--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Šatylov Mykola
Název: Smrt v podzimním Mnichově
Zdroj: NN Ročník........: 0004/028 Str.: 004
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

SMRT V PODZIMNÍM MNICHOVĚ

Cestami života Stepana Bandery

(5. část)

PO STEZKÁCH "JELENŮ"

Porážka fašistického Německa umožnila Moskvě vtrhnout veškeré síly na válku s "fašistickými pozůstatky", jak kremelští ideologové nazývali ukrajinské nacion alisty. Nyní už nebylo nutné šetřit lidmi a bolševici často používali ke zlome ní odporu takových metod jako blokáda: do té či oné oblasti bylo posláno tolik příslušníků kárných oddílů, že každý obyvatel měl svého kata. Stejně strašná byla i jiná blokáda - informační, neboť sovětské tiskové orgány se o národní válce na Západní Ukrajině nezmínily ani slovem. Proto od druhé p oloviny čtyřicátých let začal generál Roman Šuchevyč praktikovat propagační oz brojená tažení UPA za hranice, která byla "demonstrováním antibolševických ozb rojených sil" a zároveň názorným dokladem nepokořenosti Ukrajiny a šlechetnost i a mužnosti jejich obránců.

Snad nejpřesvědčivěji demonstrovala právě na Slovensku tyto síly setnina Myron a (pseudonym), sestavená z absolventů ilegální důstojnické školy - Jeleni. Na Slováky, kterým komunisté malovali Ukrajince jako krvežížnivé teroristy a zdeg enerované bandity, zapůsobila neobyčejným dojmem. Začátkem podzimu roku 1945 s e myronovci pohybovali v medzilaborecké a stropkovské oblasti. Proběhly již de sítky setkání s vesničany, masové mítinky, v nejednom kostele si zazpíval povs talecký sbor, když se vláda vzpamatovala a přikázala sevřít do obkličujícího k ruhu prešovské lesy. Přesto setnina z obklíčení vyklouzla a zmizela v hlubinác h hvozdů...

Myron končil své tažení asi osm kilometrů od hraničního pásma v obci Tepelovce . Jeho chlapci tam připravili obyvatelům na rozloučenou koncert a veselou zába vu, a potom znovu s automaty v rukou šli vstříc nebezpečí - překonat hranici. Průvodce nepotřebovali a pokud ano, Slováci ochotně přiváděli znalce tajných c estiček. Kromě toho upozorňovali na komunisty mezi svými, dodávali informace, poskytovali přístřeší a dělili se o skývu chleba. Příznivý postoj k ukrajinský m povstalcům neskrýval ani slovenský tisk (samozřejmě nekomunistický). Noviny Demokrat psaly: "V posledních týdnech se na severovýchodním Slovensku objevily ozbrojené skupiny... Až do současné doby se nevyskytly případy, že by se tyto skupiny dopouštěly násilí na životě či majetku občanů."

KDE JSTE,

PODPLUKOVNÍKU STAŇKU ?

Není vyloučeno, že takové reakce tisku byly jednou z příčin, proč orgány česko slovenské státní bezpečnosti - v duchu nejlepších sovětských tradic - daly ury chleně dohromady bandu ze svých hrdlořezů, která se vydávala za ukrajinské pov stalce. Pozdě na podzim roku 1945 banda rabovala a zastrašovala vesnice sninsk ého okresu. A to již byl důvod! Komunisté nadělali spoustu rozruchu a obvinili UPA ze všech smrtelných hříchů.

Jako důsledek zběsilého pronásledování ounovců se objevila dohoda o volném prů chodu vojsk sovětského NKVD na území Československa. Podpis podplukovníka Staň ka na dokumentu z roku 1946 de facto sankcionoval bolševickou intervenci. Moskva byla velice znepokojena vlivem ukrajinských nacionalistů na obyvatele z emě, pro kterou již připravila komunistický puč, a čekala jen na příznivé okol nosti, aby mohl být uskutečněn "mírovou cestou". Na této cestě jí, jako kost v krku, překáželi ounovci. Usuzovat, nakolik důležité trumfy vyráželi z rukou m oskevských politických šejdířů, lze z toho, že v květnu roku 1947 byla podepsá na polsko-česko-sovětská smlouva o společných vojenských akcích proti Ukrajins ké povstalecké armádě.

Aby se zavděčili Stalinovi, provedli Poláci operaci Visla, která spočívala v n uceném vysídlení Ukrajinců z lemkivské oblasti do západních a severních vojvod ství, v násilném vyvezení tisíců lemkivských rodin - pod hlavněmi automatů - n a Velkou Ukrajinu a ve vyhlazení těch vesnic, které byly centry revolučně osvo bozeneckého hnutí. Doslova během několika dnů proměnili komunisté malebný, svo bodomyslný kraj, plný písní, v poušť.

Politika stalinské genocidy kupodivu nepostihla Ukrajince na Slovensku. Zdá se , že ze tří příčin: za prvé, bolševičtí uzurpátoři se teprve chystali vtrhnout na Pražský hrad, za druhé, maličká země neměla kde izolovat Ukrajince, a za t řetí, pražští vládci se přesvědčili, že Slováci přijímají ukrajinské povstalce jako své spojence a trestné oddíly, vyslané centrem, jako okupanty, a neodváž ili se proto dále jednat.

ZLATÝ KŘÍŽ

PRO SETNÍKA

V dubnu 1946 se v Praze akreditovaný novinářský sbor rozjel na Slovensko. Před stavitelé svobodného světa na vlastní oči uviděli, co se děje v okolí Prešova a Košic, a svým čtenářům pověděli pravdu o ukrajinských povstalcích. Ona pravda byla v tom, že nyní již tisícová skupina pěšího i jízdního vojska, kterou vedl setník Myron, pokojně přešla hranice a stejně klidně se přesunula až k samým Košicím. O velikonočních bohoslužbách si vojáci dokonce zazpívali " Bože velký, tvůrce všemohoucí...", u svátečních stolů diskutovali se slovensko u inteligencí a vybavovali jim literaturu, kterou i po čtyřiceti letech StB ko nfiskovala.

Největší popularity dosáhla knížka Dmytra Majivského Bolševická demokratizace Evropy, v níž se prorocky předvídalo všechno, co budou muset Češi a Slováci za komunistů prožít. Přitahovalo i jméno autora, který zahynul českou kulkou (na Slovensku to bylo známo), když se spolu s generálem Dmytrem Hrycajem snažil d ostat do Bavorska. Povstalci stihli také rozeslat na nejrůznější adresy veliké množství ilegální literatury - letáky, provolání a výzvy.

Jestliže si uvědomíme, že v té době pobývaly oddíly povstalců ve více než stov ce slovenských obcí, neudiví nás hanebná porážka komunistů v tehdejších volbác h. Také hned po nich byly proti Myronovi vyslány armádní jednotky. Avšak slove nští vojáci nepospíchali se střelbou do těch, které nepovažovali za své nepřát ele. Deník bojových akcí UPA zaznamenává jediný ozbrojený konflikt: 6. dubna 1 946, poblíž Prešova, byli bývalí rudí partyzáni, kteří se pokusili zaútočit na ounovce, rozprášeni kulomety.

Myronovci úmyslně nezasahovali do vnitřních záležitostí Slováků, ani si nevyři zovali účty s komunisty, i když o to byli mnohokrát požádáni. Téměř beze ztrát se skupina vrátila na svoji základnu a generál Roman Šuchevyč vyznamenal její ho velitele Zlatým křížem za bojové zásluhy.

Setník Myron, přesvědčený a neochvějný ounovec, zkušený frontový důstojník, př išel do UPA z divize SS Halyčyna. Mimochodem, písmena SS i dosud využívá antiu krajinská (zejména ruská) propaganda k obvinění ounovců ze spolupráce s německ ými esesáky. Ve skutečnosti SS znamená, ještě z doby první světové války, běžn ě užívanou zkratku pro "sičové strilce". Sičovikem byl i setník Myron. Zahynul ve čtyřicátém šestém při podminovávání tratě, když, obrazně řečeno, vlastním tělem přehradil cestu vlakům do komunistických zítřků.

12. února 1948 byl v košickém táboře vyhlášen bojový poplach. Psi se snažili v ytrhnout z rukou vylekaných vojáků a zběsile se vrhali po stopách utečenců. Tě ch bylo šest. Byl mezi nimi i setník Ukrajinské povstalecké armády Burlak. Kdy by se podařilo vyškrtnout toto legendární jméno se seznamu živých, mohla by če skoslovenská vláda referovat Moskvě, že se s ounovci beze zbytku vypořádala. P roto tišinu zimní noci prořezával těžký těžký dech německých ovčáků ... Ozbrojený protibolševický boj se přesouval do hluboké ilegality. Jednotlivé čá sti UPA opouštěly území takzvaných socialistických států. V červnu 1947 setnin a Burlaka, která měla základnu na polském území, přešla přes západní lemkivsko u oblast a údolí Vysokých Tater do Nízkých Tater, kde narazila na českou diviz i a dostala se do oblíčení. Velitel rozdělil setninu na drobné skupiny, které se na široké frontě probíjely na Západ. Boj to byl nelítostný, na život a na s mrt, a Ukrajinci vždy dávali přednost smrti před zajetím. V jednom lesním bunk ru byli obklíčeni tři povstalci a zdravotní sestra. Stříleli do posledního náb oje. Poté se vrhli proti útočníkům a zahynuli v souboji muže proti muži. Taková fakta se rychle dostávala na stránky novin, neboť pro myronovském tažen í západní tisk nepřestával sledovat armádu ukrajinských povstalců. Korepondent Svobody psal tehdy z Bratislavy: "Kdyby UPA přijímala do svých řad jiné národ nosti, naplnily by se ihned její jednotky Slováky, kterým imponuje disciplinov anost, zdvořilost, houževnatost a odvaha ukrajinského vojáka." Burlakova setnina (oficiálně čítala osmdesát vojáků) stála proti několikatisíc ové formaci z armádních, policejních a partyzánských jednotek, jejíž činnost o sobně kontroloval oblíbenec Kremlu generál Ludvík Svoboda. Ale burlakovci se v ytrvale přibližovali k německé hranici.

Komunistická Tvorba se zalykala hysterií: Pod vedením UPA rozvinuly nyní boj p roti komunismu také české a slovenské povstalecké oddíly." A později, když se již hlavní skupiny UPA dostaly do Rakouska a Německa, Václav Slavík, stálý spo lupracovník StB, publicista, lítý nepřítel Ukrajinců, s ulehčením konstatoval, že zemi už žádné slovenské antikomunistické povstání nehrozí. Samotného Burlaka, tři členy jeho štábu a dívku-spojku zajali Češi začátkem zá ří díky zrádcovství lesníka Vasyla Ilčuka. Není těžké si představit, jaké rudé řádění uspořádali komunisté! Zajetí jednoho člověka se považovalo za národní triumf: statě, brožury, filmy... Je proto pochopitelná jejich panická hrůza z očekávaného "propírání vnitřností" ze strany Moskvy, když se Burlakovi podařil o z tábora uprchnout.

Na svobodě setník pobyl dva dny. Košická ochranka měla dobré psy. Věznitelé se nyní báli muže, kterého každou chvíli mohly osvobodit ounovské bo jové oddíly. Nakonec však nalezli důvod, jak se ho zbavit: s poukazem na formá lní občanství ho předali Polákům. Polský soud byl rychlý a rozhodnutí stručné: trest smrti! Před pistolí bolševického kata stanul Burjak jako osmadvacetilet ý. A do protokolu o popravě bylo pečlivě zapsáno jeho skutečné jméno - Volodym yr Ščyhelskyj.

(Pokračování příště)

Píše Mykola ŠATYLOV / Foto archív a Lukáš Volek (barva)