků však nikoliv. Přitom zákonů je mnoho a žádný není pořádný.
Když jim nebyla povolena po čtyřech jednáních obnova soudního řízení, paní Pavlištová s dcerou se uchýlily k poslední obraně, kterou je Odklad výkonu rozhodnutí dřív než rozsudek nabyde právní moci. Zcénář byl jednoduchý a poněkud připomínající odsouzencovu žádost o poslední cigaretu. Přesto i toto soudkyně JUDr. Králová zamítla. Vůbec jí nezajímalo, že odvolání, které ještě obě ženy mají by mohlo dopadnout v jejich prospěch. A že kdyby je již jednou vystěhovali, že by je na základě tohoto rozhodnutí museli i pracně nastěhovat zpět. Soudkyni to nezajímalo. Bylo jasné, že to bylo dopředu připravené a že již to jede podle určitého scénáře.
V jednání o obnovu řízení bylo řečeno, že se nepovoluje proto, že případ Pavlištových je údajně jediným exemplárním případem v republice ze strany ministerstva, protože na ostatní zaměstnance, kteří dávno nejsou zaměstnanci ministerstva, na ty se to nevztahuje. Z toho však vyplývá, že je tu ale porušován Občanský soudní řád od samého začátku, protože paní Pavlištovou mohl žalovat pouze majitel domu a to je firma Kovošrot. Nesolidnost celého jednání dotvrzuje i skutečnost, že bylo přerušováno i jakýmisi papírky, které si předkládal pan ministerský právník s paní předsedkyní soudu, aniž ta by je nahlas přečetla.
Není bez zajímavosti, že zatímco proti paní Pavlištové se rozpoutala taková bouře, hlavní objekt stížnosti, případ souseda pana Tůmy na OÚ Praze - Kyje zapadl bez odezvy. Třeba proto, že jako předlistopadový domovní důvěrník mezi rodinami zaměstnanců ministerstva, měl své zcela nezanedbatelné úkoly?