--------------------------------------------------------------------------------
Autor: NN
Název: Nechceme bohy ani císaře
Zdroj: NN Ročník........: 0006/012 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1996
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Nechceme bohy ani císaře Neohrožený hlas pravdy lze umlčet jen násilím

Wej Ťing-Šeng čas od času pohlédl do zpětného zrcátka. Sledoval ho stále týž vůz. Před pouhými čtyřmi týdny, v únoru 1994, varovala tajná policie čtyřiačtyřicetiletého čínského disidenta, aby se během březnové návštěvy ministra zahraničí USA Warrena Christophera neobjevoval v Pekingu. Ale Wej si už za svou víru v demokracii odseděl ve vězení půl druhé desítky let a nehodlal se výhrůžkám mocných podřídit. Chtěl, aby se svět dozvěděl o tom, co všechno musejí disidenti v jeho zemi vytrpět.

Sotva vjel do města, vyrojilo se kolem něho sedm policejních vozidel. Wej si povzdechl. Už to zase začíná, pomyslel si...

To, že z Weje jednou vyroste čínský Sacharov, by asi čekal málokdo. Jeho otec byl dobře postavený činitel na ministerstvu stavebnictví, skalní komunista, škrobený a nepřístupný. Matka pracovala ve stranické funkci v pekingské textilní továrně, ale vyzařovala z ní vlídnost a starostlivost. "Všem jim pomáhat nemůžeme," prohlašoval Wejův otec odmítavě nad zoufalými a prosebnými dopisy ožebračených rolníků ze své rodné provincie An-chuej.

"Musíme se alespoň snažit," namítala matka a zastrkávala do každého dopisu alespoň trochu peněz.

Tin-šengovi, nejstaršímu ze čtyř dětí, říkávala: "Nezapomínej, že vždycky musíš sloužit lidu." Wejovi ta slova nikdy nevymizela z paměti. Ve škole se brzy projevilo jeho nadání a už ve dvanácti letech překvapoval dospělé znalostí západních filozofických děl. Zároveň však přijímal i utopickou představu ideální společnosti, kde i ti nejubožejší rolníci budou jednou žít v blahobytu.

Když Mao Ce-tung vyhlásil kulturní revoluci, Wej se s nadšením připojil k Rudým gardám. Se skupinkami mladistvých soudruhů vbíhal do škol a do továren, mával Maovou Rudou knížkou a mezi učiteli a ve vedení závodů veřejně odhaloval měšťáky.

Wej z toho z počátku neměl žádné výčitky svědomí. Když ale Rudé gardy začaly jezdit vlaky po celé zemi a vyvolávat nenávist vůči "třídním nepřátelům", procitl z počátečního nadšení a jeho oddanost Maovým idejím postupně slábla. Na jednom odlehlém státním statku ho mladí lidé prosili, aby doručil jejich fotografie rodičům, které už deset let neviděli. Poslali je z města na venkov, aby se "učili od rolníků". Jiní stáli za okny chatrčí s doškovou střechou a mlčky hleděli ven. Statek sloužil také jako tábor pro politické vězně.

Na pustém severozápadě Wej viděl podél kolejí žebráky prosit o jídlo. Na jedné zastávce přiběhla s davem k vlaku stařenka s dlouhými vlasy a v rozervaných cárech. Když se ocitla pod oknem jeho kupé, Wej jí podal něco jídla a strnul. Nebyla to stařena, ale dívka jeho věku, a nepokrývaly ji cáry oděvu, ale vrstva mouru a bláta. Dívka byla úplně nahá. Jak němě zírala nahoru na Weje, dal jí všechno jídlo, co měl. Ten pohled mu celé měsíce nevymizel z paměti.

V provincii An-chuej, odkud pocházela jeho rodina, našel mnoho opuštěných vesnic. Od rolníků se dověděl, že celé obce vymřely hladem, když Mao nařídil rolníkům, aby v pecích na dvorku vyráběli ocel. Tento "velký skok vpřed" skončil obrovským hladomorem, kterému padly za oběť desítky milionů lidí. V té chvíli si Wej uvědomil, že Mao lhal, když tvrdil, že zachránil čínské rolníky před živořením a hladem.

Největší šok však utrpěl, když mu uvěznili matku. Radikální dělníci ji v továrně zbili a donutili ji písemně "doznat zločiny", jichž se dopustila jako "třídní nepřítel". Zemřela na rakovinu žaludku, ale až do poslední chvíle ji za její údajné zločiny mučili. Weje se zmocnil takový hněv, že ještě tři dny po pohřbu ze sebe nedokázal vypravit slovo.

Téhož roku zemřel Mao Ce-tung. V roce 1978 vyhlásil jeho budoucí nástupce Ten Siao-pching čtyři modernizace - v zemědělství, průmyslu, vědě a obraně - jako cestu Číny k budoucnosti. Klíčila naděje na politické uvolnění, zdálo se, že Teng podporuje snahy o kritiku Maovy neúspěšné politiky. V listopadu téhož roku se na dvě stě metrů dlouhé zdi ze šedých cihel na autobusovém nádraží uprostřed Pekingu začaly objevovat odvážné letáky. Brzo se o ní začalo mluvit jako o Zdi demokracie.

Některé letáky tvrdily, že se mezi členy vedení strany dostali zločinci, jiné volaly po zrušení cenzury. Jeden dokonce citoval americké Vyhlášení nezávislosti. Naprostá většina autorů měla odvahu svoje letáky podepsat. Stovky lidí postávaly mlčky a uchváceně před zdí a očima hltaly text. U Zdi demokracie se Číňané poprvé volně stýkali se západními novináři a diplomaty. "Kdosi začal pohvizdovat Yankee Doodle a vy jste hned věděli, že se s vámi někdo chce dát do řeči," vypráví Nigel Wade, v té době reportér londýnského deníku Daily Telegraph. "Opravdu můžete kritizovat prezidenta a nikdo vás za to nezavře?" ptali se Číňané Američanů.

V davu lidí u zdi se objevoval také osmadvacetiletý Wej Ťing-šeng, který se mezitím opět usadil v Pekingu. Obsah letáků ho naplňoval nadšením, ale uvědomoval si, že jejich pisatelé pořád ještě očekávají, že problémy Číny vyřeší sama komunistická strana. Nešli dost daleko.

Ráno 12. prosince se na zdi objevil nový plakát, nadepsaný Pátá modernizace. "Už nechceme bohy ani císaře," psal Wej. "Jediným cílem modernizace může být demokracie, svoboda a štěstí. Bez této páté modernizace jsou předcházející čtyři jen pouhou starou lží s novým nátěrem." Bylo okamžitě jasné, že Pátá modernizace je klíčový dokument. Vinu za problémy v Číně Wej otevřeně připisoval komunistické straně. Teng Siao-pching totiž nabízel Číňanům obchod: dojde k hospodářskému a společenskému uvolnění, ale nikdo nesmí zpochybňovat moc komunistické strany. Wejův leták odhalil, o co doopravdy šlo.

Aby demokratické představy pronikly k většímu počtu lidí, porušil Wej vládní zákaz a začal vydávat nezávislý časopis s názvem Zkoumání (Tchan-suo). Musel prodat hodinky, aby zaplatil papír, ale nevelkého časopisu, který tajně přepisovali Wejovi kolegové, se na ulici prodalo jen pár stovek kusů. Během několika dnů však zveřejněná odhalení stranických přehmatů vysílaly zpátky do Číny Hlas Ameriky a BBC. Bezpočet Číňanů se tak poprvé v životě stal svědkem svobodné demokratické diskuse.

Kolem Wejova omšelého činžáku začali postávat policisté v civilu. "Měl bys postupovat opatrněji," varovali ho jiní aktivisté. Wej se nebál. "Musíme jednat, než Teng zničí Zeď demokracie," říkal. "Musíme promluvit, než nás rozdrtí."

Dvě policejní auta sledovala koncem března 1979 studenou nocí autobus, kterým jel Wej domů, a pak zaparkovala před jeho bytem. Možná mě chtějí jen zastrašit, myslel si. V časných ranních hodinách uslyšel pověstné zaklepání. Otevřel dveře a uviděl kamenné tvář příslušníků tajné policie. Prokurátor ho obvinil ze snahy o "svržení moci diktatury proletariátu". Wej odvážně postavil svou obhajobu na čínské ústavě, která na papíře zaručovala občanům svobodu projevu a shromažďování a právo na vlastní názor. Všechno však bylo dávno rozhodnuto shora. Oficiální agentura Nová Čína vydala zprávu o rozsudku dvě hodiny před závěrem zinscenovaného procesu. V následujících měsících zmizeli v bezedném vězeňském systému všichni demokratičtí vůdcové. A příštích čtrnáct let zněl Wejův hlas jen za zdmi vězení.

Ve smutně proslulém pekingském vězení Pan-pu-čchiao měl Wej jediné okno na samotce o rozměrech tři krát tři metry zatřené barvou. Jako denní příděl dostával slanou zeleninovou polévku a několik žemlí z hrubé kukuřičné mouky. S ostatními vězni se stýkat nesměl. Vyšetřovatelé na něho znovu a znovu naléhali, aby odvolal svou předchozí politickou činnost.

"Pouze jsem uplatňoval svoje práva čínského občana," odpovídal Wej. Všude po stěnách cely napsal tužkou: "Wej Ťing-šeng, šéfredaktor Zkoumání." To jsem já, opakoval si. A jsem na to hrdý.

Když jeho sestra dostala v roce 1981 povolení k návštěvě, měl zapadlé oči a z nedostatku slunce a čerstvého vzduchu dostala jeho pleť zelenomodrý nádech.

V roce 1984 převezli Weje do tábora nucených prací u uhelného dolu hluboko ve vyprahlé pustině při hranicích Tibetu. Dalších pět let mu byla domovem cela bez oken.

Zcela určitě přežil jen díky pozornosti ze zahraničí. Proti jeho věznění protestovaly organizace Human Rights Watch i Amnesty International, stejně jako vlády západních států. V přehledu porušování lidských práv ve světě, vydávaném každoročně ministerstvem zahraničí USA, figurovalo jeho jméno na čelném místě.

V roce 1989 přestěhovali Weje do dalšího pracovního tábora, do výrobny soli. Jeho zdraví se tu zhoršilo ještě víc. I když mu v té době nebylo ani čtyřicet, měl potíže se srdcem a ledvinami a přišel o většinu zubů. Později říkával, že ho při životě udržovala pouze představa, že jeho spoluobčané se jednou zbaví tyranie. Nemůžu je zklamat, říkal si. Pořád ještě můžu něčím přispět.

Po masakru na náměstí Tchien-an-men v roce 1989 zůstalo v pekingských ulicích asi sedm set mrtvých. Wej se nemýlil, když tvrdil, že Teng chce něco za něco. Režim odmítal tolerovat kohokoli, kdo by pochyboval o jeho právu na moc.

Když Weje v září 1993 propustili z vězení, zakázaly mu úřady mluvit s novináři a cokoli publikovat. Ale během několika týdnů už zahraniční rozhlasové a televizní stanice vysílaly do Číny Wejovy rozhovory se zahraničními reportéry. Wej se zakrátko opět stal předním zastáncem demokracie. Dospěl k závěru, že rozvoj tržního hospodářství a moderní technika postupně rozvrátí moc strany. Nebyl čas přešlapovat na místě. Mnoha lidem se dostal do ruky jeho článek, kde kritizoval smířlivou politiku Západu vůči Číně a tvrdil, že poklusy změnit čínský postoj k lidským právům "přesvědčováním a rozšířením styků" jsou stejně směšné jako představa, že beránek přesvědčí vlka, aby ho nesežral.

Wej byl téměř neustále pod dohledem. Přesto nikdy nedával najevo strach. Jednou šel po pekingské ulici s francouzským novinářem a ukázal mu na čtyři nebo pět neoznačených policejních aut, která je sledovala. "Se mnou se nemusíte ničeho bát," žertoval. "Kolem je tolik policistů, že by se vám nikdo neodvážil ukrást ani peněženku."

Wejova odvaha a proslulost přitahovaly čínské i zahraniční aktivisty. V jeho bytě se debatovalo dlouho do noci. Při jedné takové schůzce seděl Wej pod obrazem své milované matky. "Jednoho dne v Číně bude demokracie. Určitě, určitě! Musíme bojovat dál."

Tlak vládních úřadů sílil. "Přestaňte veřejně pomlouvat Čínu," varovala ho tajná policie. "A přestaňte poskytovat zahraničním novinářům rozhovory." "Nepřestanu," odsekl Wej.

Když ho v březnu 1994 obklopily v Pekingu policejní vozy, zůstal Wej klidně sedět. Po tolika letech ve vězení už mu nemohli udělat nic, co by nečekal. Jeho auto obstoupilo dvacet tajných. "Máme příkaz vás zatknout," oznámil mu jeden z nich.

Wejovo druhé zatčení bylo předzvěstí dalšího útlaku. V největší vlně represálií skončilo na mnoho let za mřížemi nejméně sto disidentů. Zesílil útlak náboženských menšin a přívrženců tibetské nezávislosti, političtí vězni jsou denně vystavováni útrapám a mučení. Podle Harryho Wu, který pro své názory strávil v čínských věznicích devatenáct let a nedávno byl pro zprávy o síti vězeňských táborů vypovězen z Číny, je z osmi milionů vězňů celých osm set tisíc zadržováno pro jejich politické či náboženské přesvědčení. Wej byl 13. prosince loňského roku odsouzen ke čtrnácti letům vězení, čemuž nezabránily protesty západních vlád, organizací bojujících za lidská práva i Wejovy rodiny. Wejův hlas byl opět násilně umlčen. "Wej se ale nikdy nevzdá," tvrdí Liou Čching, který opustil rodnou zem a dnes je v New Yorku předsedou organizace hájící lidská práva v Číně. "My také ne."