--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Anděl Jaroslav
Název: Emanuel Rádl k dnešku
Zdroj: NN Ročník........: 0005/011 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

EMANUEL RÁDL K DNEŠKU

Jaroslav Anděl

V Polygonu č. 3-4/94 na stránkách 36 a 37 byl uveřejněn článek Pavla Stillera s výše uvedeným nápisem, k jehož přečtení jsem se - bohužel - dostal až nyní, t.j. v první třetině září. I když je to článek značně obsáhlý, četl jsem jej n ěkolikrát. Nechtěl jsem totiž věřit, že něco tak protičeského a český národ ur ážejícího, je otištěno v časopisu Polygon.

Nakonec jsem dospěl k přesvědčení, že tento článek byl uveřejněn proto, aby vy volal žádoucí reakci na něj a začala tím nutná diskuse k řešení problému kdysi "českých Němců", zdůrazňuji a opakuji českých a nikoli sudetských proto, že t ito žili po staletí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, označených historicky j ako země koruny České. K tomu se ale vrátím později.

Nesporné ovšem je, že tento problém, který nevznikl z viny Čechů, se řešit a v yřešit musí. Ovšem ne takovým způsobem a takovou formou, jaká je v tomto článk u Pavla Stillera, a proto jsem se rozhodl na něj reagovat.

Neznám pana Pavla Stillera, nikdy jsem o něm nic neslyšel, ani nečetl. Obsah i smysl jeho nadepsaného článku vzbuzuje však domněnku, že vzhledem k jeho jmén u - i přes bezvadnou češtinu jeho článku - je sám jedním z těch, jejichž probl émy se zabývá, nebo aspoň jim velmi blízkým.

Sám jsem tento problém sledoval více než třičtvrtě století, a to nejen tím, že jsem o tom přečetl nesčetné množství napsaných pojednání, ale i sám jsem z to ho mnohé prožil.

Ve stejně nadepsaném článku Pavla Stillera je mnoho nesprávností, které je nut no uvést na pravou a pravdě odpovídající míru. Tvrzení v odstavci nadepsaném N ěmecká otázka a poměr Čechů k Němcům po staletí ovlivňovaly život v Českém krá lovství je sice zcela správné, ale již další tvrzení: "Roky 1938 a 1945 ukonči ly ke škodě země vzájemně plodnou symbiózu obou národních skupin" je zcela nes právné. Tento problém vznikl již dávno dříve, a je proto nutno se již touto, j en zdánlivě malou formalitou se blíže zabývat. Ostatně každý, kdo to aspoň zčá sti prožil, z vlastní zkušenosti ví, jak tato "symbióza" jen od roku 1933 vypa dala.

Je obecně známo, že Němci přišli do Českých zemí na pozvání českých králů, jim ž podle tehdy platného práva patřily všechny pozemky, které nepatřily nikomu, t.j. žádnému šlechtici. A protože králové k plnění svých stále rostoucích povi nností potřebovali stále větší příjmy, potřebovali stále více daňových poplatn íků, a přišli proto na to jejich ladem ležící pozemky "osadit". Našli k tomu o chotné osadníky v německých zemích, kteří, přirozeně za dobrých jim k tomu pos kytnutých podmínek byli ochotni pohraničí českých zemí osadit. Tito noví osadn íci v českých zemích tvořili několik skupin, z nichž dvěma hlavním kromě obvyk lého desetiletého prominutí daní byla po řadu roků poskytnuta ještě další význ amná výhoda. Podléhali totiž, jako poddaní každého šlechtice v té době, jurisd ikci krále, avšak ještě po řadu roků jim byla uznávána jako nejvyšší soudní in stance soudní instance jejich původní vlasti. O jedné z těch skupin se proto ř íkalo, že "sedí na právu švábském", druhá seděla "na právu magdeburském". Byli potom přímými poddanými českých králů a plátci jejich daní.

Co bylo řečeno o osídlování Čech německými osadníky, bylo stejné i v ostatních zemích České koruny, v markrabstvím Moravském a vévodstvím Slezském. Je stejně také známo, že království České a předtím i knížectví České trvá již téměř 1400 roků a že k Čechám náležely po staletí i obě Lužice. Totéž platí i o markrabství Moravském, Třetí země české koruny, Slezsko, bylo teprve v roce 1740, historicky tedy teprve "včera" pruským králem Fridrichem II. odtrženo o d zemí české koruny.

O této věci je možno číst v novém německém lexikonu: (citát, překlad)

"(Fridrich II.) ... zvětšil stávající vojsko s v Evropě nedostižitelným výcvik ovým stavem o cca 100 000 mužů ......"

A dále:

"1740 vtrhl pod pláštíkem starých slezských dědických nároků ve spojení se Sas kem a Francií do Slezska a získal v obou prvních slezských válkách největší čá st této země."

(Konec citátu)

V každém případě mladá, právě na trůn nastouplá, nešťastná a obrany neschopná císařovna Marie Terezie nemohla proti přemoci Fridricha II. a uloupení Slezska dělat docela nic.

I přes trvalou snahu Němců z říše něco od zemí koruny české utrhnout - obě Luž ice a Slezsko jsou toho jasné důkazy - byla to vždy jen otázka takzvané "velké politiky", a proto bylo soužití Čechů a Němců v zemích koruny České po dlouhá staletí dobré a oběma stranám, a tím i těmto zemím prospěšné. V žádném případ ě ale ne až do roků 1938 a 1945, které podle pana Stillera "ukončily ke škodě země vzájemně plodnou symbiózu obou národních skupin", přičemž jistě český nár od ve vlastní zemi nelze označovat za "národní skupinu".

Počátek tohoto konce se začal jevit podstatně dříve, zcela jistě již rozpadem "svaté říše římské" v roce 1806. Počátkem minulého století se začalo v německý ch zemích formovat supernacionalistické hnutí s heslem "Germania triumfans" a "Drang nach Osten", které si položilo za cíl k ovládnutí Evropy vytvořit souvi slou linii německých osad, tzv. linii "Hamburg-Bagdad". K tomu cíli byl v Berl íně založen velmi vlivně i finančně silný spolek, který pod nevinným názvem "S polek sv. Pavla" celou tuto snahu prováděl, financoval a zakládal nové německé osady území Německa. A přirozeně zvlášť důležitý úkol tu připadal i Němcům us azeným v českých zemích jako nejlépe organizované a situované skupině Němců v mimoněmeckých zemích.

V té době se také počalo v Evropě silně probouzet a ozývat i národní sebeuvědo mění jiných národů. Jak známo, až do roku 1848 byla rakouská habsburská monarc hie jednotný stát, ve kterém se však stále hlasitěji hlásili o uplatnění svých národních práv různé národy v ní sdružené, zejména Maďaři a Češi. Němečtí šle chtici v rakouské "panské" sněmovně benevolentně tolerovali požadavky Maďarů, avšak stejně oprávněné požadavky Čechů popírali a kategoricky odmítali. Jak známo, v r. 1848 bylo ve Vídni povstání, císař Ferdinand V. byl sesazen a na jeho místo na rakouský habsburský trůn byl posazen tehdy 18tiletý Franz Jos ef I. Maďaři dosáhli rozsáhlé autonomie, v sice společné armádě měli armádu vl astní s odlišnými uniformami a maďarským velením, měli i vlastní peníze, sice stejně hodnotné a také stejně platné jako ostatní v celé monarchii, avšak přes to výrazně maďarské.

Rakouská, do té doby jednotná monarchie, se v roce 1848 změnila na "Mocnářství rakousko-uherské", tedy vlastně na federaci sestávající ze dvou částí, dělený ch řekou Litavou, německy zvanou Laita, na takzvané země předlitavské, "Cislai tanii", do které patřily i země koruny České a země zalitavské, "Translaitanii ", do které patřily země ovládané tehdy Maďary, tedy také Slovensko, Chorvatsk o, Sedmihradsko a Slovinsko.

V Čechách po známé schůzi ve Svatováclavských lázních v Praze, kde Češi žádali podobnou autonomii, jaké dosáhli Maďaři, vzniklo sice také povstání za účelem dosažení tohoto cíle, ale jak známo, bylo spojenou habsbursko-maďarskou mocí potlačeno, a Češi nedostali nic.

A tento stav trval až do vypuknutí první světové války v roce 1914, kdy Češi s e po celých 66 roků od roku 1948 pokoušeli parlamentní cestou dosáhnout splněn í svých státoprávních požadaavků, t.j. dosažení podobné autonomie, jako měli M aďaři, avšak bezúspěšně. Habsburská vláda Rakousko-Uherského mocnářství - avša k bohužel pozdě - pochopila konečně, že nároky Čechů byly stejně oprávněny, ja ko Maďarů, a že je pro záchranu monarchie nutné je splnit. Byl proto v květnu roku 1918 bratr poslední rakouské císařovny Zity, teprve nedávno zemřelé ve Šv ýcarsku, princ Sixtus z Bourbon-Parmy, vyslán jednat se západními válku vedouc ími mocnostmi o požadavku Čechů, a sliboval, že Češi dostanou po válce v monar chii stejné postavení, jako měli Maďaři. Avšak od tehdejšího amerického prezid enta Woodrova Wilsona dostal odpověď, že bohužel s tímto návrhem přichází pozd ě, protože bylo USA a západní spojenci již definitivně rozhodnuto o zřízení sa mostatného státu Čechů a Slováků, a tím tedy i o zániku habsburské Rakousko-Uh erské monarchie.

A proto 28. října 1918, těsně před koncem první světové války, byla jako samos tatný a suverénní stát vyhlášena Československá republika, sestávající ze zemí koruny České, t.j. Čech, Moravy a Slezska z předlitavské části habsburské mon archie a Slovenska a Podkarpatské Rusi ze zalitavské, t.j. maďarské části mona rchie.

A - opět bohužel - němečtí politikové v českých zemích ani po vojenské porážce obou německých velmocí v roce 1918 nepochopili, že jejich občanskou povinnost í plynoucí z jejich sídla v českých zemích je chovati se v Československé repu blice stejně, jako se chovají v rakouské republice, nebo ve Švýcarsku, t.j. bý t německy mluvícími Čechoslováky stejně, jako byli tehdy a jsou i nyní německy mluvící Rakušani a Švýcaři. A proto, jak správně píše p. Stiller - "tvrdými, nerealistickými postoji sudetoněmecké politické reprezentace, jejíž konzervati vní tvrdohlavost, panská nadutost a neschopnost konstruktivně se vyrovnat s př evratnými změnami po prohrané válce byly příslovečné," (konec třetího a počáte k čtvrtého sloupce článku pana Stillera Emanuel Rádl k dnešku) bylo vyvoláno p ovstání českých Němců proti znovunabytí samostatnosti zemí koruny České, t.j. proti nově vzniklé Československé republice, vedené hejtmanem R. Lodgmannem, j ehož cílem mělo být - po vzoru historických předchůdců, t.j. po odtržení obou Lužic a převážné části Slezska - další odtržení částí území České koruny a jej ich spojení se zbytkem Rakouska.

Povstání, jak je známo, bylo velmi rychle potlačeno a Němci v Československé r epublice se stali Čechoslováky, stejně, jako Němci v Rakousku jsou Rakušané a ve Švýcarsku Švýcaři.

Avšak neberme v úvahu tyto skutečnosti při nárocích bývalých československých občanů německé národnosti, žijících až do konce druhé světové války, hlavně v pohraničních územích Čech, Moravy a Slezska, kteří - aby zakryli tuto skutečno st, si začali říkat "Sudetští Němci." Tento pojem vznikl však teprve ve 20. st oletí, viz UNIVERSÁLNÍ LEXIKON BARTELSMANN, vydání 1990, strana 876 střed). Vezměme krátce na vědomí skutečnost, že před druhou světovou válkou a až do je jího konce v zemích koruny České, v Čechách, na Moravě a v malém zbytku Slezsk a žilo asi 2,5 milionu československých občanů německé národnosti. (Údaje z té že stránky uvedeného lexikonu. Das MODERNE LEXIKON Band 18, str. 139 z roku 19 72 uvádí také cca 2,5 milionu přesídlenců a nikoli 3,5, jak dnes "sudetští" Ně mci vykládají. Oba lexikony vydal známý německý Lexikon-Institut Bertelsmann, a tedy jsou to údaje německé a nikoli české).

Naprosto nesmyslné je tvrzení citované z Rádla, že v Československé republice byla nějaká "vládnoucí ideologie protiněmecká". Žil jsem v této republice, sle doval denně její politiku, četl denně noviny, a měl jsem dokonce předplacený i Prager Tagblatt, ale o nějaké tehdy "vládnoucí ideologii protiněmecké" jsem s e dočetl až v článku Pavla Stillera. Vím z vlastní zkušenosti o tom, že v říjn u 1918 zabrali čeští vysokoškoláci tiskárnu německých vysokoškoláků, pokud se pamatuji, jmenovala se Bohemia. Za dva měsíce nato se z exilu vrátil Masaryk, přikázal tiskárnu německým vysokoškolákům vrátit, a přitom prohlásil: "Dokud j á budu prezidentem, nezkřiví se Němcům ani jediný vlas na hlavě." A také se ne zkřivil, a to ani za Masaryka, ani kdykoli potom.

K tomu musí být jako absolutní pravda a skutečnost uvedeno, že tito němečtí sp oluobčané měli - s výjimkou oficielního úředního jazyka - v první Českoslovens ké republice až do poslední maličkosti stejná lidská a občanská práva a základ ní svobody, jako například Češi v Čechách, ve skutečnosti ještě více: Cca 6 milionů Čechů v Čechách mělo jednu Univerzitu a jednu Vysokou školu tech nickou v Praze a cca 2 miliony Němců v Čechách měly v Praze také jednu Univerz itu a jednu Vysokou školu technickou,

a přirozeně totéž platí o středních, odborných a jiných školách, přičemž Němci měli nadto možnost studovat na velmi mnohých německých vysokých i jiných škol ách, jakou Češi neměli.

Jen v Praze měli Němci dvě stálá divadla, překrásné Neues deutsches Theater a Kleine Bühne, měli mnoho vlastních časopisů, Prager Tagblatt jsem měl sám pozd ěji předplacený.

A ještě něco k tomu: já sám jsem zažil v nejvyšší možné míře přátelský poměr N ěmců a Čechů v první republice, ovšem jen na úrovni "lidu", a nikoli politický ch propagátorů.

Další tvrzení pana Stillera, že: "Od roku 1848 byli totiž Češi, stejně jako Ně mci, podrobeni výchově v duchu málo tolerantního vlastenectví a špatně pochope ného patriotismu", je zhlediska Čechů naprostý logický nesmysl: jestliže totiž tak byli vychováváni čeští Němci, za nimiž stálo obrovské německé zázemí, mus eli tak být v naprostém zájmu zachování své národní existence vychováváni i Če ši, za kterými nestál nikdo. A zaplať Pánbůh tak vychováváni byli, důkazem toh o bylo mohutné sokolstvo a převážně z něj povstalé československé legie, které již svou existencí a bojovou odvahou přispěly podstatně ke vzniku Českosloven ské republiky.

Další tvrzení pana Stillera, že Palackého tvrzení o "ustavičném potýkání se Sl ovanství s Němectvím tvoří základní spor Čechů s Němectvem", byla Palackého do bově poplatná (a dnes rovněž odmítaná) liberálně a romanticky nacionalistická redukce českých dějin, je pro jen trochu českých dějin znalého člověka a zkuše ností jen tohoto století potvrzená pravda tohoto tvrzení Palackého. Pan Stille r tu píše, jako by vůbec neznal, nebo nevnímal, co zažil od Němců každý Čech j en v tomto století. Jestliže podle pana Stillera nešlo v Českých dějinách o "u stavičné potýkání se Slovanství s Němectvím, tvořící základní spor Čechů s Něm ectvem", co potom podle pana Stillera bylo:

odtržení obou Lužic od zemí koruny České, odervání Slezska od českých zemí pru ským králem Fridrichem II.1740,

odervání značné části českých zemí od Československé republiky 1938 a úplné ro zbití zbytku Československé republiky 15. března 1939 a

zřízení Protektorátu Böhmen und Mähren s naprosto privilegovaným postavením Ně mců.

A mohli bychom tu jít ještě podstatně dále. Jestliže Palacký píše o "ustavičné m potýkání se Slovanství s Němectvím", měl jistě na mysli úplné poněmčení ohro mného množství polabských Slovanů i obou Lužic.

A jestli pokus hejtmana Lodgmanna odtrhnout od českých zemí jejich značnou čás t a spojit je s Rakouskem v říjnu 1918 nebylo "potýkání se Čechů s Němectvím", jak to nazývá Palacký, potom by měl pan Stiller být tak laskav a vysvětlit, c o to tedy vlastně bylo.

Poukaz pana Stillera, že podle Rádla a Masaryka je smyslem českých dějin pravý opak: "zápas duchovní a život ideový, tedy boj o víru, správné ideály a morál ní přesvědčení, dnes bychom řekli: boj za pravdu, demokracii a lidská práva" j e jen odvádění pozornosti Čechů od skutečnosti. To všechno je sice správné, av šak tvoří jen ideový podklad skutečného a trvalého, Palackým popsaného zápasu Čechů o jejich národní existenci, avšak tento jistě krásný ideový podklad je o pravdu jen ideovým podkladem pro praktickou politiku k nutné národní ochraně. Jak se ukázalo vždy v minulosti, a zejména v tomto století, jen ideový program sám je proti tankům a bombám bezcenný, a je proto nutno jej vždy v zájmu zách ovy národní existence Čechů doplnit spravedlivými akcemi praktické politiky. Stejným a Hitlerovým nacistům poplatným tvrzením je citát údajně ústřední Rádl ovy these, podle které: "Dosavadní zkušenosti ukazují, že se idea tzv. národní ho státu u nás nedá spravedlivě provésti" a že "Masarykův program čs. státu ne obstojí". Má v sobě snad jen relativní pravdu, pokud šlo o Slováky, které Masa ryk souhlasně s profesorem Gebauerem považoval jen za český kmen a slovenštinu jen za dialekt češtiny. Absolutně je však toto tvrzení naprosto nedoložené a historicky vadné. Český stát jako národní existoval již doloženě v době zavraž dění sv. Václava v roce 929, který byl zavražděn jen proto, že jako hlava samo statného státu uzavřel s hlavou jiného státu smlouvu, kterou mu české země dáv aly do ochrany za určitý poplatek, což se tehdejší české šlechtě zdálo ponižuj ící, a proto musel být sv. Václav z vedení státu odstraněn. A jistě český stát v tehdy obvyklé formě existoval již před svatým Václavem, a není proto žádný důvod, aby nemohl existovat za dnešních kulturních a právních podmínek i dnes. Tím spíše, že takových národních států, hraničících na jinou ethniku a veliko stí srovnatelných s Českou republikou je v Evropě celá řada, např. Dánsko, Nor sko, Finsko a ještě podstatně menší Litva, Lotyšsko a Estonsko. Přesto o opráv nění jejich státní a národní existence nikdo nepochybuje.

Popírám naprosto kategoricky tvrzení pana Stillera, že v první Československé republice se prováděly nějaké "počešťovací" snahy a odmítám je jako protičeský , vymyšlený a Čechy diskvalifikující výmysl a pomluvu. Nevím, kde pan Stiller tehdy žil, ale já jsem v této republice žil od okamžiku jejího zrodu až do jej ího zničení nacisty, a žádné "počešťovací akce" jsem nikdy neviděl, ani o nich nečetl a neslyšel. Masaryk by byl nic takového nepřipustil a nebylo to také v zájmu české politiky. A jistě každý pochopí, že Němci by to byli s mocí za ni mi stojící sami nikdy nepřipustili.

Tvrzení pana Stillera, že "Zákony mají být pro slabé, aby nebyli utiskováni př irozenou přesilou mocných", je sice správná ethická zásada vedení demokratické ho a právního státu. Jak ale v praxi byla od nacistů od roku 1938 do 1945 prak tikována, je ještě v docela živé paměti. Na popravu předsedy vlády generála El iáše, primátora hlavního města Prahy Dr. Klapky, ústředního tajemníka Českoslo venského červeného kříže Bidla, celé rodiny Fafkovy i s jejich malými dětmi a statisíců dalších, včetně 230.000 českých židů, se ještě nezapomnělo. A nacist i byli také Němci, právě tak, jako komunisti byli také Češi, a nikdo nikdy nem ůže zaručit, že něco podobného se již nikdy nebude opakovat. Proto je pro dalš í existenci českého národa nezbytně nutné, aby měl svůj národní stát, jakým je nyní Česká republika, který přirozeně musí striktně a důsledně dodržovat všec hny mezinárodní právní normy k ochraně lidských práv a základních svobod a bez podmínečně tyto aplikovat nejen na Čechy, ale pro všechny v něm žijící obyvate le.