--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Jiřík Václav
Název: Tehdy v únoru
Zdroj: NN Ročník........: 0005/045 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Tehdy v únoru... Samotná role Picha-Tůmy v kritických únorových dnech roku 1948 není zcela jasn á. podle vyjádření bývalého příslušníka StB Jaroslava Stoklasy (po roce 1948 o dešel do exilu) se měl podílet na vraždě Jana Masaryka. jedná se však o ojedin ělé svědectví, a tak je nutno k němu také přistupovat. Faktem je, že Pichovo s ebevědomí a jednání přestoupilo únosnou míru i pro samotné komunistické bosse. Bezprostředně v únoru, aniž se ptal někoho z českých komunistických předáků ( nedá se však vyloučit iniciativa Sovětů), zatkl generálního tajemníka Čs. stra ny národně socialistické dr. Vladimíra Krajinu. Z celého případu vznikl notný poprask. Klement Gottwald totiž slíbil prezidentovi republiky, že k zatýkání p olitických protivníků nedojde. Krátký čas, alespoň u osob veřejně znáých, byla tato ústní dohoda dodržována. A tak byl Pich-Tůma donucen, určitě tak učinil s krajní nevolí, dr. Krajinu propustit. Mimochodem, již ho měl ukratého na jed nom ze svých konspirativních pracovisť. Později něco obdobného učiní s jinými osobami, pro které to bude mít tragické následky. Dohoda o tom, že se nebude z atýkat, se rychle rozplynula jako obláček dýmu. Podstatné však je, že Pich-Tům a v tomto čase povýšil. V březnu 1948 se z něho stal přednosta oddělení bojují cího proti nekomunistické ilegalitě v hodnosti kapitána. Ostatně nebude to pos lední krejčovský dělník, který udělal tak závratnou kariéru.
Marné hledání
Jak vypadala Pich-Tůmova "protikonspirační činnost" si uvedeme na něk olika případech. V srpnu 1948 se na jedné moravské konspirativní adrese, jedna lo se o pracoviště pozdějšího redaktora Svobodné Evropy Josefa Pejskara, objev ila mladá vyděšená žena. marně hledala svého muže, třiatřicetiletého ing. Petr a Konečného. Ani zde Zdena Konečná neuspěla nevylučovala ani to, že jako expon ovaný národně socialistický aktivista uprchl za hranice. Sama se pokusila u Ch ebu o nezdařený přechod; vyneslo jí to měsíc vězení. Nakonec úspěšně, za pomoc i Pejskarovy skupiny, přešla moravské hranice. Ještě v západním Německu čekala , zda se manžel objeví. Nedočkala se; později emigrovala do Spojených států. D očkat se ani nemohla z jednoho prostého důvodu - ing. Petr Konečný již v té do bě nebyl dávno na živu.
Aby nepromluvil
Miroslav Pich-Tůma o tomto případu vypověděl před soudem v prosinci 1 953 následující: "Předložil jsem Plačkovi (v té době velitel StB, poz. aut.) n ávrh na zatčení Petra Konečného, o kterém jsem měl zprávu, že o vrahovi mjr. Š rama ví. Provedl jsem výslech v budově zvané Na statku a Konečný se přiznal ke své protistátní činnosti, ale o vrahovi mjr. Šrama nevěděl nic. Vězeň byl ulo žen na otoman v kuchyni a připoután provazy. Provaz se mu silně zařezával do r uky a on onemocněl otravou krve...Já jsem se dobrovolně hlásil, že tuto likvid aci provedu. Odvezli jsme vězně do okolí Bánské Bystrice, kde je více hrobů ne známých vojínů. Zastřelil jsem ho dvěma ranami a spolu s Liškou jsme ho zahrab ali do země...Důvod zastřelení byl ten, aby Konečný nemluvil u soudu, nemluvil o své ilegální skupině a jejích ostatních členech, jejichž činnost jsme vyšet ovali a keří se to takto mohli dozvědět.."
Chladnokrevně
Takhle vypadá výpověď chladnokrevného vraha. Cena lidského života se v Pichově již tak omezeném pozání zúžila na dvě stisknutí spouště. Je neuvěřit elné, že z hlediska našich zákonů je tento muž trestně nepostižitelný. Ze jede n zločin nemůže být prý dvakrát trestán. Je však směšných šest let za tři vraž dy, mučení a další brutality dostatečným trestem? Má demokratická justice práv ní a tím pádem morální závazky vůči rozsudkům tohoto druhu? Málo známou skuteč ností je, že před podobnými otazníky stanula spojenecká justice v poraženém Ně mecku. Ani na okamžik nezaváhala, rozsudky nacistických soudů pro ni nebyly sm ěrodatné, nebrala je prostě na vědomí. U vražd tohoto typu, ve své podstatě js ou závažnější než obdobné delikty z vilnosti či bestiality, by neměla existova t promlčitelnost. To není volání po hlavě starého muže, který dožívá svůj živo t. Jde však o zásadní princip, precedens a memento zároveň.
Opět fémová vražda
Také bývalý důstojník bezpečnosti František Novotný -StB ho podezíral a ze spolupráce s cizí agenturou - se ocitl na konspiračním "statku" v Dejvicí ch v píči Picha-Tůmy. Jeho výslechy nikam nevedly, a tak si na své opět přišla fémová vražda. Novotný byl zavražděn při údajné eskortě do Tábora. Auto zasta vilo v lese u Tužince poblíž Benešova, kde B. Vávra a J. Volf použili služební zbraně. Po první ráně začal těžce raněný Novotný volat o pomoc. Tortuře učini l konec další výstřel. O míře cynismu pachatlů této vraždy svědčí to, že do př ípadu byla zatažena pražská kriminálka, která svým vyšetřováním měla posvětit Novotného údajný pokus o útěk. Byť v tomto případě Pich-Tůma přímo nevraždil, míra jeho spoluviny je obrovská. Byl to on, kdo Novotného zatknul, vyslýchal a podal návrh na "přísnéů potrestání. Plně se ztotožnil s Plačkovým návrhem na Novotného likvidaci Stojí za to zaznamenat jeho zvrácenou argumentaci: "Plaček nařídil, aby byl likvidován a já jsem s tím souhlasil, aby to byla vástraha p ro ostatní členy bezpečnosti."
Ne horor, ale realita
Další, v pořadí již třetí obětí, byl zpravodajský důstojník ing. Bedř ich Weisner. před komunistickým soudem v prosinci 1953 PichTůma vypověděl: "Já jsem ho bil do žaludeční krajiny. Když jsem viděl bezvýslednost našeho postup u, rozhodl jsem se Weisnera převézt do věznice, kde na druhý den zemřel, aniž by cokoliv řekl o své činnosti pro Intelligence Servise (britská zpravodajská služba) a o její agentuře v ČSR." Tato záležitost Pichovi však neprošla. Jeho nadřízený Jindřich Veselý, podle vlastní výpovědi, ho nechal zatknout a potres tat. Že by konečně byla nastolena spravedlnost? Nechme opět promluvit Picha-Tů mu: "...po ubití Weisnera jsem se dozvěděl od Kareše, že nebudu předán soudu, nýbrž, že mé potrestání bude projednáno kázeňsky. Byl jsem skutečně zařazen na dva měsíce do Tábora nucených prací (TNP), a to v prosinci 1949 a v lednu 195 0." Aby nedošlo k mýlce, tohle vyprávění není samoúčelný horor, ale českoslove nská realita z počátku komunistické nadvlády. Stálo by za to zjistit svědky, k teří se v TNP s Pichem_tůmou setkali. Jak se zde choval, jak vystupoval? Své o kolí, zlikvidované živnostníky, sedláky a přílušníky inteligence, zcela prokaz atelně živočišně nenáviděl. Tehdy to nazýval zdravý třídní instinkt, ve skuteč nosti to byla neomezená moc nad životem a smrtí v rukou omezeného člověka. Ostatně, i zde je možné předložit důkazy. Po propuštění z TNP byl pře řazen do správy, která měla na starost chod právě těchto táborů. Dvouměsíční p obyt zřejmě stačil k tomu, aby se z něho stal na slovo vzatý odborník! V Picho vě případě se hlavně jednalo o TNP v Mírově, kde byli soustředění bývalí česko slovenští důstojníci. Celá řada z nich prošla, jako např. František Faitl, vše mi možnými frontami druhé světové války. Podmínky, podle výpovědi očitých svěd ků, zde byly více než otesné. A do toho všeho přichází Pich-Tůma s obdobnými ž ivotními zkušenostmi. Že by se v něm konečně ozvala solidarita s vlečnýmid ruh y? Ani na okamžik nezaváhal! Před soudem vypověděl: "...kontroloval jsem veden í tábora a do svého zatčení vedl oddělení, které začalo budovat zpravodajskou síť mezi chovanci." Na první pohled zcela nevinná slova. Co se za nimi vlastně skrývá?
Václav Jiřík Dokončení v přístím čísle
Podrobnější výpověd o TNP v Mírově učinil zástupce tamnějšího velitele Če stmír Carbol. Tenhle výtečník se ocitl ve vězení za zcela prozaickou defraudac i. Ve své výpovědi mluvil o vzniku TNP v Mírově, mělo se tak stát v dubnu 1949 konspirační název této brutátní komunistické instituce byl Červený Hrádek. Ja k uvedl Carbol ve své výpovědi i zde docházelo ke krutým výslechům, které ptov áděli orgány StB a OBZ. Obšírně také mluvil o svých setkáních s Pichem-Tůmou. Stála zřejmě za to, proto si je tak dobře pamatoval. Pich-Tůma měl několikrát nadhodit, že nejlepší by bylo naložit chovance do auta, zavézt na hranici a ta m je postřílet. Že to jsou jenom slova? Pich-Tůma byl však muž činu, násilného činu. Že se mu tuto myšlenku nepodařilo realizovat, se zřejmě nestalo jeho vi nou. I další Carbolova výpověd, kde cituje v hlavních obrysech Pichvi představ y je více než výmluva: "Komise pro zařazování do TNP nechtějí vydat výměry pro některé chovance. My je nemůžeme propustit, musíme mezi ně proniknout agentůr ně a neco na ně najít, aby nám je vojenské soudy odsoudili." Vskutku dohromady svérázná představa o tom, jak má fungovat spravedlnost. Carbolova ochota vypo vídat vcházela z vlastní zkušenosti Pich-Tůma ho v zápětí zatčení varoval, aby nikde nemluvil o tom, co se dělo v Mírově. Ani před soudem, ani před případný m vyšetřujícími orgány, jinak... Výhrušku ani nemusel příliš rozvádět, pověst, která ho provázela, byla více než výmluvná.
Chata v Krkonoších
Ne všichni zadrženi, kteří se dostali "do péče" Picha-Tůmy, na jeho konsp iračních pracovištích zahynuli. O tom co se dělo, lze opět ilustrovat na konkr étních případech. Během roku 1948 vzniklo podezření, že spolupracovnice Fajtov á pracuje i pro jinou zpradajskou službu. Nejprve byl zatčen její druh Kolář, a co následovalo, se lze dozvědět z Pichovi výpovědi: "Vzali jsme ho do chaty v Krkonoších a když nechtěl vypovídat použili jsme násilí. Dal jsem mu několik políčků. Předstírali jsme, že jsme američtí agenti. Kolář řekl, že s ním spol upracuje jeho družka Kolářová-Fajtová. "Mimochodem, tato žena se aktivně zúčas tnila protinacistického odboje, byla za to vyznamenána Česlovenským válečným k řížem 1939. S tímto vyznamenáním se však mohl chlubit i Pich-Tůma. Vzápětí byla zatčena i fajtová. Také ona skončila "chatě" v Krkonoších, z de již víme, kde se konkrétně nalézala. Jednalo se o vnitrácké zařízení Velké Úpy. Pich-Tůma to zde musel dobře znát, z rodného místa Havlovice Úpice to sem nebylo daleko. Ostatně i zbytek fešáckého kriminálu ztrávil v těchto končinác h. Co se zde dělo, vylíčil ve své výpovědi před soudem: "Když Fajtová nepřizná vala otázky, které jsme ji kladli, já jsem vzal pruty a začal jsem ji bít přes chodidla. Nevedlo to k žádnému výsledku. Také Plaček se zúčastnil tohoto výsl echu. Začal jsem v jeho přítomnosti bít prutem, který se zlomil. Na to jsem uc hopil drát a pokračoval v bití. Ani to nevedlo k výsledkům. Aby v době jejího pobytu nemohla nějakým způsobem, uložili jsme ji do položené skříně jejíž dveř e byli postaveny do tvaru střechy. Položili jsme na ně skleničku, aby případný hluk probudil hlídající orgány... Pozděli byla propuštěna na svobodu protože byla neviná." Picha-Tůma opomenul podotknout to nejpodstatnější. Mučení trvalo dlouhých dvanáct dnů, Fajtová při něm utrpěla těžkou újmu na zdraví s trvalým i následky, které se podepsali na její smrti. Na její tortuře se spolupodílela i žena. Její jméno - Třískalová, údajně řídící orgán Fajtové. O koho se vlast ně jednalo? Najednou se svědci, kteří doplní tuto část tajenky? A snad ještě j edna poznámka je na místě. Picha-Tůma v souvislosti s případem Fajtové prohlás il následující: "Myslel jsem si, že při provádění naší práce jsou dovoleny vše chny prostředky k dosažení cíle, jak nás tomu učili." Civilizační principy , p ojem tomuto muži zcela neznámí, vzali zasvé. Ostatně v tom spočívá princip kaž dé totality. Nadřadit ideu, doplníme omezenou nadlidskou přirozenost, za každo u cenu vytvořit obraz nepřítele. Nechat zvítězit násilné instikty nad lidským rozumem a jeho blízkou sestrou tolerancí. Teprve potom může dojít k obdobným z růdnostem, o kterých je zde řeč...
Vina a trest
23. prosince 1953 vnesl předseda senátu mjr. justice JUDr. Štěpán Flajzar rozsudek. Ani na okamžik nesmíme zapomenout, že se jedná o rozsudek komunisti ckého soudu. Tito mužové byli skutečně vinni, ale jejich vinu nemohl posuzovat tento typ justice, který se skutečnou spravedlností neměl zhola nic společnéh o. A tak je nutno k celé záležitosti přistupovat. Osvald Závodský byl odsouzen k trestu smrti oběšením, Ivo Milén k dvaadvaceti, Oskar Valeš k jedenácti, Vl adimír Šmolka k osmnácti, Bedřich Pokorný a Karel Černý k šestnácti, Mirosla P ich-Tůma k patnácti letům vězení. Předseda senátu však okamžitě prohlásil, že Pichův trest byl podle amnestie presidenta republiky na jedenáct let. Do jaké míry se jednalo o divadlo, o kterém věděli i obžalovaní zle dnes již jenom ztě ží zjistit. M. Pich-Tůma ve své závěrečné řeči prohlásil: "Čekám, že za trestn é činy, kterých jsem se dopustil, bude mi vyměřen absolutní trest... " Podivná poprava
Podivnou hru si hrál osud s Osvaldem Závodským. Byl popravem 19. března 1 954 v ranních hodinách na celé věci je zarážející několik okolností. V protoko lu o výkonu rozsudku nejsou vyplněny rubriky o reakci odsouzeného. To se obvyk le nestávalo, popravčí svita byla v tomto směru důsledná. Za zmínku stojí, že na podpisech tříčlenné komise jsou zřejmé známky rozrušení. Nejmarkantnější je to v případě předsedy senátu doktora Flajzara. Co zde sehrálo roli? Rozčílení , svědomí, alkohol... ? Na tuto otázku zřejmně již nikdo neodpoví. Podstatnějš í je, kdo si přál Závodského smrt, a z jakého důvodu.
Na Pražském hradě byl nový president a v Sovětském svazu se dává do pohy bu destalinizace. To vše by mělo mluvit v Závodského prospěch. V jeho neprospě ch, a to s velkou pravděpobností a to rozhodlo, mluvilo to, že toho příliš věd ěl. Nepohodlní svědkové v totalitních systémech obvykle končí tragickým způsob em. A tak již pouze jeden dodatek: 29. května 1963, děvět roků po své smrti by l v plném rozsahu rehabilitován. Nesmíme však zapomenout, že i zde rozhodovala komunistická justice. O jeho skutečné vině může rozhodnout zpřístupnění tajný ch dokumentů a jejich objektivní historické posouzení.
Proslulý obhájce
Ještě v den vynesení rozsudku byla odeslána Závodského žádost o milost: " ... Přesto se však obracím na Vás, vážený pane presidente, s prozbou, aby jste se s ohledem na to, že jsem se k trestné činnosti plně přiznal a že jsem běhe m vyšetřování nic nepopíral a snažil se pravdivými výpověďmi přispět k vyšetře ní některých dalších spoluobviněných, mně trest absolutní, trest smrti cestou milosti změnil na trest ztráty svobody." Ponechme stranou obsah, až hrůzně pra vdivý, povšimněme si formy. Za tento dvacetiřádkový stylistický blábol, navíc plný překlepů, si zaůčtoval Závodského obhájce 320 Kčs. A to byly v té době ve lice slušné peníze!
JUDr. Vladimír Bartoš byl vskutku proslulí obhájcem". Figuroval v celé řa dě procesů z padesátých let. Namátkou lze uvést "obhajobu" Antonie Kleinerové a Vojtěcha Dundry v procesu proti doktorce Miladě Horáčkové, Rudolfa Slánského a Rudolfa Margola ze "spikleneckého centra". Při jeho závěrečných playdoirech začal kat rychle plést svoji oprátku. V jednom procesu odmítal jistý obžalova ný jeho služby. Shodou okolností se jednalo také o komunistu. Doktor Bartoš si to nechal líbit a ostře se ohradil: "Klient nemá žádné zkušenosti, nemůže se sám hájit, není s to svou obhajobu ". "A ještě tomu nevděčníkovi zachránil živ ot, však to také v závěrečné řeči zdůraznil. Ano, jeho klient si zaslouží smrt , ale je mladý a zdatný, proto bude pro stát prospěšnější, když si své zločiny odčiní doživotní prací v uranových dolech. Při procesech tohoto typu bylo pro stě nemožné najít v soudní síni někoho nevinného. I ta poslední písařka se vez la v tomto ošklivém kočáře.
Měli štěstí
Větší štěstí měli Závorského kumpáni: 8.-10. listopadu 1956 stanuli před Nejvišším soudem - vojenským kolegiem Ivo Milén, Vladimír Šmolka a Bedřich Pok orný. Bylo to absurdní divadlo. Milém se hájil tím, že chtěl zatknout Artura L ondona, ale Závodský mu v tom zabránil stejně tak, že pomáhal prokázat vinu Vl adimíra Clementise při tom ti dva na tom byli úplně stejně jako on. A tak to š lo pořád do kola. U B. Pokorného uvedlo nové vyšetřování, že násilí při výsleš ích postupně dokázalo deset (!) svědků. Soud však dospěl k závěru, že "tak neč inil z nepřátelství proti lidově demokratickému řízení!" Pokorný se nakonec př iznal k několika fackám, odvolával se při tom na tajné směrnice, které násilí povolovali. Toto tvrzení nebylo vzato na vědomí, ale jako polehčující okolnost bylo shledáno to, že "obdobné metody byli trpěny jeho náčelníky a nebylo prot i nim důsledně zakročeno. A rozsudek Ivo Milén šest měsíců podmíněně na jeden rok, B. Pokorný jeden rok podmíněně na dva roky a V. Šmolka byl zcela zproštěn viny. V případě Oskara Valeše a doktora Karla Černého to bylo ještě jednoduší : 24. ledna 1956 Generální prokuratura v Praze posuzovala "stížnost pro poruše ní zákona". Valeš podrobně vylíčil násilí, které bylo proti němu použito. Doko nce referent František Doubrava (není zcela jasné, zda se jednalo o Valešova v yšetřovatele) odsvědčil, že proti němu nebyli žádné důkazy. Proto asi byl odso uzen na Dvaadvacet let! Takže prokuratura mohla konstatovat: "Obvinění bylo vy konstruované z vynucených výpovědí, překrucování a falšování objektivní pravdy . "Několik dalších svědků odvolalo své výpovědi, takže "předcházející nezákonn é rozhodnutí bylo zrušeno a oba se sprošťují obžaloby."
Spravedlnost
nezvítězila
Konečnou tečku, tak se to alespoň tentokrát zdálo, udělalo propuštění Mir oslava Picha-Tůmy na svobodu. To se mělo stát koncem roku 1957. O jeho rehabil itaci nepadlo při tom ani slovo a kupodivu, nestalo se tak ani později. V celé této kause však nezvítězila spravedlnost nad zlem. Ta byla jenom z lomkovitě poodhalena, rozšířil se okruh lidí, kteří o sobě nemohli tvrdit, že nic něvěděli. Ostatně kdo z nich hodlal být upřímný! Potom, co četli a slyšeli , si museli být nutně nejistí. A pokud byli jenom trochu podstivý, několik čes tných vyjímek se skutečně našlo, museli si v zápětí položit otázku: Jak je to vlastně s nekomunisty, s těmi se snad jednalo lépe? V té době byly ještě plné kriminály, špiclové udávali za vtipy a domovnice za špatnou výzdobu. Pokud dnes chce někdo to, o čem zde byla řeč, označit je za jakousi defor maci v odstatě dobré nmyšlenky není na místě odpovědi trpký úsměv. Jedná se o zcela vědomný cinismus, který nemůže omluvit neznalost historii. Ne, nedělejme si iluzi, fanatici nevymřeli, pouze mění hábity a slovník. Moc je přitahuje j ako světlo noční můry smrtihlavy. Stačí se rozhlédnout po dějinách 20. století , ke kolika pokusům ukřižovat lidství zde došlo. Zůstalo milióny mnohdy nevydi telných křížů. Mějme je na paměti. Připomínejme si je, protože vždy, kdy něco obdobného selhalo, objevili se oni příšerní smrtihlavové, aby se zalykalo mocí a krví svých obětí...
VÁCLAV JIŘÍK
Jeden z hlavních akterů Případů sedmi estébáků bývalý vyšetřovatel StB Mi roslav Pich-Tůma, zřejmě spáchal v pondělí 9. ledna sebevraždu. Na půdě jeho d omu v Trutnově jej nalezl oběšeného jeho syn. Zprávu jsme přinesli ve včerejší m vydání našeho listu. O zařízení bytu obsáhlého materiálu Případ sedmi estébá ků rozhodla redakce již v minulém týdnu. Sebevražda Miroslava Picha-Tůmy je tu díš čirou shodou náhod. (red)
Převzato z Karlovarských novin (9.- 12.1.1995)