--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vagner Jan
Název: Trocha historie nikoho nezabije
Zdroj: NN Ročník........: 0005/011 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Trocha historie nikoho nezabije...Trocha historie nikoho nezabije NÁVRAT DOMŮ
Před 75 lety se vrátili českoslovenští legionáři po dlouhé cestě Ruskem do své vlasti, nově vzniklé ČSR, na jejímž vzniku měli obrovský podíl. Dne 7. února 1920 v 11 hodin dopoledne ve stanici Kujtun na Transibiřské magis trále podepsalo velení čs. legií dohodu o příměří mezi Čechoslováky a vojsky s ovětů. Tímto aktem skončila bojová činnost našeho vojska v Rusku. Dohoda obsah ovala 20 bodů. Z toho nejpodstatnější: ustavuje se neutrální pásmo mezi českos lovenským a sovětským vojskem, uspíší se rychlost ešalonů směrem na Vladivosto k, sověty se zavazují k dodávkám uhlí pro lokomotivy, československá vojska po nechají admirála Kolčaka a jeho straníky k opatrování sovětské vládě, zlatý po klad Ruské federace nebude vyvezen a zůstane v Irkustsku a odevzdá se po odjez du posledního ešalonu, čs. vojska se zavazují, že budou neutrální k částem, kt eré jsou proti sovětské vládě.
* * *
SMRT KOLČAKA
Kolčak byl popraven bez vědomí čs. orgánů, bez řádného soudu místním irkutským sovětem 7. února v 5 hodin ráno se svým min. předsedou Papeljajevem. Češi za bývalého carského admirála nijak zvlášť netruchlili. Za necelý rok hrůzovlády admirála Kolčaka došlo k záhubě fronty a týlu. Na Sibiři nastal stav libovůle a bezzákonností. Pálení vesnic, vraždy mírumilovných obyvatel, popravy bez sou du za pouhé podezření z politické neloajálnosti.
Češi se na podzim roku 1919 ocitli v téměř bezvýchodné situaci a jako jediný m ožný způsob se jevila co nejrychlejší cesta do Vladivostoku a odtud lodními tr ansporty přes oceány do vlasti.
KONFLIKT S RUDOU ARMÁDOU
V Evropě mimo Ruska od listopadu 1918 žili lidé v míru. Naši legionáři se dostali do konfliktu se sovětskou vládou 14. května 1918 v Čeljab insku, kdy sověty chtěly odzbrojit příslušníky čs. legií po incidentu, který v yprovokovali vracející se maďarští zajatci. (Sověti propouštěli německé a rako usko-uherské zajatce na základě Brest-litevského míru).
Legionáři nepřistoupili na požadavky rudých a 17. května 1918 obsadili Čeljabi nsk. Tímto činem započala dlouhá anabáze na Transsibiřské magistrále. Organizační vůdce listopadové revoluce Trockij vydal rozkaz o zastřelení všech čs. legionářů, kteří budou přistiženi se zbraní v ruce. Zlo násobí zlo. Trock ij byl zavražděn v mexickém exilu v roce 1940 Stalinovým agentem. BYL I MRENAGY V POPRAVČÍ ČETĚ?
Po obsazení Čeljabinska obsadili legionáři překvapivými údery Simbirsk (rodišt ě V. I. Uljanova - Lenina) Buzuluk, Syzraň, a Samaru (Kujbyšev). Během útoku s e naši vojáci dověděli o Jekatěrinburgu, kde byla postřílena carská rodina čle ny uralského sovětu. V suterénu domu Ing. Ipaťjeva skončil svůj život nejmladš í z pěti dětí carské rodiny, následník trůnu čtrnáctiletý Alexej Romanov. (Tra duje se, že mezi dobrovolníky v popravčí četě byl maďarský komunista Imre Nagy , kterého popravila prosovětská vláda po maďarském povstání v roce 1956. Fyzic ká likvidace Romanovců proběhla v noci ze 16. na 17. července. Čs. vojsko doča sně obsadilo Kazaň, kde se zmocnilo ruského státního pokladu. V listopadu 1918 převzal veškerou moc na Sibiři Kolčak, ovšem od legionářů měl admirál podporu jen v osobě R. Gajdy. Ostatní si zachovávali odstup a nepřáli si nechat se vt ahovat do ruských záležitostí. Na podzim Kolčak dopanoval, opuštěn i svými důs tojníky. Za rok své bílé vlády prohospodařil dvě třetiny státního zlatého pokl adu.
PROTI VŠEM
Těžkou situaci v legii řešil osobně M. R. Štefánik a také T. G. Masaryk. Legie se ocitla v postavení, kdy se musela bránit proti všem. P o Sibiři se pohybovaly bandy Semenova, Romana von Ungern Sterberga, novodobého Čingischána, který utápěl Zabajkalí v krvi. Dohoda se sověty v Kujtunu dávala možnost vymanévrovat politicky z vojensky neřešitelné situace. Dne 1. března 1920 splnili legionáři jeden z bodů kujtunského příměří. Ve 13 h odin na irkutském nádraží velitel 3. střelecké divize podplukovník Číla předal členům místního sovětu 18 vagonů zlatého pokladu, ve kterých se nacházelo 5 1 43 beden a 1 768 vojenských vaků v pořádku a zapečetěné.
V bednách a vacích se nacházely zlaté mince carského Ruska a zlaté slitky. V 1 3.35 opouští vagony s pokladem československá stráž. Zlato se stává majetkem R uské federace. Poslední čs. ešalon odjíždí z Irkutska v 19 hodin toho dne. Leg ionáři vyklizují nebezpečnou oblast Zabajkalí začátkem dubna. První velký oddí l z Vladivostoku odplul 4. prosince 1919 na japonské lodi Yonan Maru. Tranport u velel pplk. Karel Kutlvašr, pozdější velitel Pražského povstání a po roce 19 48 politický vězeň. Poslední vlaky dojely do Vladivostoku koncem dubna a 2. zá ří na palubě lodi Hefron se nalodili zbývající legionáři. Z vladivostockého př ístavu odplulo asi 56.500 vojenských osob. Celkový počet činil kolem 66.000. H odně vojáků si přivezlo domů ruské manželky.
PÁR SLOV O MAGISTRÁLE
Tato největší železnice světa se budovala v letech 1891-1916. Vedla z jihoural ského Čeljabinska do Vladivostoku. Překračuje velké řeky jako Tobol, Išim, Irt yš, Ob, Jenisej, Amur. Obtáčí perlu Sibiře Bajkal a končí v Přímořském kraji. Koleje končí na pobřeží Tichého oceánu ve Vladivostoku. Součástí Magistrály by la odbočka přes čínské Mandžusko.
Čs. vojsko drželo tuto obrovskou železnici pevně ve svých rukou. V krutých sib iřských podmínkách jsou běžné zimy kolem 50 stupňů pod nulou. V létě naopak vy soké teploty a miliardy komárů. Kruté asijské podmínky tyto vojáky zocelily. P o návratu domů většina z nich dala své zkušenosti ve prospěch mladého demokrat ického státu. Jan Vagner
(převzato z Vyškovských novin)