--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Pavlík Vladimír
Název: Politický zločinec je pro společnost nebezpečnější, než zločinec
kriminální
Zdroj: NN Ročník........: 0005/010 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:

----------- POLITICKÝ ZLOČINEC JE PRO SPOLEČNOST NEBEZPEČNĚJŠÍ JAK ZLOČINEC KRIMINÁLNÍ - ŘÍKÁ BÝVALÝ PŘEDSEDA KSČM JIŘÍ SVOBODA

S panem Jiřím Svobodou jsem poprvé hovořil přes telefon koncem roku 1994, kdy přál redakci Necenzurovaných novin a Petrovi Cibulkovi příjemné vánoce a šťast ný Nový rok 1995. Při této příležitosti jsem ho požádal o rozhovor, se kterým souhlasil. Přiznám se, že jsem neočekával, že pan Svoboda odpoví na všechny ot ázky, které jsem mu položil. Našim čtenářům předkládáme celý rozhovor přesně p odle autentických výroků.

V.P. - Co si myslíte o tom, že čtenáři NN považují KSČ za zločineckou organiza ci?

J.S. - Vím, že se lidem dobře žije v přehledném světě velkých zjednodušení a v elkých zevšeobecnění, ve kterém jsou na jedné straně svědci, na druhé zločinci a na třetí mlčící většina, která vnitřně nepociťuje žádnou spoluodpovědnost n a společenských poměrech. Poznávací hodnota takového vnímání světa je však vel mi nízká a nevytváří žádnou ochranu před recidívami jevů. Pro mnoho lidí je pa k navíc skvělou záminkou k uklidnění vlastního špatného svědomí. Je myslím pří značné, že obdobná "velká zjednodušení" často používají političtí vůdci. Pro p říklad si stačí přečíst Materialismus a empiriokriticimus V.I.Lenina, který v polemice s Avenariem a Machem rovněž dával přednost emocionálně zbarveným slov ním spojením (často na pomezí nadávek) před skutečnou polemikou a poznáním. Ne náhodou prolínal silácký slovník 50. léta, kdy se stránky novin hemžily "zrád ci, zločinci, zahníváním" atp.

Ať se nám to líbí nebo ne, komunistické hnutí vzniklo jako reálný společenský fenomén díky objektivně existujícím sociálním a ekonomickým podmínkám a obecně se rozšířilo nabídkou zdánlivě jednoduchých řešení složitých společenských pr oblémů. Na sklonku I. republiky získalo silnou odezvu díky přístupu tehdejší p olitické reprezentace Anglie a Francie v období mnichovské krize, která ještě vzrostla podílem SSSR na porážce nacistického Německa. Když se velmocenskými d ohodami o sférách vlivu stalo poválečné Československo satelitním státem SSSR, došlo ke zhoubnému zvratu od pluralitní demokracie k autoritářskému režimu. K ouzlu "jednoduchých řešení" komunistické ideologie ve své době podlehlo mnoho intelektuálů na celém světě, aniž byli schopni si uvědomit, že jde o nesourodo u směs evropského racionalismu a byzantské neúcty k životu jedince. Ve spojení s černobílým vidění světa, špionománií a konspiraci, doznívajícími z období o kupace, vzniklo podhoubí pro uplatnění kriminálně založených jedinců, typu vyš etřovatelů StB, prokurátorů a soudců 50. let, šíření atmosféry strachu a obecn é manipulace. Geopolitický tlak byl příliš silný, než aby se společnost byla s chopna bránit vnitřními prostředky a pokusy o částečnou změnu poměrů byly nemi losrdně potlačeny - v Budapešti v roce 1956, v Praze v roce 1968. Zdrojem nehy bnosti autoritářského režimu byly podle mého názoru především mezinárodní podm ínky a sovětský hegemonismus.

V žádném případě však tyto vnější podmínky nejsou omluvou pro ty, kteří se ve více, či méně brutální formě podíleli na perzekuci svých spoluobčanů. Tyto pod mínky byly pouze živnou půdou pro pocit beztrestnosti a uvolnění pudového jedn ání u lidí, kteří by za jiných podmínek své instinkty ve strachu před zákonem krotili, nebo by se propadli na okraj společnosti.

Před zhoubným zvratem k autoritářské moci není dokonale chráněna žádná lidská pospolitost. Abychom mu mohli předcházet a bránit, nevystačíme s uklidňujícími pojmy černobílého vidění světa, které poskytují pohodlné alibi mlčíí většimě. V.P. - Vy, jako intelektuál, jste věřil, že z titulu funkce předsedy KSČM je m ožné tuto organizaci zbavit dogmatických metod?

J.S.: Věřil jsem, že je možné s poučit a z většinového odporu vůči minulému re žimu udělat závěry, které by KSČM proměnily v životaschopnou levicově zaměřeno u politickou sílu, srovnatelnou se sociálně demokratickými stranami západoevro pského typu. To, že česká pravice začne budovat "novou společnost", založenou na principu majetkových výhod, bylo již na sklonku roku 1990 více, než zřejmé. Staří dogmatici ve straně se však během dvou let ze šoku otřepali a začali zn ovu skloňovat vyčpělé, bezobsažné fráze. Nadřadili znovu pravověrnost učení, c hápaného jako články náboženské víry, nad poznání skutečného stavu společnosti a vyřadili tím stravu z reálného vlivu na další vývoj. Co víc si pravicová vl ádní koalice může přát, než aby opozice strašila společnost recidívou "reálnéh o socialismu". Přednosti otevřené společnosti, ve které žijeme jsou přece zřej mé každému normálně myslícímu člověku, byť i krajně nespokojenému se stavem be zpečnosti a úpadkem sociálních standardů.

V.P. - V čem se lišily podstaty myšlení mezi vámi a ortodoxními bolševiky typu Grebeníčka a Klanici?

J.S. - I když to z dnešní perspektivy vypadá nepravděpodobně, v roce 1990 jsem měl dojem (možná mylný), že se ve většině názorů se jmenovanými shodujeme. I oni odmítali politické zločiny 50. let jako systémovou, nikoli kosmetickou, va du. I oni proklamovali rovnost vlastnických forem a odmítali chápat základní č lánky komunistické ideologie jako mystické náboženství. I oni odmítali zneužív ání moci bývalými mocnými, kteří se zaklívali zájmy pracujících a budovali si megalomanické stranické sekretariáty, zvláštní prodejny, léčebná zařízení. I o ni přijímali zásadu, že politika je vyjádřením reálných sociálně-ekonomických zájmů různých skupin obyvatel. Členskou základnu KSČM však stále více ovládaly myšlenkové stereotypy minulosti a kdo si chtěl zachovat funkci a vyhlídky na poslanecký mandát v příštích volbách, musel se přizpůsobit. Pocit moci a vlivu (byť z hlediska vývoje společnost zanedbatelného) je často silnější motivaci, než střízlivá úvaha a poznání souvislosti. Za názory a postoji si většinou na jdete velmi prosté a jednoduché osobní ambice a cíle. Chcete se se mnou vsadit , že doc. Grebeníček, doc. Klanica, Dr.Ortman i ing. Štepán budou rukou společ nou a nerozdílnou usilovat místo na kandidátce v parlamentních volbách? V.P. - Jakým způsobem se dá podle vašeho názoru vyrovnat se zločiny, které se páchaly ve jménu komunistické ideologie?

J.S. - Jako poslanec Federálního shromáždění jsem byl již v roce 1990 spolupře dkladatelem návrhu zákona o nápravě křivd minulosti, který vycházel z předpokl adu legitimity odporu proti autoritářké zvůli, vůči které nebylo možné se brán it cestou zákona. Odškodnění všech obětí a jejich plná právní, občanská i maje tková rehabilitace, byly pro mne v té době prioritami. Tehdejší politické grém ium však tento návrh odmítlo a na jeho místo zařadilo bezzubou deklaraci, kter á

pro postižené znamenala jen velmi málo. Zároveň jsem prosazoval myšlenku, že b eztrestnost prokázaných individuálních zločinů, s poukazem na promlčecí lhůty, je právním alibismem, který se neslučuje se zdravým rozumem. Každý průměrně i nformovaný člověk přece věděl, že souzení pachatelé nezákonnosti (a těch bylo opravdu minimum) opustili vězeňské cely dříve, než jejich oběti. Nikdy jsem př itom neměl na mysli pomstu, odvetu, nýbrž přirozenou společenskou prevenci - k aždý by se měl přesvědčit, že jakýkoli čin, který je namířen proti základním p řirozeným právům člověka, nemůže zůstat v civilizované společnosti nepotrestán . A nezáleží na tom pod praporem jaké ideologie se tak stalo. V tomto bodě se patrně zásadně názorově liším od Václava Bendy a nepřál bych si sedět u jednoh o stolu s lidmi typu pana Pinocheta. Pro parlamentní většinu v roce 1990 bylo však patrně výhodnější místo konkrétních viníků hledat jakousi všeobecnou vinu jako nástoj občanské hypnózy.

V.P. - Podle vašeho názoru měla na období nezákonností větší podíl ideologie n ebo její nositelé?

J.S. - Vynucovat násilím doznání k činům, o kterých vyšetřovatelé i pracovníci justice museli vědět, že se nikdy nestaly, patří spíše do oblasti psychopatol ogie, než ideologie. Zájem politického vedení a především sovětských poradců p ak rovněž nebyl ideologický - šlo o to, vytvořit ovzduší strachu a zlomit jako ukoli vůli k odporu vůči stávajícím poměrům. Proto byly "tresty" tak vysoké a odstrašující. Mocní toužili (a z větší části se jim to zdařilo) zničit všechny mechanizmy demokratické kontroly moci a zajistit si tak vládu na vysněné "věč né časy" (bohužel i to se mnohým, z hlediska perspektivy jejich života, zdařil o). Ideologie sloužila pouze jako záminka a jednotící tmel jakéhosi pomyslného vyššího cíle, který světí prostředky. Nemůže být přece pochyb, že Slánský, Ge minder nebo Oswald Závodský sdíleli stejné základní články ideologické víry ja ko Václav Nosek, Karol Basílek nebo Klement Gottwald. Přesto jedni skočili na popravišti a druzí v mauzoleu.

V.P. - Po jaké době ztrácí politik charakter a morálku? J.S. - Myslím, že takovým kritickým okamžikem je chvíle, kdy poprvé pocítí, že je jeho postavení ohroženo a může být vyšachován. Tehdy je podroben rozhodují cí zkoušce - zůstat věrný přesvědčení a vlastním zásadám anebo se vydat na ces tu kompromisů v zájmu uchování vlastní pozice. Takový problém vzniká uvnitř po litické strany, v rámci koalice a prakticky v každé volené politické funkci. R ozhodující je přirozeně míra kompromisu v otázcce zásadní povahy. Hmatatelně j e toto dilema viditelné ve spektru bývalého disentu část se přizpůsobila nově vzniklým mocenským poměrům po vzniku ODS a volbách v roce 1992 a udržela si sv é posty, někteří odešli mimo politiku do podnikatelské sféry a jen nemálo setr valo v přesvědčení o moci bezmocných.

V.P. - Proč jste vystoupil z KSČM a k jakému proudu v názorovém spektru nyní i nklinujete?

J.S. - Důvody mého odchodu z KSČM z větší míry vyplývají z předcházejících odp ovědí. Uvnitř strany se prosadil ideologický fundamentalismus a věrnost ideolo gii začala být znovu nadřazována politice reálných sociálních zájmů. Logickým důsledkem je podstatně méně čitelný rozchod z minulostí a snižená schopnost ro zpoznat, že předlistopadové poměry byly systémovou vadu ve všech oblastech spo lečenského života, nikoli pouze kosmetickými nedostatky. Z toho vyplývá i mlha vá nečitelná zahraničně politická orientace bez jasně vymezené představy o pos tavení České republiky v Evropě a ve

světě. Bez ohledu na relativně stále silný voličský potenciál tím KSČM sebe sa mu vysouvá na okraj politického spektra bez reálného vlivu na zlepšení poměrů v těch oblastech, kde to od ní voliči očekávají. Úkolem a posláním politických vůdců je nejen respektovat názory členů strany a voličů a vycházet vstříc jej ich vžitým představám, ale zároveň (a v případě strany, která utrpěla ve spole čnsoti tak razantní porážku, možná především) z úrovně vlastního poznání těmto vžitým představám a stereotypům myšlení čelit a objasňovat, že jejich prostře dnictvím nelze prosadit ani uskutečnit očekávané zlepšení společenských poměrů .

Na sjezdu v Olomouci jsem byl zvolen předsedou KSČM s programem, hledající sbl ížení s evropskými socialistickými a sociálně demokratickými stranami (hledání cest ke sblížení se Socialistickou Internacionálou bylo sjezdem přijato jako jeden z programových cílů). Bohužel, dnes je v KSČM olomoucký program pokládán za taktický, poměry vynucený ústupek, či v horším případě za důsledek působen í zrádců a agentů imperialismu, jejichž cílem bylo stranu zničit. Má politická orientace se nijak nezměnila - je velmi blízká sociálně demokratickému koncep tu společnosti, jaký je prosazován stranami této orientace v západoevropských zemích.

V.P. - Jako předseda KSČM jste býval středem pozornosti. Je to těžké se znovu zařadit do normálního života?

J.S. - Myslím, že postatně těžší by pro mne bylo zůstat a podřizovat se rozhod nutím kolektivních orgánů, s kterými bych byl v zásadním rozporu. Každý politi k musí být připraven, že se dostane do situace, kdy musí z politiky odejít. Ať již z důvodu, které k tomu vedly mne, nebo proto, že se dostal do situace, kd y jeho setrvání kompromituje v očích veřejnosti politiku jako takovou. Bohužel jsme dnes a denně svědky situací, kdy k takovému rozhodnutí, běžnému ve vyspě lých demokratických zemích, nedospěje ani politik, zapletený do nejrůznějších korupčních afér a politických skandálů. Pokušení moci je drogou a občanská spo lečnost si doposud nevytvořila dostatek obranných mechanismů, které by komprom itované politiky samočinně vytěsnily.

Cesta zpět k povolání režiséra mně zárověň umožnila často hořké poznání charak terů lidí, které jsem kdysi považoval za své přátele, a kteří se tak také tvář ili. Kousek statečnosti je však i v tržní ekonomice centrálně plánovaným nedos tatkovým zbožím. Nestěžuji si. Prožil jsem to již jednou v 18 létech, kdy jsem byl po vyšetřování StB vyloučen ze studia na všech vysokých školách. Milovat mocné a snažit se jim zavděčit patří k národnímu folklóru.

V.P. - Znáte politika, který v sobě dokáže skloubit profesionalitu s morálkou a charakterem?

J.S. - Nade vši pochybnost Jána Čarnogurského. V Čechách Petra Uhla a Pavla Do stála.

V.P. - Kdo je pro společnost nebezpečnější - kriminální, nebo politický zločin ec?

J.S. - Nepochybně politický zločinec, protože jeho jednání obvykle vytváří zdá ní legitimity a stává se návodnou normou hodnotového systému běžného občana. M ůže-li beztrestně krást politik, proč by se občan měl řídit zásadou "nepokrade š". Politik bez vnitřních zábran může navíc ve službách vlastnímu megalomanstv í a ctižádosti připravit nezměrné utrpení vlastnímu národu i národům ostatním. Dějiny jsou plné tragických pomníků takových zločinců

V.P. - Jaký máte názor na Petra Cibulku?

J.S. - Poznal jsem ho opakovaně při rozhlasových debatách i osobních setkáních jako vzdělaného, korektního člověka, který velmi nekompromisně stojí za svým přesvědčením. Podle mne je ke svým postojům legitimován svou minulostí, protož e za své názory ručil vždy hodnotou nejvyšší - sám sebou, svou svobodou. Cílen ou manipulaci sdělovacími prostředky se zdařilo v části společnosti vzbudit po chyby o jeho normalitě. Je to srozumitelné - ve společnosti, ve které za svým názorem většina stojí jen do výše měsíčního platu, je nezištná věrnost přesvěd čení a víra v moc bezmocných opravdu nenormální. Společnost pro svou hygienu a tvorbu hodnotového rámce potřebuje nezbytně i fanatiky posedlé pravdou, jako své vnitřní zrcadlo, bez ohledu na to, zda je možné v pragmatickém chodu světa , který není řízen pravdou, nýbrž ustavičným kompromisem sobeckých zájmů jedno tlivců a skupin, podle jekékoli absolutizované pravdy žít.

V.P. - Myslíte si, že naše noviny jsou stokou, která šíří lži a nenávist? J.S. - Myslím si, že pro otevřenou demokratickou společnost je pluralita názor ů a informaci samozřejmostí. Pouze totalitní a autoritářské režimy a jejich re prezentace se cítí oprávněné názory třídit na vhodné a nevhodné pro občana. Sv obodné šíření a přístup k informacím jsou občanovi zaručeny nejvyšší ústavní n ormou. Celá řada článků Necenzurovaných novin a jinde nepublikovaných informac í je pro mne minimálně impulzem k přemýšlení a to znamená užitečnou překážkou proti masmediální manipulaci, do jejichž osidel se dostává každá společnost. N ázory lidí, kteří dokážou stát za svým přesvědčením, je společensky nebezpečné hodnotit podle toho, zda se mi líbí, zda se hodí, či nehodí do mé představy o světě. S výrokem pana prezidenta, který jste nepřímo citoval svou otázkou, pro to zásadně nesouhlasím.

V.P. - Existuje i v dnešní době krédo - lepší je mýlit se se stranou, než říka t pravdu proti straně?

J.S. - Bohužel ano. Démon souhlasu a konformita jsou stále ceněny víc, než pro jev individuální vnitřní svobody a nezávislosti. Všudypřítomná manipulativní p sychologie, která denně proudí především z televizních kanálů, rozleptává suve renitu občanské společnosti. Před mocí a jejími vnější znaky se sklání stejně jako v minulosti i mnoho intelektuálů. A kdo se "mýlí se stranou" má reálnou v yhlídku na slušný úřad nebo alespoň lukrativní privatizační projekt. Ti, kteří takovou psychologii šíří a činí ji znovu normou společenského života si neuvě domují, že tím podlamují kořeny národní svébytnosti a pochopení toho, co otevř ená občanská společnost skutečně znamená a možná nechtěně rozvíjejí stereotypy minulosti, které v českém prostředí tradičně ničí protilátky přirozeně bráníc í autoritářským řešením a zvratům. Podle mého je pro zdraví společnosti lepší mýlit se ve vlastním přesvědčení, než konformně papouškovat pravdy mocenských elit.

Za rozhovor poděkoval:

Vladimír PAVLÍK