NN

--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Pilous Jiří F.
Název: Pravda o transformaci VKR
Zdroj: NN Ročník........: 0004/014 Str.: 024
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

aneb Vojenská kontrarozvědka dosud pod kontrolou bývalé StB?

Ve 13. čísle Necenzurovaných novin jsme zveřejnili dva materiály úzce se dotýkající problematiky, jež je naznačena v titulu či podtitulu našeho článku. Jednak "SEZNAM bývalých příslušníků VKR zpětně zařazených k dalšímu výkonu služby do ČSLA v letech 1964 až 1990", jednak příslušný komentář s názvem "Pátá kolona v páté koloně aneb Zůstane síť VKR v armádě zachována do budoucna?" Zároveň jsme slíbili, že se k této záležitosti následující týden vrátíme podrobněji a seznámíme čtenáře s některými dalšími fakty. Například se stručným vývojem Vojenské kontrarozvědky v poválečném období Československa, s kádrovým pořádkem, tzv. "pavoukem" VKR v roce 1989 a s událostmi v této organizaci bezprostředně po 17. listopadu 1989 a později, zejména v souvislosti s prověrkami a reatestacemi prováděnými ministry obrany soudruhem generálem Miroslavem Vackem (KSČ, pak nestraník) a pány Lubošem Dobrovským (OF, později OH, ještě později svobodní demokraté) a Antonínem Baudyšem (KDU-ČSL)...

Součástí StB

se Vojenská kontrarozvědka stala v roce 1951, de facto však pod její bezprostřední vliv přešla podstatně dřív. Podle prvního dochovaného organizačního řádu Státní bezpečnosti se vyznavači koncentrace moci rázně chopili příležitosti už v roce 1949 a začali vytvářet Velitelství StB, kterému měly být podřízeny všechny složky kontrarozvědky včetně tehdejšího Vojenského obranného zpravodajství, jež dosud bylo součástí generálního štábu Československé armády Násilný převod tohoto orgánu do čistě policejních struktur ministerstva vnitra (v letech 1950 až 1953 ministerstva národní bezpečnosti) lze chápat jako důsledek vlivu sovětských poradců. A to přesto, že Vojenská kontrarozvědka pod vedením generála Reicina (v procesu se Slánským odsouzen k trestu smrti a popraven) nemalou měrou přispěla k "boji s vnitřním nepřítelem", kterému se věnovala s daleko vtší energií, než ochraně armády před skutečnými agenturami cizích tajných centrál.

(V sovětském a konečně i v mocenském systému komusistického Československa byla totiž vojenská kontrarozvědka součástí centralizované tajné služby - v SSSR ji známe pod názvem KGB A ta byla podřízena přímo resortu vnitra či ministerstvu státní bezpečnosti, protože jejím úkolem nemělo být ani tak armádu chránit, spíše ji kontrolovat...)

Jako taková prošla VKR od zmíněného roku 1951 ve schématu Státní bezpečnosti několika organizačními změnami. První dochovaný návrh z roku 1950, který ji řadil k StB, vymezoval činnost Vojenské kontrarozvědce v rámci tzv. sektoru IV (1. oddělení - Hlavní velitelství, pěší vojska; 2. oddělení - technické vojsko a letectvo; 3. oddělení - Pohraniční stráž a Vnitřní vojska; 4. oddělení - SNB, Lidové milice). Podle organizační podoby ministerstva národní bezpečnosti z 3. ledna 1951 nesla VKR označení III. sektoru s krycí spisovou značkou B/3, od 3. dubna 1951 byla vedena jako odbor C. a od 10. března 1952 v podstatě až do roku 1990 se jmenovala Hlavní správa vojenské kontrarozvědky. Po zrušení ministerstva národní bezpečnosti 11. září 1953 připadla opět VKR pod ministerstvo vnitra s kódovým označením VI. správa MV se spisovou značkou SKR, v březnu 1966 byla pak přiřazena k Hlavní správě StB jako III. správa MV.

(Po vzniku československé federace byly k 1. březnu 1969 nově zorganizovány státobezpečnostní složky federálního ministerstva vnitra, Vojenské kontrarozvědky se to však v podstatě nedotklo: zůstala nadále III. správou, pouze místo přívěsku MV se začalo používat SNB. Vlastně, jedna změna tady přece jen byla: K 1. červenci 1974 federální ministr vnitra podřídil odbor vyšetřování StB ve Vojenské kontrarozvědce přímo Hlavní správě vyšetřování StB, později Správě vyšetování StB.)

Zpět k armádě

byla VKR od ministerstva vnitra převedena až po čtyřiceti letech. Dne 31. ledna 1990 totiž tehdejší federální ministr vnitra JUDr. Richard Sacher svým rozkazem vzhledem ke změněným vnitropolitickým podmínkám zrušil Státní bezpečnost. Nikoliv však její III. správu s označením Hlavní správa Vojenské kontrarozvědky. Ta byla usnesením předsednictva vlády ČSSR číslo 3 ze dne 4. ledna 1990 převedena ke dni 1. dubna 1990 z působnosti federálního ministerstva vnitra na federální ministerstvo národní obrany.

O předání Vojenské kontrarozvědky armádě sepsaly obě strany 1. dubna 1990 protokol, jehož součástí byl mimo jiné i výčet předávaných organizačních článků, popis některých činností VKR a kádrový pořádek. Podepsali jej náměstek federálního ministra vnitra plukovník JUDr. Jaroslav Procházka a za ČSLA náčelník generálního štábu, 1. zástupce ministra národní obrany generálmajor ing. Anton Slimák.

(Tenhle pán byl před 17. listopadem 1989 náčelníkem Správy zpravodajské služby generálního štábu ČSLA. Nejenom tím však v minulosti proslul. Na jeho přímý rozkaz byly na jaře 1990 skartovány všechny písemnosti, týkající se účasti armády na potlačování demonstrací občanů proti komunistickému režimu v letech 1988 až 1989 a přípravy armády na akci ZÁSAH v kritických listopadových dnech 1989. Je zřejmé, že skartovány byly též důležité dokumenty z činnosti VKR, které se tehdy v působnosti armády nacházely. A nejen z inkriminovaného období. Je totiž známo, že Vojenská kontrarozvědka měla vlastní archív, který nepatřil pod přímou pravomoc ministerstva vnitra a počátkem roku 1990 postupně přešel rovněž pod armádu. Jen pro zajímavost: Po rozdělení Československa působí od roku 1993 generálporučík ing. Anton Slimák na Slovensku jako rektor jedné z vysokých vojenských škol.

Podle zmíněného zmíněného protokolu z 1. dubna 1990 se převáděla Hlavní správa VKR v Praze, Správa VKR Západního vojenského okruhu v Táboře, Odbor VKR Východního vojenského okruhu v Trenčíně, Odbor VKR na generálním štábu a federálním ministerstvu obrany v Praze, Odor VKR na Velitelství letectva a protivzdušné obrany státu ve Staré Boleslavi (podle jiných pramenů v Mladé Boleslavi, pozn. autor), Odor VKR 10. letecké armády v Hradci Králové a 70. provozní prapor Praze.

Obsah protokolu pak specifikuje mimo jiné také počet osob (přesněji řečeno příslušníků StB, což je ovšem v textu delikátně zamlčeno, pozn. autor): Jednalo se o 858 generálů a důstojníků, 37 praporčíků, jednoho absolnenta VKVŠ, 154 vojáků základní služby a 6 občanských pracovníků. Najdeme zde i konstatování, že "kádrová naplněnost VKR činí 94, 54 procenta...".

(Pochopitelně, není nouze ani o tzv. "perličky". Pracovníci z federálního ministerstva vnitra při převodu Vojenské kontrarozvědky zpět k armádě např. uvádějí: "Morální stav příslušníků VKR je na dobré úrovni. Svědčí o tom nízký počet kázeňských přestupků..." Nebo: "Státobezpečnostní situace v ČSLA je stabilizovaná. Drtivá většina vojáků z povolání plní zodpovědně a svědomitě úkoly při zabezpečování bojové pohotovosti armády..." Na druhé straně se ale třeba píše pikantní opak k předešlému tvrzení: "Činnost cizích rozvědek se ve zvýšené míře promítá i do oblasti vojenské... Je projevován zájem zejména o vojenskou doktrínu ČSSR, otázky, týkající se reorganizace ČSLA ..." atd.)

Kádrový "pořádek"

ovšem i po převedení k ministerstvu národní obrany (později "pouze" ministerstvu obrany) zůstal v podstatě až do prověrek a později tzv. "reatestací" téměř nezměněn. Snad s jednou výjimkou: Bývalí příslušníci StB, teď už důstojníci ČSLA, byli z VKR ještě v průběhu konce roku 1989 a počátkem 1990 rychle "uklízeni" k bojovým útvarům či na štábní resp. velitelská místa. Pochopitelně při zachování starých vazeb k dřívějšímu pracovišti a hlavně původnímu zaměstnavateli. (Ale, o tom jsme se dočeli minulém čísle Necenzurovaných novin. Podívejme se proto raději, jak vypadal onen pomyslný "kádrový pavouk" vedení VKR v osmdesátých letech.)

Hlavní správa Vojenské kontrarozvědky byla v závěru roku 1989 v přímé podřízenosti I. náměstka federálního ministra vnitra generálporučíka ing. Alojze Lorence, CSc. V jejím čele stál v osmdesátých letech generálmajor ing. Pavol Vrlík, kterého rozkazem citovaného Lorence čj. SKR 0023/01 - 1989 vystřídal generálmajor ing. Josef Červášek (Vrlík přešel na vojenské velitelství Pohraniční stráže Praha a později údajně na Vysokou vojenskou politickou školu v Bratislavě). Prvním zástupcem byl plukovník plukovník Volf (nepodařilo se zjistit, kam ho v roce 1989 přeřadili), po něm nastoupil plukovník Josef Pejša, druhým zástupcem pak plukovník JUDr. Jaroslav Benda. Sem také patřili dva styční důstojníci KGB, v té době generálmajoři Jurij Ivanovič Vetoškin a Vladimir Vladimirovič Chromych (mnohem důležitější roli tam ovšem hrála prý žena v hodnosti plukovníka jménem Vlasta, údajně jejich "sekretářka"). Pod prvního zástupce spadala Správa VKR Západního vojenského okruhu Tábor (před svým "povýšením" tam šéfoval plukovník Pejša) a Odbor VKR Východního vojenského pkruhu Trenčín. Táboru podléhaly jednotlivé odbory a jim oddělení... (Např. u 1. odboru byl náčelníkem 1. oddělení podplukovník Jaroslav Škrobánek, který později přešel, už v hodnosti plukovníka, jako šéf vnitřního odboru Hlavní správy VKR. Druhé oddělení vedl major ing. Milan Václavík, syn bývalého ministra národní obrany generála Václavíka, náčelníkem 3. Odboru byl podplukovník Nebeský, který poté působil coby zástupce velitele Vojenské policie v Táboře, funkci kádrového důstojníka u Správy VKR Západního vojenského okruhu vykonával major Slezák... V čele odboru VKR u 1. armády v Příbrami stál dříve generál Carda - pozdější náčelník Správy SNB Středočeského kraje a hlavního města Prahy, po něm pak plukovník Bagin - od roku 1990 náčelník Vojenské policie Praha, osobně odpovědný za "debakl" známé "akce letiště Mošnov" v roce 1991... Za zmínku možná ještě stojí vedoucí jednotlivých oddělení VKR v Pardubicích podplukovník Pavel Gottwald, ve VAAZ Brno podplukovník Rudolf Zavřel, v Plzni podplukovník Pavel Renický, v Ostravě a Olomouci důstojníci Holeček a Vrána...)

Pod 2. zástupce náčelníka Hlavní správy VKR plukovníka Bendy patřila Hlavní správa VKR Pohraniční stráže a ochrany státních hranic v čele s plukovníkem Zahradníčkem, Odbor VKR u 10. letecké armády v Hradci Králové, kde byl náčelníkem plukovník Járka a Odbor VKR při Velitelství Protivzdušné obrany státu v Mladé Boleslavi za šéfování plukovníka Čermáka (dříve náčelníka Správy VKR Západního vojenského okruhu, později zástupce velitele Vojenské policie v Praze). *

Přímo pod náčelníka Hlavní správy VKR spadaly jednotlivé odbory: První odbor s náčelníkem podplukovníkem Natem (ministerstvo národní obrany měl na starosti podplukovník Peml, generální štáb podplukovník Dirbák), v čele 2. odboru, tzv. řídícího a organizačního, stál plukovník Křepela, zástupce mu dělal plukovník JUDr. Jozef Kostelník (převelen později na Správu zahraničních vztahů generálního štábu), třetí odbor, tzv. zpravodajská správa, se zaývala přípravou tajných spolupracovníků do kapitalistických států (bohužel, kádrové obsazení se nepodařilo zjistit). Čtvrtý odbor, analytiku, skupinu SED a archív vedl podplukovník Vlček, odbor vyšetřování, který patřil pod Správu vyšetřování StB řídil plukovník JUDr. Emil Gubáš (převelen v roce 1990 k Velitelství letectva a protivzdušné obrany státu), jeho zástupcem byl podplukovník JUDr. Milan Matuška (od téhož roku rovněž do Správy zahraničních vztahů generálního štábu). Konečně, pod přímé velení náčelníka Hlavní správy VKR, vedle vnitřního odboru (plukovník Škrobánek, o kterém jsme už psali, od roku 1990 ředitel ekonomiké sekce na Hlavním úřadě VOZ) patřil ještě ještě 5. odbor (plukovník Kirňák) a Inspekce náčelníka, jíž šéfoval plukovník JUDr. František Dvořák (v roce 1990 přešel do inspekce ministra národní obrany, kde měl na starosti kontrolu), zástupce mu měl dělat podplukovník JUDr. Miroslav Kessner (v téže době se také ocitl v Inspekci ministra...)

(Názorná schémata organizační struktury VKR a Hlavní správy VKR, "tzv. pavouky", zveřejňujeme zvlášť...O charakteristice některých "přesunů" či příslušných jménech je pak zbytečné se dále rozepisovat, čtenáři vše potřebné najdou v minulém čísle Necenzurovaných novin. Jednak u zmíněného již SEZNAMU, jednak u článku Pátá kolona v "páté koloně", kde jsou ony přesuny také hodnoceny...)

Prověrky a pozdější reatestace

mohly, pokud by příslušný polistopadový ministr národní obrany (armádní generál Miroslav Vacek) nebo jeho následovníci, ministři obrany Luboš Dobrovský a aktuálně Antonín Baudyš chtěli k nim odpovědně přistupovat, alespoň něco změnit. Přinejmenším očistit Vojenskou kontrarozvědku od hluboce zakořeněných praktik Státní bezpečnosti a zbavit ji důstojníků, de facto bývalých příslušníků StB. Jenomže, opak se stal pravdou..

(V prvním případě, u minitra Vacka, nešlo vůbec o nějaké prověrky resp. atestace, spíše o vhodné "uklizení" zkompromitovaných bývalých "estébáků" do klidného zátiší armády... Často se však nepokoušel ani o to a bez skrupulí je nechal převést do nově se tvořícího Vojenského oranného zpravodajství - VOZ či do Vojenské policie. A jeho nástupce, Luboš Dobrovský? Byl ochoten se s kde kým soudit, kohokoliv žalovat z údajných pomluv, jen aby zabránil jakýmkoliv kádrovým změnám. Na tzv. "odborníky" on nedal dopustit. Což může doložit i autor tohoto článku, který měl s bývalým panem ministrem z doby jeho působení své skušenosti. Včeně těch soudních. A pár dalších novinářů též...)

Dne 26. listopadu 1990 nařídil ministr obrany ČSFR Luboš Dobrovský svým rozkazem číslo 015 reatestaci důstojníků Vojenského obranného zpravodajství. Předsedou Hlavní komise byl jmenován plukovník PhDr. Jan Duchek (po reaktivizaci povýšen na generálmajora a ustanoven po generálu Gavlasovi ředitelem VOZ), členy pak poslanci Jan Šolc (OF), ing. Alojz Rajnič (KDH), MUDr. Jiří Soukup (OF), za Vojenskou obrodu generálmajor v záloze ing. Josef Němec a dále podplukovník JUDr. Michal Vaľo.

(Úkolem zmíněné komise bylo prověřit důstojníky a praporčíky VOZ, kteří byli pověřeni prací v koordinačních skupinách a vybrané funkcionáře do ledna 1990 vykonávající vedoucí funkce v bývalé VKR...)

K reatestaci ostatních vojáků z povolání působící ve VOZ se ustavily další tři komise ve složení u čísla 1 - plukovník JUDr. Ludovít Volník, podplukovník Oldřich Balák, u čísla 2 - plukovník ing. Jiří Zaňka, plukovník v. v. ing. Rudolf Šilhan (jméno totožné s jménem Rudolf Šilhan, narozen 1. 4. 1928, registrační číslo 13516, krycí jméno Ručitel, veden jako důvěrník StB) a u čísla 3 - plukovník ing. Emil Veselý, plukovník gen. štb. ing. Miroslav Kabíček. Souběžně byl zřízen sekretariát ve složení plukovník Rudolf Junek, plukovník Jan Kokeš a praporčice Hana Schleisová.

(Vzhledem k osobním vztahům mnoha členů komisí k pánům exministru Vackovi, náměstku ministra obrany pro sociální a humanitní věci PhDr. Antonínu Raškovi, k plukovníku Rudolfu Junkovi - spolužáku generála Vacka a bývalěmu příslušníku VKR ze sedmdesátých let - plukovníku Kokešovi - pro změnu spolužáku denerálmajora Duchka a dobrému příteli Raška - a dalším, celé reatestace se v podstatě staly jen formální záležitostí, ne li fraškou. Jestliže při tz. první prověrkové vlně odešlo z VKR údajně 234 osob - většinou nikoliv z armády, ale byli umístěni kamsi dovnitř ní - tak ve zmíněných reatestacích, podle poslance Šolce, existovaly výhrady pouze k 16 píslušníkům VKR. Což neznamená, že museli od této služby odejít...)

Ještě před atestacemi však došlo, stejně jako u ministerstva vnitra, ke skartaci archívu VKR. Takže i ti, co by chtěli skutečně poctivě prověřovat, našli poloprázdný archív a část tzv. "živých" materiálů zmizela. Po reorganizaci VOZ byl údajně archív pečlivě zabezpečen a lustrovat v něm mohli (na rozdíl od ministerstva vitra) jen dva noví pracovníci. Jistě není náhodou, že oba patřili k bývalým příslušníkům VKR. Jmenovali se Ing. Hnát a JUDr. V. Pazák.

(Zbývá snad už jen dodat, že podle rozkazu ministra obrany číslo 019 bylo k 1. lednu 1991 reorganizováno Vojenské obranné zpravodajství. Změnila se údajně koncepce, jež měla spočívat v "zabezpečování zpravodajské ochrany ČSA proti činnosti cizích zpravodajských služeb a páchání trestné činnosti proti ústavnímu zřízení, základům a bezpečnosti repuliky a obraně stáu". Měla se také spolupodílet "na ochraně státního tajemství v ČSA..." Bohužel, nezměnili se ale lidé. Většina bývalých pracovíků VKR, čili příslušníků StB, zůstala. Zůstaly i jejich vazby na bývalou Státní bezpečnost. Zůstaly jim také nedotčené kartotéky agentů a spolupracovníků Vojenské kontrarozvědky, k nimž mají přístup pouze oni. Všecko vlastně zůstalo při starém. Nikdo nebyl potrestán. Odešel jen další ředitel VOZ generálmajor Jan Duchek. Na jeho místo nastoupil podplukovník - možná už dnes plukovník - P. Lužný, zástupce mu dělá bývalý poslanec Federálního shromáždění a svého času ředitel Federální bepečnostní informační služby Štefan Bačinský...)

Jiří F. PILOUS