--------------------------------------------------------------------------------
Autor: NN
Název: ...Další kriteria ...
Zdroj: NN Ročník........: 0006/006 Str.: 007
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1996
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
3.1.3. Další kritéria Stanovy zkoumaných politických stran neobsahují ani další kritéria , která jsou běžná u některých západních demokratických stran. Žádná z p olitických stran např. nezaručuje automatickou kandidaturu ministrů nebo bývalých poslanců (tzv. incumbency), nikde se nehovoří o profesních proporcích, délce členství apod.
Tato nevyhraněnost kontrastuje s poměrně jasnými podmínkami pro čl enství v politických stranách,25 kde jednotlivé politické strany od svýc h potencionálních členů vyžadují např. ztotožnění se s programem a stano vami, absenci členství v jiné straně, splnění požadavků tzv. lustračního zákona, prohlášení o tom, že nikdy nebyli členy v KSČ apod. Voleb ní zákony nevylučují, že politické strany navrhnou i své "nečleny", resp . členy jiných politických stran. ş 31 odst. 3 zákona o volbách do Parla mentu ČR tuto možnost výslovně připouští tím, že stranám přiznává právo vyznačit, "též jejich příslušnost (rozuměj kandidátů) k určité pol itické straně nebo že kandidát není členem žádné politické strany nebo ž e jde o nezávislého kandidáta."26
Zákon tedy nevylučuje, že politické strany navrhnou i jiné kandidá ty, než vlastní členy. Důvody pro to jsou taktického rázu: strany např. nominují známé osobnosti, zástupce vlivných skupin organizovaných zájmů (např. odborů) nebo jiných politických stran, které samostatně nekandidu jí a navržení jejich vůdčích osobností slouží jako "doporučení" vl astním voličům. Přesto v našich podmínkách je navrhování jiných kandidát ů než členů vlastních stran spíše výjimečným jevem. Lze však předpokláda t, že politické strany na takového kandidáty budou klást přinejmenším po dobné požadavky jako na vlastní členy (t. j. hájení zájmů strany, bezúhonnost apod.).
Spíše pro zajímavost si uveďme některé příklady kritérií tak, jak je stanoví vybrané západoevropské strany.
Valonská a Vlámská socialistická strana např. od svých kandidátů v yžaduje, aby jejich věk nepřekročil 65 let a zároveň byli členy strany n ejméně pět let. Zároveň musí být členy Socialistického odborového svazu a Socialistické zdravotnické pojišťovny. Některé regionální svazy dále vyžadují předplatné stranického tisku, studium dětí ve státních (re sp. necírkevních) školách nebo dokonce členství manžela ve straně, resp. členství dětí v mládežnické organizaci apod.
Za některé strany smí kandidovat výslovně jen jejich členové, stan ovy italské PSI dokonce jako podmínku kandidatury uvádějí nejméně pětile té členství ve straně, přičemž tato podmínka může být prominuta pouze za výjimečných okolností.
U některých stran dochází k velkému institucionálnímu propojení s přidruženými, resp. blízkými organizacemi. Za klasický příklad považujem e britskou Labour Party (zejména do konference 29. a 30. září 1993 v Bri ghtonu), která tradičně garantovala určitý počet volitelných míst pro zástupce odborů.
Podle stanov některých stran dále např. platí za automaticky navrž eného první kandidát z předcházejících parlamentních voleb (dánská Sociá lně demokratická strana) nebo všichni bývalí poslanci (řecká Nová Demokr acie).
3.2. Navrhování kandidátů
Při srovnávání způsobů navrhování kandidátů v různých politických stranách dojdeme k několika základním možnostem. První z nich je nejširš í možné právo každého člena podat návrh (např. řecká Nová Demokracie neb o nizozemská CDA). Některé strany pro podání návrhu stanovují skupinu čl enů - např. u CVP (Vlámští křesťanští demokraté) minimálně 200 na příslušném volebním území, u dánské Sociálně demokratické strany alespoň 25 členů. Další možností je navrhování prostřednictvím stranických orgá nů, a to buď obecných (např. místní organizace u irské Fianna Fáil, okre sní předsednictva u rakouské ÖVP) nebo za tím účelem ustavených (francou zští Republikáni). U většiny stran dochází ke kumulaci těchto možn ostí - např. CVP, CDA atd. Některé strany výslovně přiznávají iniciační právo vybraným funkcionářům. Jak už je naznačeno výše, podle stanov někt erých stran se poslanci (např. Nová Demokracie, DCA, dánské Sociální dem okracie), resp. i ministři a státní sekretáři (CDA) pokládají za a utomaticky navržené.
U politických stran v ČR je otázka navrhování kandidátů řešena růz ným způsobem. Máme nyní na mysli pouze parlamentní volby, protože návrhy na sestavení kandidátek pro komunální volby jsou takřka bez výjimky pln ě v kompetenci místních organizací (samozřejmě pokud v dané obci místní organizace existuje) a s navrhováním kandidátů do zastupitelstev v yšších územně samosprávných celků (po jejich zřízení) počítají stanovy p ouze některých stran.
U ODS má právo navrhovat kandidáty místní sněm (čl. 5/6 písm. k) r egionální sdružení (čl. 7/3 písm. b). U ODA je oprávněným každý člen, or ganizace i orgán (viz Pravidla sestavení kandidátek pro volby do Poslane cké sněmovny). Podle stanov KDU-ČSL podávají návrhy členové "prostřednic tvím nejprve místních, pak okresních, posléze krajských a celostát ních orgánů" (ş 27 odst. 3). Stanovy KDS přiznávají právo podávat návrhy členské schůzi místní organizace, oblastnímu výkonnému a zastupitelském u výboru, zemskému výkonnému výboru, republikovému a výkonnému výboru a vedení partnerských organizací (čl. L). U ČSSD má právo navrhovat a vyjadřovat se ke kandidátům okresní organizace (čl. 11/3 písm. g). Pod le stanov KSČM navrhuje kandidáty členská schůze základní organizace (čl . 31/a 4.) a okresní výbor (čl. 32/b 3.). U LSNS přísluší iniciační práv o krajskému výkonnému výboru (čl. 25/8 písm. d). Stanovy ČMSS právo navr hovat výslovně neupravují.
Ve srovnání se zahraničními modely "naše" politické strany preferu jí (s výjimkou ODA) navrhování kandidátů prostřednictvím orgánů strany. U KDU-ČSL jsou výslovně zmíněni členové, to je však samo o sobě zavádějí cí, protože členové podávají návrhy "prostřednictvím" různých orgánů, takže výsledný efekt je totožný jako u stran ostatních.
Je zřejmé, že strany, které přiznávají iniciační právo místním org anizacím (ODS, ODA, fakticky KDU-ČSL, KDS, KSČM), dávají možnost daleko většího zapojení všech členů než strany, kde jsou oprávněnými orgány vyš ší než základní organizace (u ČSSD okresní organizace, u LSNS krajský výkonný výbor). Naopak je zajímavé, že stanovy žádné ze stran toto p rávo výslovně nepřiznávají ústředním stranickým orgánům. Rovněž společný m rysem všech stanov je skutečnost, že v žádné ze stran se de iure nepoč ítá s automatickým navržením vybraných státních (poslanci, ministři apod .) resp. stranických funkcionářů. Za překvapivé můžeme považovat z jištění, že navrhovat kandidáty často může pouze jeden typ orgánů stran (s výjimkou ODA, KDU-ČSL, KSČM a zejména KDS) a strany tak neumožňují sk utečnou pluralitu a konkurenci jednotlivých návrhů, které by měly reprez entovat nejrůznější organizační úrovně a zájmy v rámci stran a výs ledná kandidátní listina by měla tyto zájmy vhodně vyrovnávat. V žádné z e stran (opět s výjimkou ODA) není výslovně zakotveno právo všech členů podávat návrhy bez nutného "filtru" stranických orgánů nejrůznějších úro vní, čímž je opět zmíněná potencionální pluralita a konkurence umě le tlumena.
3.3. Rozhodování o návrzích
Stejně jako při navrhování i při způsobu rozhodování o podaných ná vrzích existuje celá řada možností. Zřejmě nejčastější variantou je rozh odování na shromážděních členů nebo delegátů - např. prakticky všechny p olitické strany v SRN (viz zákonná úprava), dánská Sociálně demokratická strana, CVP, CDA atd. Další možností je rozhodnutí ústředních org ánů strany - ústředního výboru (RPR), předsedy (Nová Demokracie), zemské ho předsednictva (ÖVP) apod. Často dochází ke kombinaci působení regioná lních a ústředních orgánů. Např. u CVP sestaví okresní předsednictvo na základě podaných návrhů pořadí kandidátů, to však může dvoutřetino vou většinou změnit celostátní předsednictvo a konečné rozhodnutí přinál eží kongresu. U Fianna Fáil zase sehrává rozhodující úlohu Národní výbor , který může sám doplnit další kandidáty a poté kandidátku schválí sám n ebo za tím účelem svolá shromáždění delegátů.
Za velmi zajímavé považujeme tzv. primárky27 v některých stranách. Ty mohou být organizovány různým způsobem - závazně nebo jen konzultati vně, jako uzavřené (tzn. jen pro členy strany) nebo jako otevřené (i pro další občany). Jako příklad si můžeme uvést nizozemské Democraten 66 (D 66).28 V této straně mají všichni členové právo navrhnout kandidáty, a to nejpozději šest měsíců před termínem odevzdání kandidátek. V ka ždém volebním území (kieskring) se poté konají předvolby, kdy všichni čl enové dostanou abecedně seřazený seznam se všemi navrženými kandidáty (o bsahující jejich jména a základní informace v rozsahu nejvýše 300 slov). Poté má každý člen právo vybrat 25 jmen, která libovolně seřadí a odešle tzv. národní volební komisi. Komise sestaví seznam s celkově 40 nejúspěšnějšími kandidáty a rozešle jej opět všem členům. Od roku 1986 m á komise právo k této listině připojit listinu vlastní s nejvýše 20 jmén y (která nemusí být rozdílná od jmen na první listině!) a členové určí konečné pořadí jednotlivých kandidátů. Výjimku představuje volební lídr, který je volen na celostátním sjezdu.
Na tomto možná až extrémním příkladu zapojení členů do procesu ses tavování kandidátek si můžeme názorně ukázat výhody i nevýhody tzv. obli gatorních primárek. Zásadní výhodou je vtažení členů do rozhodování v rá mci strany, tzn. posílení vnitrostranické demokracie, zainteresovanosti a zodpovědnosti za jednání strany. Prvky přímé demokracie rovněž m ohou omezovat negativní oligarchické tendence v rámci stran a prohlubova t vztah mezi řadovými členy a stranickými elitami. Tyto zřejmé výhody vš ak mohou být fakticky dosaženy pouze za splnění několika podmínek. V prvé řadě jsou stranické primárky smysluplné pouze na lokální úr ovni. Jen v tomto případě lze předpokládat těsný kontakt kandidátů se čl eny, jejich osobní nebo zprostředkovanou známost. Celostátní primárky na opak vedou spíše k nepřehlednosti, posilují význam "doporučení" ús tředních orgánů, vzhledem k velkému počtu členů se ztrácí výhoda osobní zainteresovanosti a pocit osobního ovlivnění. Dalším rizikem primárek js ou možné vnitrostranické konflikty, které mohou být sice do určité míry ozdravné, nad tuto míru však mohou ohrožovat existenci celé strany. Je rovněž nutné si uvědomit, že přímé zapojení členů do rozhodování zv yšuje decentralizační tendence, vliv přidružených organizací a zájmových skupin, což se za určitých okolností může jevit i jako výrazně negativn í znak. V neposlední řadě může mít přímé rozhodování členů smysl p ouze tehdy, když jsou zcela transparentní pravidla hry. Např. nesmí dojí t k tomu, aby byla zpochybňována ústřední evidence členů atd. Způsob tzv . otevřených primárek považujeme za možný pouze v případě konzultativníh o hlasování, kdy by za určitých podmínek i nečlenové stran měli pr ávo vyjádřit na jednotlivé kandidáty svůj názor. Námitka, že by tyto kon zultativní otevřené primárky mohly být výrazně zneužity příznivci jiných stran (tzv. raiding nebo crossover voting), neobstojí v konfrontaci s empirickými poznatky např. v USA.29
V našich podmínkách přišla s myšlenkou primárek v praxi jako první ODA. Na celostátní konferenci strany v říjnu 1995 byla pro tento účel s chválena "Pravidla sestavení kandidátek pro volby do Poslanecké sněmovny ", která počítají s tzv. uzavřenými primárkami (tzn. pouze pro členy str any). Na základě volebního čísla (stanoveného Ústředním sněmem) může každý člen disponovat tolika hlasy pro jednotlivé kandidáty, kolik či ní příslušné volební číslo. Kandidátem zařazeným na první místo se stává ten, který obdržel absolutní většinu hlasů, další pořadí je odvozeno po dle poměrného počtu obdržených hlasů. Výsledné kandidátní listiny schval uje celostátní konference.
Bude zajímavé sledovat, jak se primárky v našich poměrech na zkuše nostech ODA osvědčí, zda budou představovat příklad hodný následování i pro ostatní strany nebo naopak pouze příslovečnou slepou uličku vývoje. Pro bližší seriózní analýzu v této věci ovšem bohužel nedisponujeme dost atečnými podkladovými informacemi.
U politických stran v ČR musíme v první řadě rozlišovat mezi volba mi komunálními a parlamentními a u parlamentních voleb mezi prvním a dru hým skrutiniem.
Rozhodování o kandidátních listinách v komunálních volbách je zpra vidla vyhrazeno místním organizacím. U ODS se jedná o místní sněm (čl. 5 /6 písm. f), u KDU-ČSL výbory místní organizace (ş 27 odst. 1), u KDS čl enská schůze (čl. G/II/3 písm. c), u ČSSD místní organizace (ş 9/8) a u KSČM členská schůze (čl. 31/a/4). Pouze v případě LSNS podléhají k andidátky do komunálních voleb schválení okresního výkonného výboru (čl. 29/7 písm. d) a u ČMSS zřejmě okresního zastupitelstva (čl. 10). Pokud v některé obci (městě) není zřízena příslušná stranická organizace, přísluší rozhodnutí o sestavení komunálních kandidátek vyššímu orgánu. Kandidátní listiny do parlamentních voleb sestavuje v ODS výkonná rada (čl. 12/2 písm. e) na základě pravidel pro výběr kandidátů a pro se stavení kandidátky, která schvaluje kongres (může tím pověřit výkonnou r adu - čl. 8/3 písm. o). Stanovy KDU-ČSL přiznávají právo sestavovat kand idátky celostátnímu výboru (ş 27 odst. 3). U KDS sestavuje kandidá tní listiny republikový zastupitelský výbor "s přihlédnutím k zájmům vše ch složek KDS" (čl. L odst. 2). Stanovy ČSSD se o schvalování kandidátek pro parlamentní volby výslovně nezmiňují, lze však předpokládat, že oprávněným orgánem bude celostátní konference. Obdobně nedostatečná ú prava je obsažena ve stanovách KSČM. Podle čl. 33/b 7) ÚV KSČM bere na v ědomí kandidátní listiny, sestavené územními organizacemi ve volebních k rajích na základě jimi provedeného výběru. Lze předpokládat, že pojem be re na vědomí můžeme interpretovat jako schvaluje. Kandidátky LSNS schvaluje ústřední výkonný výbor (čl. 17/8 písm. c). U ČMSS přináleží ro zhodovací oprávnění o kandidátních listinách pro parlamentní volby předs ednictvu (čl. 15 odst. 3).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodování o konečné podobě kandidátníc h listin je v případě našich politických stran značně centralistické. St ejné se dá říci (ale už z více pochopitelných důvodů) o kandidátkách pro druhé skrutinium: u KDU-ČSL rozhoduje předsednictvo a osm členů celostá tního výboru volených sjezdem, u ODA Ústřední sněm (resp. Politick á rada), u KDS republikový výkonný výbor a u KSČM ústřední výbor. Ostatn í stanovy o druhém skrutiniu neobsahují výslovnou zmínku. Lze však předp okládat, že konečné rozhodnutí v této věci budou činit celostátní předsednictva (resp. výkonná rada atd.).
Celkově můžeme shrnout, že rozhodování o kandidátních listinách je v našich podmínkách vyhrazeno nejužším stranickým vedením. Skutečnost, že žádné ze stanov výslovně nezvýhodňují poslance a jiné státní a strani cké funkcionáře, je tímto centralismem plně kompenzována. 4. Závěrem
Není jednoduché pokusit se stručně uzavřít výklad, který má být ch ápán pouze jako úvod k dosud nepříliš zpracované problematice. Zdůrazněm e však alespoň několik klíčových myšlenek, které navazují na předchozí t ext.
A) Můžeme se ztotožnit s kritikou, která navrhování kandidátů poli tickými stranami vytýká, že se tohoto procesu nemůže zúčastnit převážná část voličů, která není členy stran. Tuto skutečnost však zároveň musíme přijímat jako neměnitelný fakt, protože si nedokážeme představit právně a politicky přijatelné rozhodnutí, které by tuto skutečnost dokáz alo změnit. Tzv. otevřené primárky v USA mohou mít - v našich podmínkách - svůj význam pouze tehdy, budou-li plnit jen konzultativní funkci. I z a těchto podmínek se však ukazuje jejich velice problematická výhodnost pro strany. Navrhování kandidátů tedy i nadále bude doménou vnitřního života stran a lék na jeho nedostatky musíme hledat ve zkvalitnění v nitrostranické demokracie a nikoliv v zásadních systémových změnách. B) Právní úprava je pouze jedním z vnějších faktorů, který může pr oces navrhování kandidátů pozitivně (ale i negativně) ovlivňovat. Jak je ukázáno, touto otázkou se právní řád zabývá spíše výjimečně, a pokud an o, tak pouze v obecných rysech. V této oblasti má totiž právní řád jen v elice úzce vymezené pole působení a může působit pouze jako pomocný prostředek.
C) Způsob navrhování kandidátů politickými stranami závisí na celé řadě vnějších i vnitřních faktorů, které se mohou navzájem doplňovat ne bo i částečně eliminovat. Proto také nelze akceptovat zobecňující tvrzen í, že určitý typ politické strany (např. liberální, agrární, masová atd. ) předurčuje charakteristický typ nominace kandidátů. Naopak však platí, že poznáním způsobu navrhování kandidátů se o konkrétní politické straně můžeme velmi mnoho dozvědět. Tato skutečnost předznamenává význa m zkoumání navrhování kandidátů jako jeden z klíčových směrů výzkumu pol itických stran.
D) Analýza navrhování kandidátů v České republice ukázala, že se t ímto problémem prakticky vůbec nezabývá právní řád a pouze fragmentárně úprava na úrovni stanov. To samozřejmě může vést a vede ke zneužívání ze jména ve smyslu posilování oligarchizačních tendencí v rámci stran. Rozh odování o konečné podobě kandidátních listin je značně centralistické a ve svých důsledcích svědčí o podceňování členské základny. R. Mich els by situaci v ČR zřejmě označil za "úder do tváře jednoho ze základní ch práv každé demokracie, práva seberučení jednotlivých částí."30 Tato s kutečnost může být i jedním z důvodů nechuti občanů podílet se na veřejn ých záležitostech v rámci (a i mimo rámec) politických stran. * Část tohoto příspěvku byla přednesena na konferenci "Krystalizac e struktury politických stran v České republice po roce 1989", pořádané Českou společností pro politické vědy při AV ČR ve dnech 21. a 22. září 1995 v Praze.
Poznámky:
1. Tzn. ODS, KDU-ČSL, ODA, KDS, ČSSD, SPR-RSČ, LSNS, LB, ČMSS a KS ČM (ke dni 1. 10. 1995). Stanovy byly použity v aktuálním znění, t. j. v e znění po novele zákona o sdružování v politických stranách a v politic kých hnutích č. 117/1994 Sb.
2. Helmut Trautmann, Innerparteiliche Demokratie im Parteienstaat, Berlin 1975, str. 137. Obdobně B. Martenczuk, který uvádí jako maximáln í počet organizovaných členů v SRN 4%. Nejvyšší stupeň organizovanosti v ykazovala v roce 1985 SPD - 6,2% voličů bylo zároveň členy strany. Nejni žší stupeň ve stejném období FDP - 2,6%. B. Martenczuk, Parteiengesetz und die innerparteiliche Demokratie, Mitteilungen des Instituts für Deutsches und Europäisches Parteienrecht, 2/1992, str. 62. 3. Rozdělování probíhá podle d Hondtovy formule. Srov. ş 20 stanov CDU a ş 30 CSU.
4. V této souvislosti bychom mohli zmínit tzv. "právo na delegaci" R. Michelse, dané zejména mocí obyčeje, vděčností mas, technickou nenah raditelností vůdce a kastovní uzavřeností vedení. In: R. Michels, Die ol igarchischen Tendenzen der Gesellschaft, in: W. Röhrich, "Demokratische" Elitenherrschaft, Darmstadt 1975, str. 89 a násl.
5. "Souvislost mezi volebním systémem a vlivem členů stran na proc es navrhování kandidátů nelze prokáazt", G. Schuster, Kandidatenaufstell ung und Wahlprüfungsverfahren in Europa: Eine Bilanz, in: R. Wolfrum/G. Schuster, Verfahren der Kandidaten Aufstellung und der Wahlprüfung im eu ropäischen Vergleich, Baden-Baden 1994, str. 205.
6. Viz taktiku Občanského fóra před parlamentními volbami v červnu 1990, kdy na své kandidátky často nominovala známé herce a vůdce studen tského listopadového hnutí, kteří v některých případech ihned nebo brzy po zvolení rezignovali na poslanecký mandát.
7. Do této kategorie můžeme zařadit rozhodnutí ČSSD, že v červnový ch volbách 1996 bude její předseda M. Zeman kandidovat na severní Moravě , tj. jako přímý oponent zde už "tradičně" kandidujícího předsedy ODS V. Klause.
8. Blíže viz P. T. Stoll, Kandidatenaufstelung und Wahlprüfung in Norwegen, in: R. Wolfrum/G. Schuster, Verfahren der Kandidatenaufstellun g und der Wahlprüfung im europäischen Vergleich, Baden-Baden 1994, str. 161-172.
9. Blíže viz P. T. Stoll, Kandidatenaufstelung und Wahlprüfung in Norwegen, in: R. Wolfrum/G. Schuster, Verfahren der Kandidatenaufstellun g und der Wahlprüfung im europäischen Vergleich, Baden-Baden 1994, str. 43-60.
10. Srov. B. Martenczuk, c.d., str. 65. 11. Srov. H. Trautmann, c.d., str. 282 a násl.
12. Tj. zákon č. 247 ze dne 27. září 1995 o volbách do Parlamentu ČR a zákon č. 152/1994 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích. 13. Vzpomeňme jen na příklady odvolávání "nepohodlných" kandidátů SPR-RSČ pár dní před parlamentními volbami v roce 1990.
14. Máme tím na mysli např. situace v Mladé Boleslavi před komunál ními volbami v listopadu 1994, kdy ODS měla společnou kandidátku s nezáv islými kandidáty a kdy se až po odevzdání kandidátní listiny ukázalo, že jeden z nezávislých kandidátů nesplňoval podmínky volitelnosti. Protože volební zákon pro tento typ volební strany nepřipouštěl odvolání kandid áta a ten odmítl dobrovolně odstoupit, byla odmítnuta celá kandidá tní listina.
15. Někdy se ani nedá hovořit o kritériích ve vlastním slova smysl u, ale spíše o výběru kandidátů s přihlédnutím k volební taktice a k fun kčnosti voleného zastupitelského orgánu. Jako příklad si můžeme uvést po dzimní komunální volby 1994, kdy některé strany automaticky nominovaly n a kandidátní listiny do městských zastupitelstev starosty (resp. n ěkteré zastupitele) městských částí s úmyslem překlenout často značné na pětí mezi politikou na úrovni města a městské části. O volbách do obecní ch zastupitelstev blíže in: Z. Koudelka, Komunální volby 1994, Politolog ický časopis 1/1995, str. 62 a násl.
16. Nejen s "ženskými", ale i s dalšími. Např. ş 15 odst. 3 písm. d) stanoví, že Ústřední výkonný výbor tvoří nejméně 10% členů mladších 3 5 let.
17. ş 7 odst. 4 stanov. Pro zajímavost si uveďme, že Svaz 90/Zelen í počítá s padesátiprocentním zastoupením žen i ve všech stranických org ánech na všech úrovních, přičemž jedinou (pochopitelnou) vyjímku výslovn ě představuje Spolkové pracovní společenství pro politiku homosexuálů (B AG Schwulenpolitik - ş 7 odst. 3 stanov).
18. Např. ş 45 odst. 2 stanov CSU: "Při všech volbách jsou zohledn ěny ženy".
19. Např. T. Papadopoulou, Parteiinterne Quotenregelungen, Mitteil ungen des Institus für Deutsches und Europäisches Parteinrecht 3/1993, s tr. 53-74.
20. J. Filip, Ústavní právo I. díl, Masarykova univerzita v Brně 1 993.
21. E. Wágnerová, Poznámky k vývoji a k různým pojetím základních práv, in: Politologický časopis č. 1/1995, str. 47 a 48.
22. D. Th. Tsatsos/M. Morlok, Parteienrecht, Heidelberg 1982, str. 52-54.
23. Dosavadní judikatura Ústavního soudu však spíše svědčí o opačn ém postoji. Ústavní soud totiž vychází z toho, že "moderní ústavy mají p od pojmem "rovnost" na mysli rovnost relativní, která požaduje pouze ods tranění neodůvodněných rozdílů." (Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR 1, C. H . Beck Praha 1994, str. 31). "Jestliže stát poskytne v zájmu zajiš tění svých funkcí určité skupině méně výhod než jiné, může tak učinit po uze ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho" (tamtéž, str. 179). I na zákl adě zahraničních zkušeností je důvodné se domnívat, že zavedení tzv. žen ských kvót by bylo interpretováno jako opodstatněné s ohledem na jedné s traně ke garantovanému principu rovnosti pohlaví a na druhé straně k fakticky nerovnoměrnému zastoupení mužů a žen v prakticky všech státn ích institucích. Dosažení rovnováhy v tomto směru by mohlo být oním "veř ejným zájmem".
24. Můžeme se důvodně domnívat, že podobné ustanovení bude obsahov at i zákon o volbách do zastupitelstev vyšších územně samosprávných celk ů (kraje, země).
25. Blíže viz J. Filip/V. Šimíček, K některým otázkám členství v p olitických stranách po novelizaci, in: Časopis pro právní vědu a praxi č . 1/1995, str. 106-119.
26. Neztotožňujeme se v této souvislosti s názorem J. Filipa, že u vedení kandidátů politických stran na kandidátce jiné strany, než jsou č leny, máme chápat jako pokus o obejití úmyslu zákonodárce (vytvořením tz v. "tiché koalice") a proto musí být toto ustanovení vykládáno sys témově restriktivně tak, že "takoví kandidáti mohou být na kandidátní li stině jiné strany označeni pouze jako nezávislí bez ohledu na to, zda "j ejich" strana kandiduje či nikoliv." (J. Filip, Základní otázky volebníh o práva v ČSFR, Masarykova univerzita v Brně, 1992, str. 183.) Naopak chápeme právo každé kandidující politické strany zveřejnit členství jednotlivých kandidátů (viz dikce "může" v ş 18 odst. 5 zákona o volbách do ČNR).
Tuto dispozici podtrhuje právo strany uvést, zda se jedná o vlastn ího nebo "cizího" člena, kandidáta, který není členem v žádné politické straně nebo o kandidáta označeného jako nezávislý (tzn. např. nechce uvé st své členství). Z tohoto důvodu se také domníváme, že i podle nové prá vní úpravy se v tomto případě jedná o právo (a nikoliv povinnost) politi cké strany uvést tyto informace o svých kandidátech, přestože už z e zákonné dikce vypadlo zmíněné slovo "může" (ş 31 odst. 3 zákona o volb ách do Parlamentu ČR).
27. Pojem "primárky" je v tomto příspěvku chápán jako způsob sesta vování kandidátních listin prostřednictvím rozhodování členskou základno u (tzv. uzavřené primárky), resp. i nečleny strany (tzv. otevřené primár ky), a to v obligatorní nebo pouze konzultativní formě. Za primárky nepo važujeme rozhodování o návrzích na kandidáty prostřednictvím ústře dních orgánů stran.
28. R. A. Koole, Die Bedeutung von "Vorwahlen" im politischen Lebe n der Niederlande, in: H. Neisser/F. Plasser, Vorwahlen und Kandidaten-N ominierung im internationalen Vergleich, Wien 1992, str. 41-51. 29. H. Neisser/F. Plasser, c.d., str. 94.
30. R. Michels, c.d., str. 95.