--------------------------------------------------------------------------------
Autor: David Radek
Název: Půlkacíř
Zdroj: NN Ročník........: 0004/016 Str.: 006
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Pokračování z č. 15/94 Exil

Máš v Německu ženu, dům - a vlastně taky penzi. Žiješ tam. Kde jsi doma?

Na to se mě lidi často ptali. Formuloval jsem to v jedné svojí delší básni, kterou jsem napsal - představ si - na italský Riviéře. Zjara v devětaosmdesátém. To bylo v době, kdy bych mnohem radši psal u Máchova jezera - ale ještě to nebylo možné.

Byl večer, seděl jsem v hotelu na terase a díval se do protější stráně, na spálenej píniovej háj. Nade mnou lítaly světlušky, vzadu kvákaly žáby, šumělo moře - a já přemejšlel, kde je moje vlast. To nemá nic společnýho s tím, kde se mi líbí nebo nelíbí. A tehdy jsem se rozhodl pro Československo.

Československo neexistuje.

Pro mě existuje. Nikdy jsem se československého občanství dobrovolně nevzdal. Nesl jsem si ho celý svůj exil - ne jako fetiš, ale jako výsostnou věc, na kterou jsem byl hrdý. Takže teď mám to všechno zahodit - jenom proto , že se na tom dohodlo několik politiků?

Rozdělení státu je pro tebe velmi emotivní záležitost. Nebo se pletu?

Samozřejmě, že se i pleteš. Rozpad státu je pro mě také praktická věc. Nechci německé papíry, na které mám právo a můžu je od minuty mít. Chci být Čechoslovákem, protože jsem jím byl celý život. A proto - z praktické stránky - musím dbát, aby můj jediný dokument, tedy pas Československé socialistické republiky, byl právně v pořádku. V té chvíli je v něm platná pouze moje výška - a to je v demokratických zemích málo. Svůj pas ctím, protože mě na něj pouštějí přes hranice. A ctí ho i lidé, kteří ten pas berou na hranicích do ruky. Rozdíl mezi naším a například polským nebo arabským pasem je citelný. S neplatným pasem však riskuju, že mě v cizině přestanou brát vážně.

Nevěřím, že jde jenom o pas. Pro mě to opravdu není otázka jen nějakého sentimentu. Když Američan řekne : Jsem Američan, mám pas, říká pravdu. Chci mít tuhle věc jednou provždy vyřízenou.

Dobře. Platnost tvého pasu vyprší. Požádáš si o nový. Nebudu o nic žádat. Uráží mě, že mám usilovat o to být Čechem nebo Slovákem. Já jsem nikdy nepřestal být Čechoslovákem.

Pamatuju se, že jsem v lednu roku devadesát vylezl s přáteli na Chopok. Vzpoměl jsem si na tu svoji básničku, kterou jsem napsal v Itálii. Díval jsem se na masív Tater - a bylo mi ouzko. Na Chopku vlála československá vlajka, foukal vítr a bylo mrazivo, v televizi ukazovali záznam událostí od sedmnáctého listopadu do třicátého prvního prosince. Zase ty trapné - nebo krásné? - symboly. Ale to jsou kořeny mého rozhodnutí.

Proč tedy bydlíš v Německu?

Sám jsi to řekl. Jsem ženatý s Němkou, kterou mám rád - a tady se prostě německy nemluví. To je celé. Bydlení je praktická věc - do Německa si jezdím vyprat věci a vyměnit prádlo. Skutečný domov je věcí volby. Opakuju, že mám stále československý pas.

Proč se tak málo emigrantů vrací domů? Emigrantů, nebo exulantů?

Není to totéž?

Není. To si pletou i politici. Exil je něco jiného než emigrace - a rozhodně něco jiného než krajanství. Exil je cílevědomá práce za osvobození země, ze které jsme odešli, povětšinou nedobrovolně - ale s úmyslem přijít zpět a udělat pro to maximum. Pamatuju si na lidi, kteří stáli na rohu ulice a vybírali na fond Charty. Kteří jezdili po rodinách a sbírali peníze, které posílali do Československa.

Kolik takových lidí bylo?

Jenom v mém diáři jich je asi dvanáct set. Nevím, kolik jich je ve skutečnosti. Podle oficiálních údajů žilo v exilu zhruba dvě stě padesát tisíc Čechů, Moravanů, Slováků a Rusínů.

Mluvíš velmi rozzlobeně. Proč? Jinak se o téhle věci mluvit nedá. Myslím, že si to politici pletou úmyslně. Je to pohodlnější. Lidé, o kterých mluvím, přijeli po listopadu s otevřeným srdcem - a byli odmítnuti. V téhle zemi bohužel nikdo nepochopil, o jaký potenciál tím přicházíme. Kolem problému exulantů se chodí s kapesníkem přes ústa a s propoceným čelem - ale to je tak všechno.

Mám pocit, že mnozí z těch lidí se ani nechtějí vrátit. Vybudovali si svoje existence, často mají nová zázemí - a zpátky do Čech nebo na Slovensko se jim už nechce.

Stále mluvíme o exulantech? Samozřejmě, že se chtěli vrátit. A k tomu, jak se s nimi zacházelo - to jsem zažil na vlastní kůži - pouze jednu větu : je to skandální, ostudné a zahanbující. Nikdo se nesmí divit, že lidé, kteří odtud byli vypoklonkováni a odstraněni - dokonce už podruhé -, dnes nemají nejmenší chuť pro tuto zemi pracovat. Potenciál české inteligence, která žije v cizině, je pro tuto zemi definitivně ztracen. Pokud mám zprávy - a znám mnoho lidí, kterých se to týká - zbývá už jenom kritika a mnohdy výsměch. Naprosté pohrdání způsobem, jakým se s exilem jedná. Znovu opakuju : je to ostudné, zahanbující a celosvětově skandální.

Věc má také druhou stránku mince. Mnoho lidí se vrátilo v širokém texaském klobouku a s velkým hlukem - ale jejich jediným zájmem bylo vydělat peníze. Takových případů bylo nespočet a lidé cítí k emigrantům jakousi nedůvěru. A už vůbec nerozlišují, jestli jde o exulanty, emigranty nebo krajany.

Mám pocit - ale je to opravdu jenom pocit - že lidé, kteří odešli do exilu, nemají v této zemi nejlepší pověst. Zdejší lidé si je pletou s těmi, kteří odešli za lepším. Naposledy opakuju : exulanté odešli z důvodu svého přesvědčení. Pro svou zemi bojovali a pracovali víc než devadesát procent těch, kteří tu zůstali. Exulanti, které znám, jsou čestní, vzdělaní a znalí lidé. Chtěli se vrátit, na to dám krk - ale teď už jsou pro moji zemi definitivně ztraceni. Bohužel. Nezlob se, ale víc už o tom nechci mluvit.

Opět jedna z věcí, které se tě emotivně dotýkají ? A divíš se ? Neznám nic bolestnějšího, než když jsem jezdil za slušnejma a krásnejma lidma do uprchlických táborů - a slavil s nimi jejich první vánoce venku. To zanechá stopy na duši - ať chceš nebo nechceš. Ti lidé opravdu neodjeli za bohatými příbuznými ani na zajištěná místa - prostě už nemohli poslouchat, když jim jejich děti vyprávěly místo o písmenkách o Velký říjnový revoluci nebo o Auroře. A nechtěli, aby i další generace byla zblblá. Mnozí z nich se chytili. Jsou úspěšní vědci nebo lékaři, žijí v Americe, v Kanadě nebo v Evropě - a mohli svojí zemi hrozně moc dát. Nestalo se. Tím to pro mě končí. Opravdu už o tom nemluvme.

Pokračování...

Vybral a připravil: Radek DAVID