--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Beneš Jan
Název: Poznámky Jana Beneše k sedmé části povídání a demokracii
Zdroj: NN Ročník........: 0004/014 Str.: 032
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Autor je v tomto pokračování ještě o cosi více než kdykoli dříve, posedlý pojmem oligarchie. Lexikálním významem tohoto slova je systém vlády vkládající veškerou moc do rukou úzké skupiny lidí, a to lidí stojících mimo veřejnou kontrolu.

Tudíž, s výjimkou teprve se ustavujících demokratických režimů bývalé sovětské satelitní části kontinentu, toto označení není namístě. Neboť ať jsou chyby stranického systému vykrystalizovaného, včetně označení levice a pravice z Velké francouzské revoluce, ať jsou chyby tohoto systému jakékoli, je to systém, ve kterém "oligarchie" získává svou moc na základě svobodných voleb a je kontrolována širokou škálou opatření zákona, a ovšem, opozicí a médii.

Autor zcela opomíjí skutečnost, že značná část voličstva, už proto, že lidé jsou si rovni, ale nejsou stejně kvalitní, s velikou radostí deleguje odpovědnost za svou vlastní svobodu, a tím i odpovědnost sám za sebe, na někoho jiného. Autor zcela opomíjí i americkou zkušenost. Až do dvacátých let se jednotlivé státy, ba i jednotlivé obce těšily takové míře nezávislosti na federální vládě, že to vedlo ke vzniku v pravém slova smyslu zločineckých oligarchií, anebo xenofobních komunit. Teprve roku 1924 například dokázal federální zákon odejmout některým městům právo výkonu trestu smrti. Tudíž zajisté zásah do demokratických práv té které komunity. Od šedesátých let pak Spojené státy zápasí s obdobně byrokratickou zvůlí podřídit demokratické mravy emocím rasové rovnosti, emocím ochrany životního prostředí, anebo emocím míru, případně emocím výkřiků, typu toho pana Poláka: - Všechnu moc lidem ! -

Aniž by ovšem byla zodpovězena otázka, jakým lidem. Což je od prvopočátku ta základní otázka výběru vedoucí vrstvy společenské. Koho?

Demokracie, a to bez adjektiv jakéhokoli druhu, je idea nejen politická, nemůže být jen tím, jak ten který "zákonodárce" lépe či hůře opíše pro své místní potřeby původní americké, či francouzské myšlenky. Je systémem životní stylu a spravedlivé organizace společnosti, služby zvolených voličům. Začne fungovat ve chvíli, kdy řadový volič nebude svou vlastní nekvalitnostní omelouvat nekvalitnost svého zástupce, a hlavně absenci jeho mravních kvalit svým vlastním nedostatkem.

Ad vocem autorovy analýzy, opětně zavání moskevskou dezinformací. Růst životní úrovně (u autora díky mírovému řešení kubánské krize-ergo zásluhou Moskvy, že bez zajištěného raketového předpolí u amerických břehů neriskovala střetnutí ???), ale výsledkem narůstající převahy svobodného obchodu a svobodného podnikání. Díky demokratickému systému, který nesešněrovával nadprůměrné jedince do hranic jakéhosi partají stanoveného průměru. Který nenutil "malého člověka" k zapojení do partajní oligarchie, ale umožňoval mu stále širší seberealizaci. V USA pak ve chvíli, kdy byrokratická zvůle maskovaná liberálními ideály hrozí vyvrátit americký způsob života ze základů, vynáší vůle voliče do úřadu Ronalda Reagana a jeho především ekonomickou revoluci, a zejména demokratickou reformu daňového systému. Daňový systém té které země toho totiž o demokracii, i.e. také možnosti žít bez hmotného útlaku, řekne vždy více než parlamentní rétorika.

TV samozřejmě může orientovat veřejné mínění a sloužit veřejné kritice, ale televizní oligarchie právě tak může veřejné mínění dezorientovat. V USA, což autor zřejmě neví, nesmí vláda, ani žádná strana vlastnit nejen TV, či rozhlas, ale samozřejmě ani noviny.

Zákon samozřejmě i svobodný přístup k informacím zajišťuje. To je politická stránka věci. V rámci popisu růstu demokratických institucí pak autor opomíjí, a to zcela a zásadně družstevnictví, které už v minulém století představovalo v demokratických společnostech element nejen hmotného, ale i politického růstu těch nejširších vrstev a jejich možnost vstupu do politické arény.

Pokud jde o autorovo hodnocení politického stranictví, samozřejmě má pravdu. Ale i tento systém je platný tak jak popsán, i se svým konformismem a potlačováním přirozených reakcí svobodného člověka, právě jen v Evropě.

Skutečné nebezpečí pro demokracii vězí ovšem v člověku, který není ochoten uznávat demokratická pravidla pro nikoho jiného než sám pro sebe, a v parlamentaristech, kteří operují touto "vůlí lidu" pro své neméně osobní sobecké cíle. Ohrožení demokracie vězí v imigračním přílivu osob rozdílných kultur, neschopných přizpůsobit se kulturám fungujících civilizací, a posléze se do jejich systému integrovat. Demokracii ohrožuje liberalistický výklad zločinnosti, který má pro pachatele více pochopení než pro jeho oběť. Nu a pak ovšem ti, kteří o demokracii teorizují, aniž se ji snažili osobně aplikovat jinak než na teoretickém poli. Jan Beneš